Vzpomínám si na příběh jedné ženy, sám jsem se s ní však nikdy nesetkal. Ve svém článku popisovala své skromné začátky - byt se studenou vo­dou, žádné úspory. Pak potkala svého budoucího muže. On byl ztělesněním jejího vysněného hrdiny. Nevěřila svým uším, když ji požádal o ruku. Kromě jiného měl i nějaký majetek, a tak se přestěhovali na předměstí, kde měli teplou vodu, velká okna a zelené trávníky. A v létě květiny. A brzy se těšili také ze zázraku dětí.

Pak pocítila, že je nemocná. Nakonec zašla k lékaři a ten ji po­slal do nemocnice na vyšetření. Když se tam pak na ni lékař smutně podíval a oznámil jí, že jí přestala fungovat játra, nebyla na to vůbec připravená. Téměř na něho vykřikla: „Chcete tím říct, že umřu?“ Se sklopenýma očima řekl lékař vážně: „Udělali jsme všechno, co bylo v našich silách.“ Pak se obrátil a tiše vyšel z jejího nemocničního pokoje.

Cítila, jak jí prostupuje hněv. V návalu zuřivosti se rozhodla, že si to s Bohem vyřídí. V nemocničním pyžamu a županu se potá­cela po chodbách do kaple. Chtěla totiž, aby to byla konfrontace tváří v tvář. Byla strašně slabá a po cestě se musela opírat o zeď. Když došla do kaple, byla už tma. Kromě ní tam nebyl nikdo. Došla do centrální lodi a pokračovala k oltáři. Během své, jak se J^l zdálo, nekonečné cesty z pokoje do kaple si připravovala svou ^reč: „Bože, jsi lhář, jsi skutečný podvodník. Celé dva tisíce let se ^vydáváš za lásku. Ale vždycky, když někdo najde alespoň kousek štěstí, podtrhneš mu nohy. Chci, abys věděl, že jsem na to přišla. Prohlédla jsem tě!“

Když byla v hlavní lodi a blížila se k oltáři, upadla. Byla veli­ce slabá a sotva viděla. Její oči jen stěží přečetly slova, vetkaná do koberce na stupni před svatostánkem. Četla a opakovala slo­va „BOŽE, BUĎ MILOSTIV MNĚ HŘÍŠNÉMU“. A náhle byla všechna hněvivá slova i celá touha vyřídit si to s Bohem pryč. Zůstalo jen: „Bože, buď milostiv mně hříšné.“ Pak složila svou unavenou   hlavu na překřížené ruce a naslouchala. Hlubo­ko v sobě uslyšela: „Tohle všechno je jen pozvání, abys mi ode­vzdala svůj život. Ty víš, že jsi to dosud nikdy neudělala. Ti lé­kaři pro tebe dělají všechno, co mohou, ale jenom já tě mohu uzdravit.“

V tichosti a temnotě oné noci se obrátila k Bohu. Byl to oka­mžik jejího odevzdání se. Když se dostala zpátky do svého poko­je, upadla do hlubokého spánku. Druhý den, poté, co absolvovala vyšetření, jí lékař oznámil radostnou zprávu. „Zdá se, že vaše já­tra už zase pracují.“ Podobně jako Joba ve Starém zákoně i ji Bůh přivedl na okraj propasti, ale jen proto, aby ji vedl k odevzdání se. To je důležitý předpoklad pro komunikaci v modlitbě. Prosba „buď vůle tvá“ je ohromující oprávnění, které může vzbuzovat strach. Zanechává nás nahé a bezbranné. Bez masky, bez ochran­ných bariér. Platí jen: „Ztiš se a uvědom si, že já jsem Bůh.“

Zdroj: John Powell - Štěstí začíná uvnitř, nakladatelství Portál