Dýchání ve dvou

Zdá se však, že nás k životu ve dvou vede kromě pokusu o nápravu narcistického traumatu ještě další podnět. Jako kdyby nám hluboké spojení s druhým člověkem otvíralo most, po němž dojdeme k rozluštění základního paradoxu naší identity, oscilující mezi individualitou a univerzalitou. Pokud se mi podaří úplně se v tom druhém nerozplynout, ale zůstat v jeho přítomnosti sám sebou, pokud neztratím cit pro to, kdo jsem, a přesto dokážu poznat sám sebe v tom druhém, je paradox rozřešen. Už vím, jak být současně jedním i druhým, místo abych byl pouze jedním nebo pouze druhým.


Štěstí spočívá v respektování opačných a přitom navzájem se doplňujících pólů - na jedné straně stojí nezbytnost spojení, na druhé nutnost oddělení. Schopnost regenerace páru je postavena na možnosti volného dýchání obou pólů. Vdechy jsou okamžiky vzájemné harmonie, výdechy jsou chvíle, kdy je člověk sám a znovu navazuje kontakt se svou vlastní individualitou.


Potřeba autonomie může být samozřejmě pro partnerské spojení zkouškou. Velmi často raději zapomínáme, že žijeme také jako dvě oddělené individuality. Ale těsné soužití typu tělo na tělo, kdy spolu dva lidé žijí dvacet čtyři hodiny ze čtyřiadvaceti v naprosté harmonii a nikdy se přitom nehádají, nevydrží dlouho. Je ostatně také příčinou mnohých trápení.


Lidé, kteří spolu v páru nejvíc splývají, budou většinou také jeden k druhému nejnelítostnější. Jejich výbuchy negativních afektů neznamenají nic jiného než nepoznanou potřebu oddělení. Bylo by snadnější přiznat si, že pocity zloby a podráždění jsou vlastně projevy frustrované touhy po individuální expanzi. Toto konstatování by mělo umožnit, aby každý z partnerů mohl na toho druhého vznášet reálné požadavky týkající se nezbytnosti osobní autonomie a vynasnažil se je přizpůsobit vzájemnému vztahu. Jakmile se individuální požadavky neberou vážně, vede to k politováníhodným činům nebo ke skryté válce, která je na překážku blízkému soužití partnerů.


V otázce autonomie obou partnerů se plně odráží veškerá obtížnost života ve dvou. Strach, že tomu druhému ublížíme, nebo že nás opustí, když si vyhradíme určitý čas pro sebe, podněcuje zde více než kde jinde celý rejstřík primárních obav. A proto by se o omezení, nebo naopak o uvolnění individuální autonomie mělo mezi partnery vždy mluvit. Jde o to, aby se utvořila stupnice ještě přípustného - už nepřípustného pro každého z nich. Vzniká zde ovšem nebezpečí, že vyjdou najevo značné rozdíly. Pro někoho bývá nesnesitelné už pouhé nastolení této otázky. Je proto potřeba si pohovořit, proč se člověk tak ohrožen uvolněním vnitřní autonomie toho druhého a proč je pro něho bolestná.


Každý z partnerů by si měl vyhradit několik minut každý den nebo několik hodin každý týden sám pro sebe, aby nabyl nové energie a mohl ozdravit s žití. V opačném případě rychle nastoupí rozmrzelost. Dvojice si zvykne na nudu, kde už se neděje nic nového. Později nastoupí nezájem a chlad. Aby s vztah zůstal živý, musí spočívat na dvou individualitách, které se pravidelně setkávají a vždycky znovu objevují.


Když partneři nerespektují individuální potřeby občasného odloučení vedou je veškeré negativní city k tomu, že se uzavřou do sebe a vědomě jeden druhého odmítají. Každý se nakonec stáhne do své ulity, přestane s druhým komunikovat a život ve dvou vyhasíná.


Základní ingrediencí fungujícího soužití je dát si navzájem prostor, který každý z nás potřebuje ke svému osobnímu růstu. Je totiž jasné, že člověk, kterého nejvíc milujeme, nejvíce ohrožuje naši osobní identitu, a proto se může stát tím, kterého budeme nejvíc nenávidět. Jakmile se před námi objeví těžkosti, měli bychom si připomenout, že ten nejkrásnější dárek, který může svému partnerovi nabídnout, je bezesporu svoboda. Protože láska je ve podstatě absolutní svobodou. Dává se bez podmínek a bez okovů. Soužití nás mělo naučit, abychom dávali lásku bez podmínek, tak jako se nám dává. příroda, kterou k tomu nikdo nemusí vybízet.


Zdroj: Guy Corneau: Anatomie lásky, nakladatelství Portál