"Tibetská kniha mrtvých" hovoří o mezibytí, kterým po smrti procházejí všechny bytosti, a cituje rozcházející se názory různých autorů, pokud jde o délku jeho trvání. Někteří udávají 7 dní, jiní až 49 dní, jako je tomu v Tibetské knize mrtvých.
Pokud duch zemřelého člověka touží příliš po pozemském těle a světských radovánkách, může se stát, že se nedokáže včas odpoutat a dostat do správného barda a nebude mít tedy čas na zpracování poznatků z pozemského života. Nebude ale také schopen zvážit, jaký úkol potřebuje vyřešit v dalším pozemském životě, a tím pádem ani nemůže spočítat, kdy, kde a komu se má narodit. Narodí se tedy kdykoli, kdekoli a komukoli. Podle východní filozofie má sice veliké štěstí, pokud se narodí zrovna jako člověk a ne v nějaké horší podobě, ale stejně tím moc nevyhraje. Neřeší svým životem žádný úkol, chová se každou chvíli jinak, připadá nám nevypočitatelný. Prožívá zbytečný život zbytečného člověka. S takovým člověkem mnoho nenaděláme. Nelze s ním pracovat pomocí astrologických metod, nereaguje nebo reaguje velmi zvláštně například i na klasickou akupunkturu.
Za úvahu také stojí sebevrazi. Podle východní filozofie má člověk pro svůj pozemský život určeno 120 časových jednotek. Do patnácti let, tedy po dobu dětství, odpovídá jedna časová jednotka jednomu roku. Zhruba v patnácti letech - v pubertě - bere člověk život do svých rukou a záleží pouze na něm, zda jedna časová jednotka bude trvat pět minut, rok nebo déle. Sebevrazi neodžijí větší nebo menší část času, určeného k pozemskému získávání zkušeností. Podle východní filozofie se proto musí vrátit a tuto část života si dožít v příštím (třeba jenom krátkém a někdy velice krutém) životě.
Pro úplnost se ještě podíváme na bardo. Bardem jsme si zjednodušeně nazvali období, kde jedinec zhodnocuje zkušenosti minulého pozemského života a připravuje se na život budoucí. Bardo ovšem není označením pouze tohoto jediného období.
V knize o životě významného středověkého tibetského mnicha Milarepy hlavní hrdina mnich Milarepa vysvětluje:
"Principem nauky o bardu je stavění tváří v tvář. Učí, že každý člověk zažije veliké čiré světlo při odchodu z pozemského těla, že každému svitne na kratičkou dobu tento přechodný, ale přirozený stav, který je jeho pravou podstatou. Je-li na tuto zkušenost před smrtí včas upozorněn a není-li jeho mysl příliš zatemněna, může v něm zůstat buď již trvale, je-li způsobilý, a není-li, vrátí se očištěn z vyšší úrovně bytí, aby zde znovu působil pro blaho ostatních."
Tibetská kniha mrtvých nám k tomu dodává, že slovo bardo, doslova "uprostřed (bar) dvou (do)" nebo "mezi dvěma", chápeme jako telozofickofyzikální kategorii jak ve smyslu prostorovém, jako větší či menší prostor či mezeru mezi jakýmikoli dvěma věcmi, tak ve smyslu časovém, jako delší či kratší pauzu či interval mezi jakýmikoli dvěma událostmi či stavy.
Ve skutečnosti všechno, co kolem sebe v daném místě a okamžiku vnímáme, v sobě obsahuje tuto vlastnost "něčeho mezi něčím".
Tibetská kniha mrtvých mluví o těchto bardech:
1) Skje-gnas bar-do neboli "stav místa či procesu rození", čímž se rozumí interval mezi spojením spermatu s ženským vajíčkem v matčině lůně a okamžikem příchodu jedince na svět, tedy období těhotenství.
2) Skje-ši bar-do neboli "stav mezi zrozením a smrtí", čímž se rozumí celé období právě prožívané fyzické existence, tedy mezičas existence jedince, která je pro nás v současné době aktuální.
3) Rmi-lam bar-do neboli "stav snění", čímž se prakticky rozumí doba spánku od večerního ulehnutí do ranního procitnutí s jemu vlastním stavem podvědomí a nadvědomí.
4) Bsam-gtan bar-do neboli "stav pohroužení či soustředění mysli" při meditaci, kdy rovněž dochází k určitým kvalitativním posunům ve vědomí.
5) Čhi-khai bar-do neboli "stav okamžiku smrti", čímž se rozumí interval od chvíle, kdy jedinec začne umírat, až do okamžiku, kdy u něho dochází k oddělení Ducha od těla. Tento interval, představující první fázi posmrtného mezibytí, trvá podle Knihy mrtvých zpravidla tři a půl dne, tj. půl týdne, a je charakterizován stavem úplného bezvědomí.
6) Čhos-ňid bar-do neboli "stav (zakoušení) pravé či konečné podstaty (všech jevů)", čili poznávání vlastní prapodstaty, vlastního prabytí, nastupující po definitivní smrti, kdy se člověk postupně probírá k novému, zbystřenému vědomí a získává "duchové (nehmotné) tělo". V tomto stavu, představujícím druhou fázi posmrtného mezibytí, prožívá zemřelý věci novým způsobem. Tato fáze bývá také někdy nazývána první fází posmrtných prožitků. V prvních sedmi symbolických dnech pokojná (ži-ba) a v následujících sedmi dnech hněvivá (khro-bo) božstva mu zrcadlí jeho vlastní mysl.
7) Sri-hai bar-do neboli "stav vznikání" je poslední ze tří fází posmrtných prožitků, zaujímá delší čas a je charakterizována zpočátku jako zamezení znovuzrození cestou "uzavření brány lůna" a posléze přípravami na nové zrození (převtělení) a pozemskou existenci.
O důležitosti stavu mezi zrozením a smrtí docela jistě nepochybujeme, ovšem nemusí být zcela zřejmý význam stavu snění. Při přílišném zatížení vědomí totiž dochází k ventilaci problémů do podvědomí a nadvědomí. Podvědomí i nadvědomí přebírají starosti vědomí a při správném životě pomáhají k jejich řešení. Mnoho lidí udává, že právě ve spánku vyřešili problém, nad kterým si již velmi dlouho lámali hlavu. Řešení problémů v tomto stavu se lze naučit, ovšem musíme mít stále na mysli, že stav snění je obdobím odpočinku jak pro fyzické tělo, tak pro Ducha, a budeme-li přetěžovat kteroukoli část, může se nám to ošklivě vymstít.
Takže se dostáváme k závěru, linoucímu se jako zlatá niť celou východní filozofií a samozřejmě i tradiční čínskou medicínou, která z této filozofie vychází - pro dosažení Konečného Cíle je nutné sladit všechny stavy barda, prožívat jednotlivá období existence v harmonii a souladu se vším kolem nás, ať už to nazveme Vesmírem, Bytím či jinak. Z toho nám pak jednoznačně vyplývá, že pro spokojenost a zdraví člověka je důležité nepodceňovat jednotlivá období života (což se například občas stává mnohým z nás u spánku).
Pro život jedince je důležité prožívat všechna barda tedy i Bsart-gtan bar-do neboli "stav pohroužení či soustředění mysli" při meditaci, kdy, jak jsme si již uvedli, dochází k určitým kvalitativním posunům ve vědomí. Na Východě tím myslí meditaci, křesťané zase znají pojem usebrání a modlitba. Tento stav často přehlížíme, nemáme na něj čas. Ovšem vynechání jakéhokoli stavu je vždy nebezpečné. Hovořili jsme již o následcích přeskočení posmrtných stavů. Vynechání stavu pohroužení či soustředění mysli není na první pohled tak tragické, nicméně opět dochází k disharmonii, která se může projevovat v různých formách, od problémů psychických až po tělesné poruchy.
zdroj: Eva Joachimová - Cesta bílého jestřába
Komentáře (33)
- odpovědět
Črv 29, 2004- odpovědět
Lis 14, 2006- odpovědět
Pro 31, 2006- odpovědět
Led 03, 2007- odpovědět
Led 03, 2007- odpovědět
Bře 19, 2007- odpovědět
Čer 16, 2007- odpovědět
Led 04, 2008- odpovědět
Črv 04, 2008- odpovědět
Črv 04, 2008- odpovědět
Srp 10, 2008- odpovědět
Zář 18, 2008- odpovědět
Říj 11, 2008- odpovědět
Říj 11, 2008- odpovědět
Říj 13, 2008- odpovědět
Říj 22, 2008- odpovědět
Feb 23, 2009- odpovědět
Lis 30, 2009- odpovědět
Lis 30, 2009- odpovědět
Bře 11, 2011- odpovědět
Bře 05, 2016- odpovědět
Bře 05, 2016- odpovědět
Bře 05, 2016- odpovědět
Bře 05, 2016- odpovědět
Bře 05, 2016- odpovědět
Bře 05, 2016- odpovědět
Bře 05, 2016- odpovědět
Bře 05, 2016- odpovědět
Bře 05, 2016- odpovědět
Bře 05, 2016- odpovědět
Bře 10, 2016- odpovědět
Bře 10, 2016- odpovědět
Feb 05, 2022Přidat komentář