Strach ze smrti

Strach je hlavní příčina toho, že lidé nemohou čelit smrti. Netuší, co přijde, a proto se bojí. Mít strach z neznámého je v lidské přirozenosti.

V mládí nemáš takovou obavu jako ve stáří. Jsi-li zdravý, nemáš takový strach, jako když jsi nemocný. Pokud to umožníš, strach Ti dokáže zabránit nalézt odpověď na to, čeho se bojíš.

Zajímavé je, že strach ze smrti nebýval vždy součástí lidského postoje k umírání. V počátcích svého vývoje byli lidé mnohem více naladěni na přirozený rytmus života a smrti než dnešní "civilizovaný" člověk. Viděli život dne a smrt noci, život léta a smrt zimy nikoliv jenom jako mrzutosti, které lze odstranit elektrickým osvětlením a ústředním topením, ale jako přirozené cykly ovlivňující vše, co existuje. Slunce pro ně v noci umíralo a ráno se znovu rodilo, země umírala v zimě a opět se rodila na jaře a život z ní rašil tam, kde zůstaly ostatky loňských rostlin. Možná nechápali, jak to celé funguje, ale intuitivně to věděli.

Lidé žijící v těsném kontaktu s přírodou věděli, že smrt je přirozená věc, a právě proto, že to věděli, nebáli se jí. Nový lidský život považovali za znovuzrození duše nějakého milovaného předka, který se neztratil, když zemřel, ale pouze odložil staré tělo, zůstal naživu v říši ducha a čekal, až se bude moci vrátit v jiné podobě. A pokud žili v říši ducha předkové, žili v něm i oni. Lidé se možná snažili vyhnout bolesti jako my a stejně jako my truchlili po dotyku milovaného člověka, ale ze samotné smrti strach neměli. Nebylo čeho se bát.

Všude na světě - dokonce i dnes - existují nezkažené kultury, které nadále přijímají smrt jako normální, přirozenou součást cyklického procesu. Západní společnost se však rozhodla porozumět přírodě a podrobit si ji, místo aby ji přijala takovou, jaká je. Vede to ke stále většímu uspokojování hmotných potřeb, a my jsme se tak dostali do stadia, kdy nepřijímáme nic, čemu nerozumíme.

V Evropě byla smrt až do třináctého století považována za přirozenou událost, a proto byla také snadněji přijímána. V literatuře té doby se často objevují příběhy králů nebo rytířů, kteří cítí, že se blíží smrt, odeberou se na lože, svolají rodinu a přátele, vyřídí světské záležitosti, odříkají náležité modlitby a ulehnou, aby v klidu zemřeli.

Umírání v sobě mělo jistou důstojnost, ačkoliv k němu docházelo bez fanfár nebo formálních obřadů. Byl přítomen kněz, ale pouze proto, aby vykonal obřad; s výjimkou posledního pomazání si umírající sám určoval, co bude následovat. Rodinní příslušníci a přátelé se přišli rozloučit a urovnaly se staré spory, aby nestály v cestě tomu, co umírajícího očekávalo na druhé straně.

Důležité je, že k němu vždy přivedli nejmladší děti a vnoučata, aby se s ním naposled rozloučily. Nejenže to v umírajícím obklopeném milovanými lidmi pomohlo vyvolat pocit úplnosti a naplnění, ale děti tak byly již v útlém věku konfrontovány se smrtí a poznaly, že smrt je přirozená, byť záhadná. Srovnej to s dnešním postojem, kdy se před dětmi pravda o smrti skrývá, protože "na to jsou moc malé". V další generaci tak vyvoláváme tentýž strach, jakého se chceme zbavit.

V dalších pěti stoletích se náš pohled na smrt změnil. Náboženství zdůrazňovalo soud individuální duše v okamžiku smrti, a tím rozšířilo představu jednotného soudu všech duší na konci světa. Výtvarní umělci začali ztvárňovat nikoliv duchovně povznášející obrazy duší vstupujících do nového světa, ale realistické scény rozkladu těla. Oba tyto faktory se týkaly emoce strachu.

Smrt se postupně stala čímsi, co existuje mimo jedince, zlem, kterému se člověk musí vyhnout za každou cenu. V devatenáctém století už měly poslední vůle a závěti spíše právní než duchovní charakter a umírání přestalo být přirozenou událostí zažívanou ve vědomém, uvolněném stavu. Umírající přestal mít vliv na to, co se kolem něj děje. Obřady určené k ochraně duše obstarali náboženští odborníci, zatímco právní poradci dostali na starosti dokumenty týkající se těla a majetku. Je proto přirozené, že máš strach, když se toho tolik "pro Tebe" dělá, a Ty na to přitom nemáš prakticky žádný vliv.

Na Západě - s výjimkou hospiců - dostoupila tato situace do krajnosti. Většina z nás nezemře doma, v důvěrně známém, příjemném prostředí. Umírající ani jeho rodina nemají vliv na to, co se děje. Důležitá rozhodnutí činí místo nich lékaři, kteří vnímají smrt jako neúspěch medicíny, nikoliv jako něco přirozeného, čemu se nelze vyhnout. Pacientům podávají narkotika a anestetika a v mnoha případech jim zatajují jejich skutečný stav, i když jsou při vědomí. Nemocní jsou připojeni k děsivým elektronickým přístrojům, jejichž prostřednictvím se jejich životní síla stává pouhým údajem na displeji. Bojujeme se smrtí zuby nehty a klademe přitom důraz nikoliv na umírajícího, ale na lékaře a poslední technické novinky. Urazili jsme dlouhou cestu od doby, kdy bývala smrt důstojná - ale špatným směrem.


Zdroj: Anton Grosz: Dopisy umírajícímu příteli. Jak pomoci vašim blízkým s vědomým odchodem z tohoto světa. Nakladatelství DharmaGaia

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Komentáře (32)

  • Obrázek uživatele Míra . K
    Míra . K (anonym)

    Je to moc hezký přečetl jsem si to celý a hlavně sem si s toho hodně vzal do hlavy

    Lis 26, 2006
  • Obrázek uživatele Rob
    Rob (anonym)

    Jako jediný smysluplný považuji ten poslední odstavec, pod něj se klidně podepíši. Lékaři se hrozně rádi ohánějí etikou, ale tou "jejich". Je x nemocí, se kterými se medicína neumí poradit, přesto se do pacienta rvou někdy šílené preparáty, které nic neřeší, možná o trochu posunou smrt. Vím o několika lidech, kteří takový postup odmítli a nechtěli se nechat zatěžovat zbytečnými zákroky, chemoterapií ap. Výsledek - lékaři jim naznačovali, že v tomto případě nemají povinnost je léčit, tlumit bolest ap.

    Lis 26, 2006
  • Obrázek uživatele Johan
    Johan (anonym)

    Podle skutecnych lekarskych kapacit je dnes skoro nemozne netlumit dostatecne bolest. Lekari tak necini vetsinou z nezajmu, zbabelosti a samozrejme z neznalosti, protoze jsou jen lidi. Dokud bude lecba beznadejnych pripadu alespon castecne hrazena ze solidarniho pojisteni,budou lide nuceni zit a pojistovny i lekari z toho budou mit kseft. Jakmile se ale lecba stane komercni zalezitosti a pojistenim, budou pojistovny v zajmu max. zisku lobovat za institucionalizovanou eutanazii. Oba poly tehle problematiky jsou a budau pro cloveka svizelne. Jednou se ale dnesni horovatel za euthanasii muze trast,az za nim prijde konsilium s verdiktem,ze mu pojistovna uz odmita hradit z jeho komercniho pojisteni leky a procedury,co mu dosud udrzovaly a prodluzovaly zivot. Takove paradoxni byvaji konce hurrahaktivistu:-(.

    Lis 26, 2006
  • Obrázek uživatele ISHI
    ISHI (anonym)

    NEBOJTE SE SMRTI ODEVZDEJTE SE SAMI SOBE ,SVEMU JÁ

    Led 11, 2008
  • Obrázek uživatele Jiří Sovák.
    Jiří Sovák. (anonym)

    Strach ze smrti nemám, jen mě sere, že je to nafurt.

    Led 18, 2008
  • Obrázek uživatele qteck
    qteck (anonym)

    Dobry clanek, pekne to ukazuje jak jsou lide staveni, jakoby po castech :). Jak sam zivot pekne priklada cihlu k cihle charakteru a citeni cloveka. Clanek pekne chrakterizuje vyvoj chovani cloveka. Je to moc dobree :).

    Dub 16, 2008
  • Obrázek uživatele mirkad
    mirkad (anonym)

    kdyz mne umiral manzel neveril v posmrtny zivot a nerad mne opoustel,nyni u mne bydlí dcera,ktera jej vidí a rozumi jeho myslenkam navstevuje nas velmi casto a rika jak mu je dobre a ze je skoda ze to drive nevedel i ja ho nekdy citim jako zvlastni prijemny pocit v hlave povidame si a ja si vsechno pisu.nebojte se smrti ztratite jen bolave telo ale duse,inteligence vam zůstanou zacnete zapominat na nepodstatne pozemské věci, ale poznavat jiné.

    Čer 07, 2008
  • Obrázek uživatele Rose
    Rose (anonym)

    Smrt je podle Bible nepritel, tak jasne ze se nam nelibi. Take kniha Kazatel pise ze nam Buh dal vecnost do srdce, neboli touhu zit vecne, takze logicky prahneme po zivote. At si to kdo chce jak chce filosoficky vysvetluje, smrt bude vzdy nepritel....

    Lis 02, 2009
  • Obrázek uživatele Joan
    Joan (anonym)

    víc strachu než ze smrti samotné bychom asi měli mít z toho, co jí předchází ( bolest, utrpení atd.). Smrt sama je už vysvobození z toho všeho. To ale poznáme až v té chvíli poslední.

    Lis 02, 2009
  • Obrázek uživatele Klára
    Klára (anonym)

    Když se tak dneska, na dušičky, nad tím vším zamyslíme, zdá se Vám, že se u nás umírá důstojně?

    Lis 02, 2009
  • Obrázek uživatele Agnes
    Agnes (anonym)

    Ne, neumírá se u nás důstojně. Je to způsobeno stylem života a vztahy v rodinách. Pomyslný strach ze smrti také dělá své.

    Lis 02, 2009
  • Obrázek uživatele Jarabáček
    Jarabáček (anonym)

    Ovšemže se v naší plně humanistické zemi, kde zvítězila pravda a láska, umírá jen důstojně. Například v invalidním vozíku na Hradčanském náměstí.

    Lis 02, 2009
  • Obrázek uživatele H.
    H. (anonym)

    Umírá se těžce a těžce se stůně v nemocnicích...Péče o nemocné je ve většině špitálů katastrofální - totální nezájem lékařů objasnit nemocným, co se s nimi děje, nezájem středního zdravotnického personálu, šetření na pacientech - v tomto se nic za posledních dvacet let nezměnilo.

    Lis 02, 2009
  • Obrázek uživatele A.V.
    A.V. (anonym)

    Umírá se dobře...akorát tu chybí eutanázie, aby to bylo rychlejší. Nechci poslední týdny v bolestech slintat a močit do peřin.

    Lis 02, 2009
  • Obrázek uživatele Sylvie
    Sylvie (anonym)

    Ony se pěkně vedou řeči o tom, jak dříve stařečkové a stařenky umírali doma, ale zapomíná se na jednu podstatnou věc. Ženy nepracovaly a staraly se celý život jen o domácnost a rodinu. Jak by v dnešní době dokázala matka od dětí postarat se zároveň o umírajícího a zároveň chodit do práce. Nemluvě o tom, že jde o velkou psychickou zátěž, kterou ne každý unese. Nemocnice navíc disponuje vybavením a léky, které pacientům dokážou i v poslední chvíli ulevit. Když umíral můj otec, byla jsem vděčná za to, že může zemřít v moderně vybavené nemocnici. Starat se o něho sama doma bych psychicky neunesla.

    Lis 02, 2009
  • Obrázek uživatele Marie K.
    Marie K. (anonym)

    Na vesnici o 1500 obyvatelích těch pohřbů chtě nechtě vídáte víc a v každou roční dobu. Je to zkrátka dost běžná záležitost. Moje babička z takové vesnice umřela na LDN - představa, jak se asi cítila posledních 14 dní (potom, co prožila celý život v domku s dvorkem se slepicemi a psem, kde jí za sousedy byly vlastní děti) na sterilním nemocničním pokoji s dvěma cizími ženami a neosobními sestřičkami, je příšerná... Celý život jste denně s rodinou a žijete pro ni, jste činní a aktivní, dokud to jde, a pak, když už nemůžete, vás odvezou pryč a rodina za vámi chodí tak akorát na návštěvu. Třeba i každý den, ale většinu času jste tam stejně sama a personál čeká, až umřete... pochopitelně za zajištění standardní péče, což znamená, že jste "ta babka na čtyřce", prostě pacoš...

    Lis 02, 2009
  • Obrázek uživatele Ivan
    Ivan (anonym)

    Největší problém je, že smrt je provázená strachem. Strachem z neznáma. Rozvést diskuzi, jak překonat tento strach, je přímo pozitivní, protože já se domnívám, že je to jedna z cest najít vnitřní pokoru a úctu k životu. Jen toto je vysvobození před strachem. Nebuďme sebestřední, mysleme i na druhé. Snažme se být morální, neboť i tímto po sobě něco zanecháme. Neberme nikomu a neztrácejme víru, ta nemusí být jen v Boha. Můžeme věřit v přírodu, dobro, lásku.

    Lis 02, 2009
  • Obrázek uživatele zuzana
    zuzana (anonym)

    kdyz mne umiral manzel...Opravdu?

    Feb 09, 2010
  • Obrázek uživatele Petr
    Petr (anonym)

    Protože nikdo z nás zatím neumřel, tak nevíme, jaká smrt je a co nás čeká potom. Můžeme proto diskutovat donekonečna a budou to jen ničím nepodložené spekulace.

    Feb 09, 2010
  • Obrázek uživatele Připojte se na facebooku...
    Připojte se na ... (anonym)

    Je to moc hezký přečetl...http://www.facebook.com/pages/Thanatofobie-l-l-strach-ze-smrti-/109305092426362

    Dub 18, 2010
  • Obrázek uživatele Ina
    Ina (anonym)

    Ani se tak nebojim smrti samotné, avšak mám strach z toho , že nebudu moc ovládat sama sebe a nebudu moct se sama za sebe rozhodnout. A že třeba neumřu doma, ale někde v nemocnici za plentou... :(

    Črv 17, 2010
  • Obrázek uživatele Karel
    Karel (anonym)

    Srmti se nebojím, ale ani ji nevyhledávám. :-D Jinakj si myslím, že strach ze smrti je docela přirozený jev nazývaný pudem sebezáchovy, který mají jak lidé, tak zvířata. Strach ze smrti se ale dá zmírnit různými praktikami, mimo jiné jogovou meditací(Mircea Eliade, Joga, Nesmrtelnost a svoboda). Záleží při tom na zaměření mysli. Tedy objektu meditace. Takové různé postupy byly používané už v antickém řecku a egyptě, kdy třeba adepti mysltérií (Elusinských, Dyonisových, Isidiných a dalších) se snažili o dosažení vidtelného projevu bůhů, kkteré uctívali, což jim mělo dát naději, že po smrti přijdou mezi ně a nebudou sdílev ve chmurném podsvětí osudy obyč. smrtelníků, viz jen tak pro příklad Apuelius, Zlatý osel; Jamblichos z Chalkidy, O mysteriích egyptských...............

    Srp 01, 2010
  • Obrázek uživatele hana
    hana (anonym)

    smrti se bát nemusíme.Na ní není nic špatného a patří k životu. Je to příjemná žena.

    Srp 01, 2010
  • Obrázek uživatele merlin108
    merlin108

    Bůh stvořil vše. Kromě jiného stvořil i poznání. A jako vše ve stvořeném světě i poznání má mnoho úrovní. Jako nejvyšší úroveň poznání určil bůh poznání sebe.Mnoho lidí poznání víceméně nezajímá. Ale jsou i tací, pro něž je poznání jedním z nejvyšších motivů jejich jednání. Jeden z nich, říkejme mu pro jeho historickou bezvýznamnost človíček, se rovněž rozhodl pro cestu poznání. I začal usilovně pracovat a po nepříliš dlouhé době se mu podařilo dostat se na první úroveň. I zeptal se boha: „Bože, poznal jsem vše nutné na základní úrovni. Jaké poznání máš pro mě na této úrovni." A bůh mu odpověděl: „Jsi více než zvíře." Človíčka toto poznání docela potěšilo, ale nebylo to pro něj zase tak překvapivé zjištění. Proto ve snaze postoupit dále pokračoval v práci na této úrovni. Po podstatně delší době než mu stačilo k pochopení základní úrovně, se konečně dostal na další úroveň. Zeptal se opět boha: „Bože, poznal jsem vše nutné na této úrovni. Jaké poznání máš pro mě nyní." A bůh mu odpověděl: „Jsi více než tělo." Toto poznání už človíčka poněkud zarazilo a trvalo mu delší dobu, než se s tím vyrovnal a pochopil. Nicméně pohlédl vzhůru a uviděl, že pyramida poznání má ještě dva stupně. Otázka, co tam může ještě být, mu nedala spát, a tak se rozhodl i dále pracovat. Mimo to se začal i rozhlížet kolem sebe, protože předtím se plně soustředil pouze na sebe. Všiml si, že na cestě za poznáním není sám a začal pozorovat i ostatní. Zaujal ho zejména jeden úkaz. Někteří, zejména po dosažení druhé úrovně, rostou a rostou a rostou až jim terasa pyramidy je tak úzká, že se na ní neudrží a skutálí se dolů na základní úroveň. Pochopil a k poznávacímu procesu přidal i pokoru. A tak pracoval a pracoval a po dlouhé době se konečně propracoval na třetí úroveň. S velkým očekáváním položil známou otázku: „Bože, poznal jsem vše nutné na této úrovni. Jaké poznání máš pro mě nyní." A bůh mu odpověděl: „Jsi více než duše." Človíček oněměl úžasem. Co může být ještě víc? Má vůbec smysl pokračovat? Je ještě schopen více pochopit a postoupit dál. Dlouze, předlouze o tom přemýšlel. Pak ho napadlo se rozhlédnout kolem sebe. Uviděl, jak mnoho človíčků na této i nižší úrovni se spokojilo s dosaženým, ale současně uviděl, jak i další človíčci na této úrovni pilně pracují a několik málo se dokonce šplhalo na úroveň nejvyšší. Protože jeho touha po poznání byla mimořádně silná, rozhodl se pokračovat. A tak dále pracoval a pracoval, až jednou zcela nečekaně zpozoroval, že se ocitl na nejvyšší úrovni. Vůbec si nedovedl představit, jakou by mohl dostat odpověď. Dlouho pokorně čekal a s porozuměním soustředěně pozoroval dění pod sebou. Proto se cítil téměř dotčen, když ho vyrušil něčí hlas: „Dalších otázek již nemáš?" Rychle se probral a uvědomil si, že s ním může hovořit pouze bůh: Promiň bože, odtud je takový rozhled, že jsem se tomu pohledu neubránil a po pravdě opravdu již nevím, na co bych se zeptal". Bůh se usmál a pravil:"Ale já pro tebe mám ještě jedno překvapení." Človíček byl potěšen, že se na něj usmívá sám bůh a opět se v něm probudila již skoro spící zvědavost: „Omlouvám se za svoji domýšlivost. Prosím, buď tak hodný a sděl mi tu nejvyšší pravdu." Bůh odpověděl: „Já jsem ty." A začal se smát tak srdečně, jak může jen ten, kdo takový smích stvořil. Človíček strnul úžasem. To přece není možné. Ale protože je bůh všemocný, dokáže předat poznání současně slovně i mimosmyslově, človíček pochopil. A začal se smát a smál se tak, že se smíchy začal kutálet z vrchu pyramidy dolů, až se skutálel na základní úroveň mezi normální lidi. Stále se smál, až ho někteří lidé začali považovat za blázna. Od té doby žije jako normální člověk a s porozuměním pozoruje úsilí některých lidí vyšplhat se na vrchol pyramidy. Občas, když ho o to někdo požádá, poradí, jak se dostat nahoru. Nesnaží se vysvětlovat, že je vše jinak, protože si pamatuje na svoji cestu a na to, že by to tehdy nepochopil. Často pak pohlédne na vrchol pyramidy a dlouho se srdečně směje, jak může jen ten, kdo takový smích stvořil.

    Srp 07, 2010
  • Obrázek uživatele RAFAN
    RAFAN (anonym)

    Dorwie,Dorwie,podej mi rum.Na Pražském hradě by se měli bát.Vy se lidi ničeho krom Pána Boha nebojte.At se president Č.R. Václav Klaus a jeho vláda Č.R. právem Lucifera nikoli nebojí.On tam ty Hamty Hamty držgrešle již brzy kurevsky podojí.A Satan taky néni Hnup!Hlavu vzhůru.Kupředu levá,zpátky ni krok.Vzpomente na Sodomu Gomoru.Budte jen sami za sebe,na ně ty pazgřivce se neohlížejte a nechodte s pány na led,pán se na Vás sveze a hlupák si nohu zláme.NEMĚJTE S NAŠIMI ZÁKONODÁRCI NAŠIMI ZRÁDCI ŽÁDNÉ SLITOVÁNÍ,ONI NÁS MAJÍ ZA JEJICH POTRAVU.Však oni se vypotrestají sami,nejen na Božím soudu,ale i ted.Tomu a mě věřte!

    Srp 08, 2010
  • Obrázek uživatele oto
    oto (anonym)

    Je to moc hezký přečetl...Neuhasiteľný vnútorný nepokoj! Je v každom človeku a prebúdza sa v nás v období dospievania. Je to určitá túžba po niečom neznámom, po niečom naplňujúcom, čistom a veľkom, čo by dokázalo nasýtiť ten sporadicky vystávajúci vnútorný hlad a uhasiť ten, čas od času prepukajúci, pálčivý vnútorný smäd. Bez toho, že by ľudia vôbec pochopili, hľadali a skúmali, o čo vlastne ide a k čomu ich to neustále ženie a pudí, namiesto toho sa nevedomky a s vnútorne nevyjasnenými nádejami naplno ponárajú do všetkých radostí života a plnou náručou berú všetko to, čo im život ponúka. Berú, poznávajú a ochutnávajú tajne dúfajúc, že práve týmto spôsobom nájdu to, čo by uhasilo onen, pre nich neznámy a nedefinovateľný vnútorný nepokoj a do ich vnútra prinieslo šťastie, pokoj, mier a naplnenie. Jedni to hľadajú v láske, v partnerskom vzťahu a v deťoch, iní v práci, kariére, športe a v rôznych koníčkoch. Ďalší v peniazoch, moci, sláve, majetkoch a zase ďalší v alkohole, v drogách, v neviazaných vzťahoch, v telesnosti a podobne. Tých možností a ciest, ktoré sa nám ponúkajú, je obrovské množstvo. Každá z nich však môže iba na určitú dlhšiu, alebo kratšiu dobu uhasiť, alebo lepšie povedané, iba dočasne umlčať onen nástojčivý vnútorný nepokoj, ktorý sa po čase vždy znova a znova ozýva a to najmä vo chvíľach ticha a samoty. Mnohí ľudia dnešnej doby však nechcú počuť tento tichý hlas, tú nástojčivú túžbu po nevyhnutnosti hľadania niečoho neznámeho, nechcú, aby ich to stále otravovalo a preto sa snažia unikať pred tichom a samotou. Ponárajú sa do hudby, zábavy, športu, sledovania televízie, do internetu a ešte mnohých iných vecí. Nič z toho však nemôže natrvalo umlčať tento hlas! V zábavách, alebo pod návalom rôznych povinností, či už pracovných, rodinných, partnerských, alebo iných naň možno iba na čas zabudnúť, ale natrvalo umlčať sa nedá nikdy! Tú moc nemá ani ten najkrajší partnerský vzťah, ani tie najvydarenejšie deti, ani tá najúžasnejšia kariéra, ani to najväčšie bohatstvo, sláva, či čokoľvek iné. Tento hlas v nás bude neúnavne vyvstávať dovtedy, kým nedospejeme k pochopeniu toho, o čo tu vlastne v skutočnosti ide, čo je od nás požadované a po čom to tak veľmi túžime. Všetko v tomto stvorení povstalo z Pravdy a z Pravdy povstal i človek. Jej nezmazateľnú pečať nesie ukrytú hlboko v sebe, vo svojom najhlbšom vnútri. V najhlbšom vnútri každého z nás je skrytá drobná, malá iskierka Pravdy, ktorá v nás nástojčivo túži po Pravde. Po Pravde, z ktorej kedysi vyšla a ktorú chce opätovne nájsť a vnútorne sa s ňou zase spojiť. Žiadny človek nemôže a nebude mať pokoj, kým toho nedosiahne! Áno, to nedefinovateľné nutkanie po niečom neznámom, tajomnom, veľkom, nádhernom, ušľachtilom, čistom, naplňujúcom a oblažujúcom je túžba po Pravde! Túžba po nájdení Pravdy, po znovu spojení sa s Pravdou a po živote podľa Pravdy. Po živote v súlade s jej Zákonitosťami, ktorým nevedome túžime prispôsobiť svoje cítenie, myslenie, reč i jednanie. Áno, práve po tomto túži malá iskierka Pravdy v nás a túto jej žeravú túžbu nemožno uhasiť ničím iným. No a skutočná Pravda, ktorá ako jediná je schopná uhasiť náš pálčivý vnútorný smäd, tak táto Pravda na zemi skutočne jestvuje! Tá jediná, veľká, čistá, univerzálna, ušľachtilá a dokonalá Pravda naozaj jestvuje na našej zemi! Je tu medzi nami! Je dostupná všetkým bez rozdielu! Bez rozdielu rasy, pohlavia, náboženstva, či politickej príslušnosti! Je tu medzi nami, avšak nájsť ju a dopracovať sa k nej môžu iba vážne hľadajúci! Úprimná, čistá, vážna a pokorná túžba po Pravde sú tými najzákladnejšími predpokladmi pre jej nájdenie. Vraví sa, že rovnaké priťahuje rovnaké. Ak budeme čisto, vážne a úprimne túžiť po Pravde, touto svojou vnútornou túžbou sa staneme s Pravdou aspoň do určitej miery vnútorne rovnorodými. No a práve na základe tejto rovnorodosti budem potom schopní k Pravde aj reálne dospieť. Kto hľadá, nájde a kto ešte doteraz nenašiel, znamená to, že vážne nehľadal. Zákonitosť vzájomnej príťažlivosti rovnorodého totiž funguje neomylne. Kto však naozaj vážne hľadá, musí jednoducho nájsť! Inak to ani nie je možné! Po dlhšej, alebo kratšej námahe musí nájsť Pravdu, po ktorej tak nástojčivo túži jeho vnútro a ktorá je skrytou personifikáciou všetkých jeho doterajších túžob. Pravdu, ktorá ho nasýti, oblaží a vnesie do jeho duše vnútorný mier. Až vtedy človek konečne zacíti hlboký pokoj a mier duše, ktorá konečne našla to, čo tak dlho hľadala. Ak nám samým na sebe naozaj záleží, mali by sme vykročiť na cestu hľadania Pravdy, ku ktorej nás po celý náš doterajší život ustavične nabádala a ďalej bude neúnavne nabádať oná, doposiaľ nedefinovateľná a neznáma vnútorná túžba. Naplňme to, po čom tak nástojčivo túži naše najhlbšie vnútro a nájdime Pravdu, ktorá na tejto zemi vskutku jestvuje. M.Š. priaznivec stránky : http://ao-institut.cz/

    Srp 08, 2010
  • Obrázek uživatele !
    ! (anonym)

    Smrti se nebojím, je umírání.

    Srp 08, 2010
  • Obrázek uživatele !
    ! (anonym)

    Smnrti se nebojím, jen umírání.

    Srp 08, 2010
  • Obrázek uživatele Vlastík
    Vlastík (anonym)

    Nabízím pomoc všem, kdo se bojí smrti na www.umiram.cz.

    Kvě 17, 2011
  • Obrázek uživatele Silvie 79
    Silvie 79 (anonym)

    Smrti jako takové se nebojím,ale čeho se bojím je nedůstojné a osamělé umírání.

    Kvě 17, 2011
  • Obrázek uživatele Nelly
    Nelly (anonym)

    Smrti jako takové se...Pohled na smrt a strach z ní je v mládí i středním věku naprosto jiný než když začnete stárnout. Už i po šedesátce mnohé z nás několikrát za den napadne konečnost života. Spíše než strach ze smrti (pokud tedy není člověk těžce nemocný) je to neuvěřitelnost rychlosti času a s ním i přibližování se tomu, co nemine nikoho z nás...

    Kvě 17, 2011
  • Obrázek uživatele trochu to poopravím
    trochu to poopravím (anonym)

    Smnrti se nebojím, jen...smrti se nebojím, jen toho, co je před ní...

    Kvě 17, 2011

Přidat komentář

Reklama

Reklama