Jak je to se ztrátou života - se strachem ze smrti? Je to strach pouze lidí starých a nemocných? Anebo má strach ze smrti každý? Prostupuje fakt, že jsme spojeni se smrtí, celým naším životem? Narůstá intenzita a vědomí strachu ze smrti tím více, oč blíže se nacházíme k mezím života ve stáří a v nemoci?
K takovým otázkám je třeba mít k dispozici systematické psychoanalytické studie tohoto fenoménu od dětství až po stáří, zkoumající také nevědomé i vědomé projevy strachu ze smrti. Taková zkoumání se nesmějí omezovat na individuální případy; měla by zkoumat velké skupiny za použití stávajících metod sociální psychoanalýzy. Protože takové výzkumy zatím neexistují, musíme předběžné závěry vyvozovat z řady roztroušených údajů.
Patrně nejvýznamnějším faktem je hluboce zakořeněná touha po nesmrtelnosti, která se projevuje v řadě rituálů a ve vírách, jejichž cílem je uchování lidského těla. Na druhé straně moderní, zvláště americké popírání smrti "zkrášlováním" těla mluví rovněž o potlačení strachu ze smrti jejím zastíráním.
Existuje jen jedna cesta - učili Buddha, Ježíš, stoikové, Mistr Eckhart - k pravému překonání strachu ze smrti, a to je cesta nelpění na životě, neprožívat život jako vlastnictví. Strach ze smrti ve skutečnosti není tím, čím se zdá být: strachem z ukončení života. Smrt se nás netýká, pravil Epikuros, "protože když jsme, smrt zde není; když je smrt zde, již nejsme" (viz Díogenés Laertský). Může ovšem existovat strach z utrpení a bolesti, které předcházejí smrti, ale to je jiný strach než strach ze smrti. Zatímco se strach ze smrti může jevit jako iracionální, není tomu tak, jestliže život je zakoušen jako vlastnictví. Strach potom není strachem ze smrti, ale strachem ze ztráty toho, co mám: strachem ze ztráty mého těla, ega, mého majetku a mé identity; strach z pohledu do propasti neidentity, strach z toho, že se "ztratíme".
Nakolik žijeme ve vlastnickém modu, natolik se musíme bát smrti. Tento strach neodstraní žádné racionální vysvětlení. Můžeme ho oslabit, dokonce v hodině smrti, opětovným sebeujištěním o naší vazbě k životu, opětováním lásky druhých, která může roznítit naši vlastní lásku. Zbavování se strachu ze smrti by nemělo začínat přípravou na smrt, ale být neustávajícím úsilím tlumit vlastnický modus posilováním modu bytí. Jak říká Spinoza, moudrý přemýšlí o životě, nikoliv o smrti.
Návod, jak umírat, je vskutku týž jako návod, jak žít. Čím více se zbavíme veškerých forem žádosti vlastnit, zvláště upnutí k egu, o to slabší bude strach ze smrti, protože nebude co ztratit. Zdroj: Erich Fromm - Mít, nebo být?, nakladatelství Aurora
Komentáře (21)
- odpovědět
Říj 04, 2007- odpovědět
Říj 21, 2007- odpovědět
Lis 25, 2007- odpovědět
Led 26, 2008- odpovědět
Led 27, 2008- odpovědět
Feb 12, 2008- odpovědět
Bře 06, 2008- odpovědět
Bře 06, 2008- odpovědět
Bře 07, 2008- odpovědět
Bře 08, 2008- odpovědět
Bře 08, 2008- odpovědět
Bře 08, 2008- odpovědět
Bře 08, 2008- odpovědět
Srp 10, 2008- odpovědět
Srp 11, 2008- odpovědět
Feb 19, 2011- odpovědět
Feb 19, 2011- odpovědět
Feb 19, 2011- odpovědět
Feb 19, 2011- odpovědět
Feb 19, 2011- odpovědět
Zář 24, 2012Přidat komentář