V některých případech může být „šamanská nemoc“ vyvolána fy­ziologickou krizí. Existuje řada příběhů o sibiřských a eskymáckých šamanech, k jejichž zasvěcení došlo v době, kdy byli postiženi ne­štovicemi, jinou infekční chorobou nebo v době uzdravování z vážného zranění. Jindy se zase žádné vnější faktory neobjevily a celý průběh zasvěcení byl čistě psychologické a duchovní povahy.

Během několika hodin či dnů budoucí šaman prochází hlubokou změnou vědomí, během níž ztrácí kontakt s každodenní realitou a vnějšímu pozorovateli se může zdát, že bud umírá nebo zešílel. Tyto změny mohou nabýt mnoha různých podob. Někdy se tito lidé zdají být silně rozrušeni, mají rychlé a hektické pohyby a dělají po­divné grimasy a gesta. Jindy se mohou chovat opačně, být odtažití a celé hodiny nečinně proležet, zcela ponořeni do sebe nebo do­konce s příznaky blížícími se ztrátě vědomí či chorobné nehybnosti. Řeč začínajícího šamana může být nesouvislá a nesrozumitelná. Může se zdát, že je posedlý zlými duchy nebo že komunikuje s mrtvými lidmi, o nichž si myslí, že jsou bývalými šamany, kteří jej chtějí řídit a provést jeho zasvěcení.

Škála vizionářských prožitků, ke kterým při šamanské krizi do­chází, je velice pestrá. Během této vnitřní cesty budoucí šaman na­vštěvuje jiné dimenze reality, z nichž mnohé jsou fantastické nebo mytologické povahy. Musí vzdorovat ledovým větrům, hořícím le­sům, divokým řekám a potokům krve. Nedobrovolný cestovatel se během těchto cest setkává s předky, duchovními vůdci, božstvy, dé­mony a jinými bytostmi. Mezi nimi hrají zvláště důležitou úlohu „zví­řata moci“; duchové nebo neobyčejné aspekty různých živočišných druhů, kteří se mohou stát průvodci nebo pomocníky šamanů. Bě­hem těchto dobrodružství se zasvěcenec učí pravidlům a tabu vnitř­ního života a zákonům vyššího přírodního řádu. Strážní duchové v lidské a zvířecí podobě se objevují v různé době, aby nabídli ve­dení na cestě krajinami mrtvých - nebezpečnými a děsivými ob­lastmi.

Průběh šamanských krizí se v různých kulturách liší, lze v nich však objevit společné jádro, které má tři charakteristické fáze. Vizio­nářské dobrodružství začíná hrozivou cestou do podsvětí, říše smrti. Poté následuje extatický prožitek vzestupu do nebeských oblastí a dosažení vyššího poznání. Finálním stadiem je návrat a integrace těchto mimořádných zážitků do běžného života.

Během vizionářské pouti do podsvětí jsou budoucí šamani vysta­veni útočným démonům a zlým duchům, kteří je neskutečným způ­sobem mučí a podrobují je krutým zkouškám. Zlovolné entity odírají svým obětem maso z kostí, vylupují jim oči, sají krev nebo je vaří v kotlích s vařící vodou. Muka vrcholí prožitkem roztrhání na kusy a úplného zániku. V některých kulturách je tato poslední destrukce zprostředkována zasvěcujícím zvířetem, které začínajícího šamana buď roztrhá nebo sežere. Vzhledem k různým etnickým skupinám to mohou být nejrůznější zvířata - medvěd, vlk, jaguár, obrovský had a mnohá jiná.

Tento zážitek je vystřídán prožitky znovuzrození neboli vzkříšení. Ša­man má pocit, že se mu dostalo nového masa, nové krve a nových očí, že je nabit nadpřirozenou energií a že je spojen s přírodními živly. Díky pocitu znovuzrození a omlazení pak adept zakouší výstup do vyšších světů. Symbolika této fáze se rovněž na základě rozdaných kultur a růz­ných historických období liší. Někdo může prožívat, že jej unáší orel nebo jiný pták tradičně spojovaný se sluncem nebo že se v takového tvora skutečně proměnil. Vzestup na sebe může rovněž vzít formu špl­hání po Stromě světa - archetypální struktuře spojující nižší, střední a vyšší světy vizionářské sféry. V některých kulturách hraje podobnou roli hora, duha nebo žebřík. Tato fáze často vrcholí představou dosa­žení sluneční říše, propojení a sjednocení s její energií.

Základní aspekty šamanské krize můžeme přiblížit klasickým po­pisem mimořádné formy zasvěcení avam-samojedského sibiřského šamana, tak jak jej zaznamenal ruský antropolog A. A. Popov:

Budoucí šaman, postižen neštovicemi, zůstal po tři dny v bezvě­domí, tak blízko smrti, že byl třetího dne málem pohřben. Viděl sám sebe, jak sestupuje do pekla a po mnoha dobrodružstvích byl přiveden na ostrov, uprostřed něhož stála mladá břízka, sahající až do nebe. Byl to strom Pána země a Pán mu dal jednu větev, aby si z ní zhoto­vil buben.

Potom přišel šaman k hoře. Když procházel jeskyní, potkal nahého muže dmýchajícího měchy u obrovského ohniště, na němž byla konvice. Muž si ho chytil hákem, usekl mu hlavu, tělo rozsekal na kousky a vše­chno hodil do konvice. Po tři roky maso vařil. Pak na kovadlině vykoval hlavu a nakonec vylovil kosti, které plavaly v řece, složil je dohromady a pobyl masem.

Během dobrodružství v Onom světě se budoucí šaman setkal s ně­kolika polobožskými postavami, z nichž každá mu odhalila nějaké nauky nebo jej poučila o tajemstvích léčitelského umění. Po procit­nutí ve své jurtě v kruhu příbuztiých byl již zasvěcen a mohl začít s šamanskou praxí.

Ať už se šamanská pouť jeví v jakékoli specifické symbolické po­době, společným jmenovatelem je vždy zničení starého vědomí identity a prožitek extatického spojení s přírodou, s kosmickým řá­dem a s vesmírnou tvořivou energií. Šamani prožívají během procesu smrti a znovuzrození vlastní božství a dosahují hlubokého vhledu do podstaty skutečnosti. Začínají chápat původ mnoha zdravotních ob­tíží a naučí se, jak je diagnostikovat a léčit.

Je-li proces zdárně ukončen a mimořádné zážitky jsou dobře za­členěny do běžného vědomí, výsledkem je neuvěřitelné emocionální a psychosomatické vyléčení a hluboká proměna osobnosti. Člověk se z této krize může vynořit v nesrovnatelně lepším stavu, než v ja­kém byl dříve. Netýká se to pouze pocitu větší tělesné a duševní po­hody, ale rovněž mnohem lepší sociální adaptace, jež člověku umož­ňuje, aby zastával funkci uctívaného vůdce komunity.

Odlišné pohledy na šamanskou krizi

Až na několik výjimek se západní odbornici shodují v tom, že ša­manská krize představuje výrazně patologický fenomén, ačkoli v je­jím přesném klinickém označení se názory různí. Nejčastěji jsou tyto stavy diagnostikovány jako schizofrenie nebo jiné formy psychózy, hysterie a epilepsie.

Avšak antropologové a psychiatři, kteří jsou s šamanismem důvěrně obeznámeni a mají přímé zkušenosti se sta­vem vědomí, k němuž u šamanů dochází, odmítají na tyto krize pohlížet jako na duševní poruchu. Tvrdí, že takový klinický přístup od­ráží západní stanovisko kladoucí důraz na realitu, nedostatečné po­chopení změněných stavů vědomí a silné tendence považovat všech­ny tyto stavy bez rozdílu za patologické. Michal Hamer, antropolog a zasvěcený šaman, nazývá takový přístup etnocentrickým, protože se v něm odráží silná kulturní předpojatost. Hovoří o něm také jako o „kognicentrickém“, čímž má na mysli, že využívá jako výsostného zdroje poznání informace vznikající v běžném stavu vědomí.

Vzhledem k často vysoce pozitivním výsledkům šamanských krizí je jistě mnohem příhodnější považovat tento stav, alespoň potenci­álně, za udivující proces ozdravení a hluboké přestavby osobnosti, usnadňující vyřešení mnoha životních problémů. Její terapeutický potenciál lze úspěšně srovnávat s nejlepšími léčebnými postupy schvalovanými západními psychiatry. Jak jsme již poznamenali, v mnoha případech jsme pozorovali stavy, jež nelze od šamanských krizí odlišit - během psychedelických sezení, při našich prožitkových kurzech s dechem a hudbou a v průběhu duchovní krize u moder­ních západních lidí.

Fakt, že nezápadní společnost šamany oceňuje, přisuzuje tradiční věda tomu, že tyto společnosti nejsou s to rozlišit abnormální od nadprůměrného, neboť jim chybí vzdělání a vědecká erudice. Ta­kové vysvětlení je v příkrém rozporu se zkušenostmi lidí, kteří se s šamany a jejich kulturou blíže seznámili. Tito lidé jasně chápou, že podivné prožitky a chování nejsou ještě sami o sobě dostatečným důvodem k tomu, aby byl někdo kvalifikován jako šaman. Zatímco se na některé lidi pohlíží jako na velké šamany, jiní jsou považováni za nemocné nebo šílené. Aby mohl být někdo za šamana označen, musí se po překonání zasvěcující krize přinejmenším přizpůsobit běžnému životu. V mnoha případech je sociální přizpůsobení ša­manů na vyšší úrovni než u jiných členů komunity.

Šamani se vždy aktivně podílí na společenském, ekonomickém a do­konce i politickém životě kmene. Jsou to lovci, farmáři, zahradníci, zruční řemeslníci, umělci a často také zodpovědní rodinní příslušníci. Kmen k nim přistupuje jako k významným ochráncům psychologické, spirituální a ekologické rovnováhy a vidí v nich prostředníky mezi vidi­telným a neviditelným světem. Dokonalý šaman se musí umět pohybo­vat ve změněném stavu vědomí i v běžné realitě a úspěšně v obou svě­tech působit; to je známkou pravé šamanské síly.

Tato fakta jsou v protikladu s představou, že šamani jsou volně po­bíhající psychotici nebo jinak vážně narušená individua, ačkoli jejich vstup na dráhu šamana může být poznamenán velmi silným emoč­ním a psychosomatickým rozrušením. Pozorování světa šamanů vede k velmi preciznímu závěru - je nutno přísně rozlišovat mezi pa­tologickými stavy vyžadujícími léčbu a transformativními stavy, které mají pozitivní přínos a zaslouží si podporu.

Zdroj: Stanislav a Christina Grofovi -Nesnadné hledání vlastního já - Růst osobnosti pomocí transformační krize