Nevěra

Přesně vím,o čem Michale mluvíš.Já se v tom plácám už půl roku a nešlo jen o jednu ženskou,ale hned o celý zástup.Byla mezi nima i moje velmi dobrá kamarádka.Seznamil nás můj muž.Jen aby mohla chodit k nám domů.Po šesti letech se to vše provalilo,i když on se s ní už dávno rozešel.Ale se mnou se kamarádila dál.Další slečna byla aktuální celý loňský rok.Scházeli se v Praze.Moje reakce byla taková,že jsem se nejprve totálně zhroutila a pak o sobě začala pochybovat.Asi jsem špatná žena,manželka,ale můj muž to vidí jinak.Pro něj jsem Prý královna.Já nevím,kde dělám chybu,vždy mohl jít kam chtěl,nikdy jsem mu nezakazovala jeho koníčky.Myslela jsem ,že bude lepší,když odejde,ale on nechce.Prý jestli někdy někoho miloval,tak jsem to já.Tak kde je chyba?Pro mě je nevěra něco špinavého,ale on to tak nevidí.Prostě si jen dokazoval,že je velkej frajer.To je asi jediné vysvětlení.A já mám stejně pocit,že je s některou z nich ve spojení.Každé pípnutí mobilu mě uvede do stavu hluboké skepse,že bych mohla najít ztracenou rovnováhu.A odejít není kam.Je mi smutno a je asi pravda,že kvuli dceři ,nemám odvahu se sebrat a jít.Ale náš vztah se hodně změnil.On se snaží,ale já nějak nemám chuť a tak je ze mě hotovej.A je to pořád dokola.

Máš pravdu, že hledáte uznání, i to že ženy občas dělají blbosti. I muži.Pracovala, byla na mateřské, a znovu pracuje, myslím, že dobře. Potřebuje uznání jako každý člověk. Nemyslím, si že bych ženu neuznával. Nemyslím, že bych jí dokonce nedal prostor.Pokouším se najít cestu, jak z toho ven, i když dopředu vím, že to nebude snadné. Chci o tom s ní mluvit. Možná, že bych měl nějaký čas počkat, až si sama všechno uspořádá. Nevím.Je pro mě ovšem frustrující, že je stále v kontaktu s tím druhým (nakolikfyzicky nevím).

Ahoj Michale,budu psát z pozice Tvé ženy,ač ji neznám, ale musíš vědět, že my ženy, děláme blbosti, protože neustále něco hledáme a snažíme se vyniknout a být doceněni a samozřejmně v neposlední řadě chceme vedle sebe pro nás přitažlivý protějšek. Tak vidíš, na její chování působí mnoho a mnoho aspektů. Nevím, zda-li je doma a nechodí do práce a v tom případě se velice nudí a hledá zábavu nebo ji možná nedáváš na jevo svoji úctu a uznání.Já vím, že je to k smíchu, ale i ženy v domácnosti potřebují uznání a úctu.A žena hledá protějšek, který si ji bude vážit. Byla jsem sedm let vdaná a můj muž mi nikdy nedal najevo, že by mne potřeboval i když já vím,že mne potřeboval a moc miloval,ale já už to nevydržela a odešla jsem. promiň musím končit ,jde mi šéf ,ale určitě se ti ozvu.Pa Megan

Provest neco, na co je velka cast meho okoli pysna (tj. mit 'bokovku'), jsem nedokazal. Chtel jsem se pomstit sve nyni jiz byvale (nelze ji presne vystihnout slovem pritelkyne), ale proste to neslo. Organizaci a teorii jsem zvladnul, ale dotknout se, byt prstem, jsem nedokazal. Prisel jsem si jako (s prominutim) _DEVKA_. Bylo mi ze sebe priserne. Mivam obcas velmi dobre prilezitosti k nevere, jsem k nim svymi kamarady povzbuzovan... i kdyz mne dotycna pritahuje, velmi se mi libi, tak se ji dotknout nedokazu (podotykam ze dotycna dava najevo jasny zajem). Ani s ni nechci byt sam. V tu chvili, mam cerne svedomi... proste mi to nejde. Podotykam, ze i v dobach nejvetsi krize, kdy jsem svuj protejsek doslova nenavidel jsem mel pocity naprosto stejne. I kdyz to byla skutecne pitoma zenska a rozchod byl jasny, verny jsem byl. Neprijimam od kamaradek ani pusu, nic. Mam pocit, ze tyto veci patri jen te jedne at uz je jakakoliv. Nedokazu pochopit, jak muze nekdo vymyslet, pripravit a realizovat sex s nekym jinym. Kdyz uz nekoho nebavi vase Alena anebo Jirka, proc si to neudela...ehm (stydim :)...sam?

Vůbec mě netěší, že nejsem sám, kdo nyní řeší tento problém. Alespoň tedy přispěji svým příspěvkem. Jsem ženatý 6 let, máme 1 dítě, ženu i dítě mám opravdu moc rád. Nyní mi žena sdělila, že mi byla nevěrná. Můžu se ptát, proč. Můžu i u sebe hledat nějakou příčinu, proč měla pocit, že musí jít za nějakým jiným mužem. Snažím se jí říci, že i přesto co se stalo, jsme rodina, že ji mám rád a že si myslím, že můžeme žít spolu. Moc mě ovšem mrzí, že její přístup k problému je spíše negativní. Snažil jsem se jí říci, ať se zamyslí nad tím co jsme spolu dokázali, a co ještě můžem udělat,ať se zamyslí nad tím, jaký jsem, co je na mně příjemného a dobrého. Tak jako jsem to udělal já. Je to problém nás obou, a rád bych, aby jsme se ho pokusili vyřešit spolu. Nezlobte se na mě, spíš bych potřeboval sám poradit.Možná to je tak trochu i moje zpověď.

Ahoj Skalo,dlouho jsi se tady neukázal.Chci jen vědět zda jsi ok?Ahoj Julie

Ahoj Mariano,chci Ti odpovědět na Tvou otázku.Nevěra je pouze únik člověka buď před problémem ve vztahu,nebo před sebou samotným.Nevěra problémy ve vztahu neřeší,ale pouze vztah naruší a to i v případě,že o ni druhý neví.Myslím si,že pokud se člověk rozhodne vstoupit do manželství měl by být věrný a budovat plnohodnotný vztah.Kdyby někdy dokázali lidé sami na sebe víc šlápnout,ubránili se nevěře a raději hledali ve stávajícím vztahu lepší cestu,byli by o dost obohaceni.Přeji hodně štěstí ve Tvém životě.Pokud chceš obsáhlejší odpověď můžeš si přečíst mé příspěvky z října a listopadu.Ahoj Julie

Leon a Anula. Zdravím a moc Vám oběma děkuji za Vaše příspěvky. Vím, že máte pravdu, když už o něčem takovém přemýšlím teď, ani nechci pomyslet, jak by to vypadalo za deset let :o/..jenže má odvaha ke kroku zpět je v nedohlednu. Ale jednou se vzpochopit musím a pak udělám za tím vším tečku a začnu znovu...teď na to nemám dost sil, postavit se všem kolem sebe. Snad někdy.....:,o(

Ahojky Moni,tak víkend je pryč a já mám zamotanou hlavinu ještě víc než před ním..chjoo :-/. Takže zásnubní prstýnek? :-)..to je krásný, i když v Tvém případě chápu, že něco takového Ti ten krok zpět o kterém přemýšlíš, ztěžuje. Moni máš můj obdiv, že si mu to všechno dokázala říct do očí..já něco takového nedokážu. Říct mu, že ho mám ráda, ale nemiluju a přitom myslím na jiného...nedokážu to, mám strach z jeho reakce. Nechci mu ublížit, vím, že by po něčem takovém se mnou dál nezůstal tak jako Milan s Tebou...O to bych to měla jednodušší, já vím, ale po těch letech to neznamená postavit se jen jemu, ale oboum rodinám a vůbec všem společným kamarádům a na to já prostě nemám :o/. Už mi z toho asi vážně za chvíli hrábne. Hmm, a když jsem u toho, tak teď něco k tomu víkendu po kterém už vůbec nevím čí jsem :-). Víš jak jsem psala o někom, kdo by sice stál za hřích, ale nebyla by to otázka něčeho trvalejšího? Tak právě s ním jsem tenhle víkend zhřešila. Mám toho plnou hlavinu a nemyslím na nic a na nikoho jiného, než na něj. Je to skvělej kluk, i když o jeho vztazích s holkama vím hodně a není to zrovna svatoušek, ale jak říkám, vždycky mě spíš přitahovali takoví ti rebelové, než samotná dokonalost. Vůbec nevím co mám teď dělat...mám v hlavině ještě větší guláš než před tím. Moni držim palečky, ať se to u Vás nějak vystříbří...páč já u nás v to už ani nedoufám. Měj se krásně a až budeš mít chvilku, dej o sobě vědět. Pa Denisa.

Milá Denisa a Monika.Precitala som si vaše príbehy a velmi suhlasim s Leonom,aby ste to ukopnčili a velmi rýchlo.Píšem Vám ako 11 rokov vydatá žena,ktorá prešla všetkými problemami,ktoré máte a dopadlo to tak,že akurát som stratila 11 rokov zo svojho mladého života,ktorý som žila s partnerom,ktorý vedla mna nepatrí.Tam je ale už vsetko tažšie na svete sú detičky nejaký spoločný majetok rodina a všetko ostatné takže teraz:napíšte si na papier pre a proti vo vašom vztahu k partnerom a rieste to.

Evino, myslim, že nemáš pravdu... Já jsem sice proti tobě ještě kuře. Ale není nevěra jako nevěra. Zastávám názor, že pokud někdo někoho podvede a budemu odpuštěno, tak příště to udělá zas a bude to pro něj důležitější. Jenže při představě, že se svým partnerem žiji několik let, vedu s nim domácnost a vychovávám s nim děti, tak bych se opravdu zamyslela jestli mi nějaký jeho "úlet" stojí za to, abych se všeho vzdala...Ale jinak si myslim, že je to naprosto každýho věc, jen už ze zásady nikdy neříkám nikdy...

Je mi třicet dva let. S přítelem žiji 6 let ve společné domácnosti. Jsme asi moc staromodní, ale oba zastáváme stejný názor. Nikdy bych nebyla nevěrná a nikdy bych nevěru neodpustila. Já vím "nikdy neříkej nikdy", ale v našem případě, by to opravdu znamenalo konec vztahu. Samozřejmě, že někdo bude namítat, že se asi málo milujeme, když si nedovedeme odpustit, ale já cítím pravý opak. Ve svém dřívějším vztahu jsem nevěru zažila a musím říct, že tím došlo k citovému odcizení, ale především, alespoň z mé stránky k pohrdání, nevážení jeden druhého a s člověkem, kterého si nevážím, já prostě žít nemůžu.

zrovna predevcirem jsme to s pritelem dopodrobna resili, takze muzu podat celkem objektivni informace za obe strany (jsme spolu 2,5 roku, obema nam pomalu tahne na 30, planujeme spolecnou budoucnost). oba jsme se shodli na tom, ze primarne predpokladame vernost (a snazili jsme se domluvit na tom, kde je hranice - pratelske objeti, pusu na rozloucenou a tak). v pripade, ze by se "neco" o prihodilo, o tom pritel chce vedet, zatimco ja jsem dosla k tomu, ze pokud by slo o ulet, ktery by nejak vyrazneji nenarusil jeho vztah ke mne, a je realna sance, ze bych se o tom nemusela dozvedet odjinud, nechci, aby mi to rikal. vim, ze bych se tim asi trapila, a v konecnem dusledku by to nas vztah asi poznamenalo vic, nez ta nevera sama o sobe.

Zajímalo by mě, jaký názor mají lidé na nevěru, jak u sebe samého, tak u svého partnera. Co pro ně nevěra znamená a jak jsou schopni ji tolerovat nebo se s ní vypořádat? Jestli jsou mezi ještě vůbec mezi námi lidé, kteří jsou i v dlouhodobém vztahu schopni 100% věrnosti.

Moniko a Deniso.Přečetl jsem si Vaše povídání a mám pro vás obě radu, kterou se zřejmě nebudete řídit ale velmi brzy mi dáte za pravdu: Utečte ze svých vztahů jak nejrychleji to jde !! Jste obě velmi mladé a to, že jste si vlastně nic neužily ve vás poroste jako nádor. Ani jedna z vás své partnery nemilujete už teď, co za rok za dva..? Nenechte se vtáhnout do pasti zásnubních prstýnků a rodinných svazků. Ti hoši vás chtějí vlastnit i za cenu své důstojnosti nabídnou vám sňatek a věří, že až příjdou děti už jim neutečete. Ale věřte nakonec utečete za někým koho budete opravdu milovat, jen to bude mnohem složitější než teď.... pro všechny !!

Ahoj Deni, tak si představ, že mi Milan koupil zásnubní prstýnek. Je moc krásný a potěšilo mě to, ale zároveň mě to vylekalo. Uvědomila jsem si, že on se mnou počítá do budoucna a já zatím mám takové hříšné myšlenky. Taky jsem si uvědomila že ho mám hodně ráda a asi ho nikdy nedokážu opustit, ale co udělat s mojí láskou k tomu druhému? Mám takový dojem, že i já se z toho všeho zblázním, je to jen otázka času. Ten tvůj Honza je úplně stejný jako Milan, taky si říká, že je to jenom chvilková krize, kterou prochází každý vztah. Tak si s ním někdy sedni a promluv si s ním o tom. Víš, já už to taky udělala, řekla jsem mu že miluji jiného, že nevím jestli ještě pořád tak hodně, ale že jsem do něho byla zamilovaná od začátku, byl z toho smutný, ale přijal to, protože jsem mu řekla, že si z toho nemusí dělat hlavu, že jsem s ním, a to je důležitější. Ví že ho nemiluju, říkám mu, že ho miluju svým způsobem a on je s tím smířený. Nevím, jestli by to Honza taky tak přijal, ale určitě je lepší si o tom otevřeně promluvit, věř mi. Já jsem se toho taky bála, ale nakonec to ze mě všechno vypadlo a cítila jsem se líp. Nechci mu v něčem lhát, protože si to nezaslouží. Tak to zkus a uvidíš, třeba se i z jeho strany dozvíš něco, co bys nečekala, i po pěti letech se můžeš o něm dozvědět něco nového. Měj se krásně a hlavně se netrap, kluci za to stejně nestojí. Čauky Monča

Vidíš to? :-) Už z toho blbnu...samo, že tam mělo být ahoj Moni :-)

Deni i já si někdy říkám jakž jsem strašný slaboch, že to nedokážu jednou pro vždy ukončit...krutá pravda! Svým způsobem jsem na něm závislá i já, přeci jen pět let s někým žít a najednou o to všechno přijít..., taky by mě to bolelo, neříkám, že ne, ale čas by všechno vyléčil. Takhle se trápíme oba dva. On z mé strany nemá to co potřebuje, páč už ani v sexu si nerozumíme tak jako před tím. Dělám to jen z povinnosti k němu, nic víc, nic míň :o/. Honza nebyl sice nebyl můj první, ale taky se nedá mluvit o tom, že jsem si už něco užila. Já byla jeho první a i to mě děsí. Vím, že zatím takovou potřebu poznat ještě někoho jiného nejspíš nemá, ale časem ho tahle myšlenka stejně napadne a je jen otázka času kdy ji zrealizuje. I když by mě hodně zklamal...byl by to on kdo udělal chybu a já měla konečně pádný důvod všechno ukončit. Je to sice zbabělý..., ale přemýšlím už o ledasčem - za chvíli už z toho zblbnu :-). Zkrátka to nechci být já, která zklame. Ty alespoň víš tolik, že miluješ jiného..., ale ani tohle já říct nemůžu. Sice je tu někdo, kdo by stál za ten malý hřích :-), ale vím, že to není někdo kvůli komu bych měla zahodit pět let s Honzou. Bojím se, že bez toho, abych měla opravdu pádný důvod odejít, se mi s Honzou nepodaří rozejít...je to palice dubová a porád si myslí, že to je jen nějaký můj záchvěv, že mě to přejde..a vůbec nic si z toho nedělá :-). Moni zkrátka a dobře...jsem bezradná, vážně nevim jak z toho všeho ven. A propoooo, ještě že jsme ve správný rubrice "Nevěra"..nic jinýho mi asi nezbude. Asi to chce čas a třeba se všechno samo vytříbí...Měj se krásně a když budeš mít zase někdy chvilku ráda o Tobě uslyšim. Pa Denisa

Ahoj Deniso, máš pravdu, jsme na tom skoro stejně, já jsem s Milanem taky nezačala chodit dobrovolně. Seznámil nás jeho kamarád a tak jako tobě se mi vůbec nelíbil, neměla jsem o něj zájem, ale chodil za mnou tak dlouho dokud mě neulovil. Asi jsem s ním začala chodit jenom proto, protože mé kamarádky už někoho měli a já nechtěla zůstat pozadu. Ani na milování s ním jsem se netěšila a poprvé se mi to vůbec nelíbilo. Byla jsem ještě panna a on místo aby navodil příjemnou atmosféru abych se cítila krásně, to odbyl jako by o nic nešlo. Vlastně ani teď si s ním po této stránce nerozumím. On nechápe proč ho odmítám, a nikdy nepochopil, proč jsem ho podvedla, pak se uklidňoval tím, že on je můj první kluk, proto jsem chtěla vyzkoušet i jiné, ale tak to vůbec nebylo, bylo to tím, že jsem se zamilovala, opravdu zamilovala. Byla jsem v tom až po uši. Mí rodiče to neschvalovali, protože věděli co je to zač, ale já měla svojí hlavu. Teď už se na všechno zapomělo, ale já nezapoměla, jen to předstírám, tajně na něj pořád myslím. Chci být v jeho blízkosti a toužím po jeho objetí, místo toho mě objímá a hladí člověk, se kterým jsem jen ze zvyku. Poslední dobou se dost hádáme, ale já nemám sílu se s ním rozejít, nevím jak na to. Čekám na nějakou příležitost abych to mohla udělat, ale i když se nějaká naskytne, nestane se tak, jsme pořád spolu. Ale jak mu mám říct že ho nemiluju, že chci jiného? Ty bys to dokázala? Já tedy ne! Jsem slaboch! Raději ho znovu podvedu, ale tentokrát si to nechám pro sebe, a nebo je tu druhá možnost, seberu veškerou sílu a konečně mu to povím na rovinu. Už jsem se o to pokoušela, ale on to bral jako srandu, smůla. Plánuje, že spolu budeme bydlet, zatím jsme u mých rodičů, a pak přijde dítě a tak dál. Bojím se toho, přece nezahodím štěstí, které by mě mohlo potkat, kdybych potkala toho pravého?! Asi se z toho jen tak nedostaneme co? Ale čas všechno zpraví, uvidíš. Já si myslím, že obě to překonáme, a uděláme něco pro to, abychom byly konečně šťastné.

Ahojky Moni, po přečtení Tvých příspěvků se mi zdá, že čtu svůj vlastní příběh...až na ten rozdíl, že mě je 21 a se svým přítelem jsem pět let. Mám ho ráda, ale jestli ho miluju opravdu řict nedokážu :o/. Mám pocit, že všechno to hezké jsme si odbyli hrozně moc brzy. Ani jako u tebe..nebyly naše začátky zrovna takové, jaké bych si přála. Vlastně mě vůbec ničím nepřitahoval, nestála jsem o něj. Ale on byl moooc vytrvalej a tak jsme se dali nakonec dohromady, i když musel hodněkrát přivřít očka a sem tam mi tu malou nevěru odpustit. Byli jsme mladí a tenkrát mi to procházelo..., což teď by teď v žádnym případě nepřekous. Teď už jsou to dva roky co spolu bydlíme a z našeho vztahu se stal každodenní stereotyp a max. tak závislost jeden na druhým. Čím dýl s ním jsem, tím častěji přemýšlím o tom proč to všechno?...k čemu těch pět let, když jsem si mohla ještě užívat? Kdybych ho opravdu milovala, měla bych v hlavině jen jeho..., ale tak to není. Poznala jsem fajn klučinu, kterej se mi líbí, rozumíme si spolu a já ho nemůžu pustit z hlavy. Jenže co teď? Vím, že když se rozejdu se svým přítelem, neublížím jen jemu. Rodiče už nám plánují společnou budoucnost, mají ho moc rádi a neumím si představit jak by reagovali, kdyby nic z toho už nebylo. Moni myslím, že jsme skorem ve stejné situaci :-)...a tak budu ráda, když napíšeš, jak to u Vás vypadá. Je fajn vědět, že nejsem sama, kdo to nemá v hlavině až tak úplně srovnaný (nic ve zlym) :-). Měj se krásně a těšim se až písneš. Pa Denisa.