Sen o ráji

Slovo "ráj" je pro nás symbolem dokonalé harmonie, nepomíjivé krásy a lásky, místem nebo spíše stavem - věčné blaženosti. O Adamovi a Evě se praví, že v takovéto říši duše žili v blaženém stavu vědomí. Byli z ní vyhnáni, protože rozumové myšlení, symbolizované hadem, státe nabývalo na moci a vlivu a začala převládat svévole.

Kdo ale již nenaslouchá své duši a následuje pouze našeptávání rozumu, ten ráj duše ztrácí. Zůstává pak už jen sen o ráji, ideál, který v žádném případě neodpovídá realitě našeho současného stavu života. Náš život dnes převážně ovládá pozemský rozum se svým chladným ráciem a bezduchou sebestředností. Na místo vnitřního bohatství nastoupila touha po moci a uplatnění, a stejně tak i touha po pozemských statcích a jistotě života na tomto světě. V takové duševní chudobě se mnozí cítí být odcizeni a ztraceni. A my jsme skutečně cizinci. Jenom jsme si dalekosáhle zvykli na to, že existujeme jako "vyhnanci" v životním poli, které s vizí dokonalého ráje již nemá ani tu nejvzdálenější podobnost.

Každý lidský mikrokosmos však v sobě nosí vzpomínku na svou pradávnou minulost; vzpomínku na stav dokonalosti, který je ovšem tak vzdálený a nedostižný, jako dávno uplynulé dny dětství, kdy se nám svět občas zdál být rájem. Tato pravzpomínka, která byla zachována v srdci každého člověka jako semínko, v nás působí dál jako touha duše a žádá si naplnění.

Této naléhavé touze po "ztraceném ráji" se člověk stále pokouší nějak vyhovět. "Splňuje" si svou touhu po ideálním stavu, ale dělá to vždy jen s prostředky pozemského rozumu. Jeho výsledky však nejsou vhodné k tomu, aby sloužily pravým duševním silám v nás. Není tedy divu, když duše v celém tom vnějším lesku všeho stvořeného svůj ráj nenachází. Věda, kultura a humanitární snahy mohou v nejlepším případě vybudovat "ráje stvořené lidskou rukou". Jenomže ty jsou všechny pomíjivé. Ani tisíce let staré přírodní ráje nejsou jisté před úpadkem a zánikem.

Za těchto příznaků se život jednotlivce i celého lidstva rajskému stavu stále více vzdaluje. I neúnavně tvořícího člověka nejednou ochromuje pocit nesmyslnosti a prázdnoty. Vzhledem k téměř již nezvladatelným každodenním problémům se ho častokrát zmocňuje rezignace.

Dospěje-li až k tomuto nejnižšímu bodu, může ho osvítit poznání, že věčnou pratouhu duše nelze uspokojit žádným pozemským štěstím. Touha duše trvá dál a stále víc a víc se vtírá do vědomí.

Následuje-li člověk tuto neutišitelnou touhu správným způsobem, pozná, že ten dlouho hledaný ráj je identický se životem v duchu a pravdě. Může jej prožívat ve vlastním vědomí jako živou skutečnost.

Takový ráj však není z tohoto světa, neboť obsahuje všechny atributy věčnosti.

Lectorium Rosicrucianum - Mezinárodní škola Zlatého Růžového Kříže