Víra a náboženství
Židovství mělo obě tváře - náboženství i víru, chrám i proroky, tradici kmene a krve i ?vyjití" na cestu pouští. Křesťanství ]e ve své podstatě vírou, cestou následování. I když na své dějinne cestě na sebe vždy znovu bralo tvar náboženství, stavělo chrámy a vyjadřovalo se bohatým jazykem náboženství, ba podnítilo zvláštní propojení filozofie a náboženství, umění a politiky, vždy znovu - v osobách proroků, světců, reformátorů a kacířů - vyšlehával žhavý plamen víry. Dynamika evropské civilizace, její krize a proměny, vnější rozpínavost i vnitřní nepokoje, pramení z velké části z této trvalé polarizace mezi vírou a náboženstvím. Hovoříme-li o "krizi náboženství", mohli bychom v ní vždy vidět šanci pro víru jakožto volbu.
Zatímco v katolické tradici vždy převládala tendence posilovat harmonii mezi vírou a náboženstvím, reformační tradice byla od počátku citlivá pro napětí mezi nimi - chtěla to, co je specificky křesťanské, osvobodit od všeobecně náboženského substrátu. Luther chtěl vyprostit víru z houštin středověkých náboženských přesvědčení, spekulací a praktik, toužil po kráse a pravdě "nahé víry", o níž už mluvili mystikové, toužil ji svléknout ze všeho, čím ji k nepoznání zakryli a obtěžka-li tentokrát křesťanští veleknězi, zákoníci a farizeové. Luther odmítl stavbu scholastické metafyziky se stejnou razancí, s jakou apoštol Pavel odmítal filozofii gnostiků a jiné pyšné projevy "moudrosti tohoto světa".
Nejvýznamnější protestantský teolog dvacátého století Karl Barth výslovně postavil víru a náboženství do naprostého protikladu. Víra je pro něj poslušné přijetí Božího Slova, zatímco náboženství jsou pošetilé, rouhavé, v posledku hříšné pokusy člověka vyšplhat se k Bohu vlastními silami. Věren lutherské tradici, kořenící už v Augustinovi, vidí Barth lidskou přirozenost jako zcela zkaženou prvotním hříchem. V důsledku této praviny se obrací v marnost vše, co by člověk chtěl udělat sám ze svých sil, bez Boha. Mezi Bohem a člověkem - v Barthově pojetí, zesilujícím jisté pavlovské a zejména augustinovské motivy - zeje bezedná propast, vyhloubená Adamovým pádem. Tu nelze překlenout žádnou filozofií, žádným náboženstvím, žádnou kulturou - může ji překlenout jen Bůh sám svým Zjevením, svým Slovem, obětí svého Syna. Barth odmítl humanistické spekulace liberální teologie a "kulturní protestantismus", stejně jako katolickou "přirozenou teologii". Spásu chápal jako čirý dar milosti skrze víru, víru jako poslušnou odpověď na projev Božího sklonění se k člověku. V této horlivosti pro víru teolog Barth přijímá a podpisuje novověkou kritiku náboženství, zejména Feuerbachovu - neboť víry, toho, oč mu jde, se tato ikonoklastická aktivita ateistů přece netýká. Podle Bartha tato ateistická kritika boří náboženství, avšak víře nechtěně pomáhá.
Barthovi žáci - zejména Bultmann a Boenhoffer - jdou ještě dál. Boenhoffer ve svém "nenáboženském křesťanství" odmítá tradiční, metafyzikou zatížený pojem boha. Člověk musí žít dospěle i ve víře, neopírat se o hypotézu mocného Boha, "žít s Bohem a před Bohem bez Boha": jediné místo, kde se křesťan může autenticky setkat s Bohem, je solidární a trpící lidství Ježíše Nazaretského. Bultmann zas vyjadřuje víru, vysvobozenou z hávu novozákonních mytologických představ (které nicméně nechce odstranit jako liberální teologové, nýbrž interpretovat) v kategoriích Heideggerovy existenciální ontologie. O Bohu není možné mluvit v předmětných kategoriích, Bůh není entita, nýbrž zasahující moc, událost. Tillich hledá způsobem, připomínajícím poněkud Mistra Eckharta, "Boha nad bohem teismu". Podle této generace evangelických teologů je víra "odvaha k bytí" a k sebenasazení pro druhé.
Tento teologický radikalismus pokračoval v šedesátých letech v "teologii smrti Boha" a latinskoamerické "teologii osvobození". Tito teologové konečně zdvihli rukavici, kterou na konci devatenáctého století křesťanům hodil Nietzsche: transcen-dence v jejich pojetí není zradou pozemskosti ve jménu "onoho světa", je to transcendence uprostřed světa, překročení egocentrismu, ježíšovský krok k druhým. Není těžké poznat, že kmotrem jejich pojetí víry je Kierkegaard: víra je odvaha k radikálnímu vnitřnímu přerodu, vášnivá a odhodlaná účast celé osobnosti; její pravdivost posoudíme podle toho, nakolik mění život v konkrétních situacích.
Zdroj: Tomáš Halík - Co je bez chvění, není pevné - Nakladatelství Lidové noviny
Komentáře
Jinja (nejrozšířenější forma s nejdelší historií, do konce 2. světové války úzce spjato se Státním šintoismem (státní, válečná, nacionalistická forma)), sektářské (čítá 13 forem, vzniklých od počátku 19. století) a lidové šintó (forma rozšířená hlavně na venkově, nemá žádnou větší organizaci). V dnešní době má šintoismus asi 100 miliónů vyznavačů. Slovo šintó je složeno ze znaků „šin“ (?) ve významu něčeho, co člověka významně přesahuje svou kvalitou, často pouze nepřesně překládáno jako bůh či duch (stejný znak se dá číst i jako kami) a „tó“ (?) ve významu cesta (stejný znak se používá i pro čínské slovo tao). Proto se o šintó mluví také jako o „cestě bohů“. Samotné slovo pochází až z období Meidži, kdy se šintó stalo státním kultem.
No a to samé v politice. Až psaní lidí n a netu mi vyjevilo, kdo je kdo. Média tvrdila, že voliči pětikolky jsou ti s vyšším IQ, vzděláním rozhledem, atd. Jenže já jsem v diskusích přišel na to, že je to přesně naopak. Kdo má kritické myšlení, vysoký intelekt, přijde časem na to, že každý mainstream každé doby je vždy vadný, mylný. Svého času byl mainstreamem nacismus. A dneska s odstupem to vidíme jinak. Další desetiletí byla převládajícím mainstreamem komunistická ideologie. A s odstupem se jeví jako mylná. A dneska je hlavní proud to, co se tlačí z EU, České televize a tzv. Západu. Jenže za 30, 40 let to může být zase jinak a na ty, co dneska plynou s hlavním proudem, bude nahlíženo úplně jinak. A psaní zdejších fandů kolektivního Západu, fandů progresivismu, globalismu mě jen utvrzuje v tom, že jsou opět vedle jak ta jedle :-) Oni mi píšou výtky, ale to samé mi dělali přívrženci komunistů v 80. letech. Prostě mainstream si rozvracet nedáme. :-) Chápu., že ti lidi za to nemůžou. Nemají intelekt na to, aby poodstoupili z propagandy, jíž byli celé roky vystaveni. Taky je pohodlné splynout s davem.
To je aby si byli jako jisti že jejich blábol je ten správný a pravdivý. Že je v bibli varování před falešným prorokem před Koncem Světa jaksi nikoho nenechává nervozním ... zvláštní! Přitom jde hlavně o tu správnou nauku, že? Že podporují tímto Falešného proroka jim vůbec, ale vůbec nevadí!
- Odpovědět
Pošli odkaz