Ztráta smyslu života
Když navštěvuji sanatoria pro důchodce, kde se po chodbách šourají staří lidé v pantoflích, slyším stále stejnou otázku: Proč jsme státe ještě naživu v těchto nepoužitelných tělech? Vždycky mě bolí srdce, když slyším tuto otázku od starých lidí, kteří by ve většině jiných kultur bytí chloubou a radostí svých komunit, zatímco v naší společnosti jsou pouhými vyděděnci.
Staří lidé, kteří si zaslouží úctu a péči, často trpí nudou, zoufalstvím a životní prázdnotou. Proto nesmíme čekat, až se ocitneme v tak bezvýchodné situaci, a musíme začít hledat alternativní způsoby, jak přistupovat ke stáří.
Čím dříve začneme kultivovat mysl, která se dokáže vyrovnat s tak obtížnými stavy, jako je pocit zbytečnosti a deprese, tím lépe se těmto stavům vyhneme ve stáří. Můžeme začít tím, že si začneme uvědomovat své myšlenky a osvobodíme se od nadvlády svého ega.
Když se naše mysl začne uklidňovat, zjistíme, že naše pocity zbytečnosti přicházejí a odcházejí a že existuje způsob existence, který není ovlivněn těmito přechodnými stavy mysli. Zjistíme, že duše nehledá žádný smysl; její smysl je samozřejmý.
Květiny nehledají smysl své existence ani nepochybují o svém právu existovat. Květina prostě je a smyslem její existence je radost.
Emerson píše v jednom ze svých nejkrásnějších pojednání: "Tyto růže pod mým oknem se neodvolávají ani na dřívější růže, ani na lepší růže; jsou tím, čím jsou; existují dnes. Neznají žádný čas. Jsou to prostě růže, a jsou dokonalé v každém okamžiku své existence."
Ačkoli vám to může připadat zjednodušené - konec konců lidé nejsou květiny - toto prohlášení obsahuje hlubokou pravdu, na kterou v našem složitém životě často zapomínáme. Dříve než se staneme čímkoli, dříve než přijmeme jakoukoli totožnost - prostě Jsme. Za veškerou činností naší brilantní a nespolehlivé mysli je podstata, která je nepodmíněná a neměnná a které nelze nic přidat ani ubrat. Čím lépe si uvědomíme tuto podstatu, která je zdrojem naší síly, tím méně budeme podléhat iluzi vlastní zbytečnosti. Tohle není abstraktní teorie; toto bytí je stejně reálné jako váš dech a jako duch, který vám dává život. Čím více si uvědomujete svou existenci, tím lépe chápete tuto pravdu.
Při cvičení vědomé pozornosti brzy zjistíme, že ego nepřestává existovat - prostě nás jen přestává tyranizovat. Čím méně jsme ovládáni svými pocity, tím hlouběji je prožíváme; když víme, že existuje světlo, nebojíme se nahlédnout do temnoty a zjistit, co se můžeme naučit.
Když se přestaneme bránit svému zármutku, uvědomíme si, že zármutek je neoddělitelnou součástí moudrosti stáří, jež nás spojuje s utrpením světa a umožňuje nám pomáhat bližním. Zármutek nemusí ochromovat srdce ani se nemusí stát hávem ega.
Znám staré lidi, kteří se ztotožnili se svým zármutkem a pro které je zármutek jedinou rolí, kterou jsou schopni přijmout. Zármutek se stal jejich vězením; a proto, chceme-li se z jejich zkušenosti poučit, musíme se osvobodit od nadvlády ega a stát se duší. Jinak se staneme obětí jednoho z důsledků zármutku; buď uzavřeme své srdce ze strachu před velikostí svých vlastních citů (a citů lidí kolem nás) a omezíme svůj život na "bezpečnou zónu, takže nakonec budeme mít pocit, že jsme polomrtví, nebo se staneme profesionálními truchlícími, uvězněnými ve své minulosti a neschopnými radovat se z přítomnosti. Jak o těchto lidech napsat Saul Betlow ve svém krásném románu Využijte den:,, Mají strach, že když přestanou trpět, nic jiného jim nezbude."
Deprese a strach ze stárnutí se točí kotem ztrát. Stupeň našeho vědomí určuje, jak velké utrpení nám ztráta způsobuje.
Zdroj: Ram Dass - Stále tady - Přijímání stárnutí, změn a smrti; nakladatelství Pragma
Reklama
Související produkty na 001shop.cz:
Související články
Reklama
Komentáře
Já vím, i když jsem muž, že být na mateřské je pro ženu duševně namáhavé. (Také jsme se ženou měli 2 malé děti.)Ale asi Vám skutečně začalo hrabat. A to tak, že dost. Je to o tom, že nemusíte přece dělat někde u firmy, abyste byla rovnocenný člověk. Já nemám žádný problém se bavit se ženou, která třeba celý život nepracovala a starala se o rodinu. Naopak si jí hluboce vážím. Nevrtejte se v blbostech, máte pravdu, že zaměstnavatel se nežene do přijímání žen, které nemají praxi, ale žebyste musely filozofovat o ztrátě smyslu života, to mi připadá jako rozmazlenost. Samozřejmě, pokud manžel nevydělává mnoho, chybí pak peníze do rozpočtu a rodina se musí uskrovnit. Já si ale myslím, že stejně ty nejlepší věci v životě jsou zadarmo a utečou rychle. Tak jestli Vás to baví, klidně se zaobírejte tím, kolik jste mohly vydělat a kolik bere nezaměstnaný atd. To je asi ta nejlepší cesta k tomu, abyste postupně otrávily život i svému okolí.
Co takhle zkusit využít času doma ke studiu něčeho, co se může hodit? Co takhle se zamyslet, zda něco neumíte, co by třeba jiný potřeboval a zkusit se "udělat pro sebe"? Atd. atd. Lepší je filozofovat o ničem?
Co takhle zkusit využít času doma ke studiu něčeho, co se může hodit? Co takhle se zamyslet, zda něco neumíte, co by třeba jiný potřeboval a zkusit se "udělat pro sebe"? Atd. atd. Lepší je filozofovat o ničem?
Smysl života? Když jsem byla na mateřské a to je již hezkých pár let(mám již dvě vnoučátka),tak mým smyslem života v té době byli především moje děti.A že někdo z mých kamarádek dělal kariéru,když já musela utírat pokakané zadečky mých dětí? Znám několik těch "úspěšných žen" ...nejsou dnes-to je ve 47-50 letech šťastnější.Spíš naopak.Děti si pořídili honem honem, když jim jejich biologické hodiny začaly dotikávat a dnes,kdy já si již mohu užívat a těšit se i s vnoučátek,tak oni řeší problémy kam s dětmi po škole. Že o nic nepřišly? Nikdo o nic nepřichází,jelikož každá životní etapa má svoje krásné a méně přitažlivé stránky.Já nelituji toho že jsem svoje mládí věnovala svým dětem...bylo to totiž to jediné co se mi v životě opravdu povedlo a nemyslím si že je to málo,mě to stačilo. Nepropadejte beznaději vy mladé maminky na MD,užívejte si toto období a hoďte za hlavu myšlenky typu,co až budu se chtít vrátit do práce.To řešte až ta doba nastane...ono vše se nakonec nějak vyřeší...toť moje zkušenost.Nebo že by to bylo tak jak říká jeden moudrý rabín? "Život začíná tehdy,když vám děti odejdou z domova a umře pes" ...nooo,něco na tom je.Já osobně se stáří nebojím a nemyslím si že jsem typ,co by se jednou bezcílně šoural chodbami domova důchodců.Mám spoustu zálib...mám především svoje děti,vnoučata,spostu přátel a spoustu zájmů o všechno co dělá život životem.ŽIJTE!!!
Tak to jsme na tom podobně, dokonce i jména máme podobná, já jsem totiž bez háčku :-). Já budu doma devět let, nejmladšímu budou za týden dva roky, asi před rokem jsem začala pociťovat tyhle pocity. Najednou všechno pěkné, z čeho jsem měla radost, můj vysněný a splněný cíl života byl tatam. Mám tři zdravé děti, spokojenou rodinu a najednou jsem začala přemýšlet, má to vůbec smysl, udělala jsem správně, byly to hrozné myšlenky. Byla jsem i u psycholožky, která mi vlastně potvrdila to , co jsem si myslela. Byla jsem strašně upnutá na svou rodinu, nemyslela jsem na sebe a z toho věčného stereotypu mi jednoduše začlo "hrabat". Ale co bude po mateřský? Už teď si zjišťuji, o situaci u nás ve městě, jak to bude vypadat s prací. Nijak. Práci prostě neseženu, tak jak jsem ji nesehnala ani po prvním dítěti. Takže budu nezaměstnaná, budu doma čekat na děti až přijdou ze školy a zase budu žít ve stereotypu. Co bude dál? A s tou mateřskou mě to taky štve, vždyť kdejaký nezaměstnaný, který NIC nedělá bere určitě víc, než my co jsme doma na MD.
Souhlasím s Mirkem a článkem - Smyslem života by mělo být být spokojený s tím, čím jsem - se svým bytím. Nesrovnávejte se se svobodnými kamarádkami, co honí kariéru - oni mají něco, co vy nemáte a vy máte něco, co nemají ony.
Nemůžete změnit, co se změnit nedá. Chce to naučit se s tím žít a být spokojený. V každé situaci je nějaké pozitivum, krása a příležitost k dalšímu vývoji.
Přeji vám mnoho štěstí při hledání vaší osobyté cesty.
Nemůžete změnit, co se změnit nedá. Chce to naučit se s tím žít a být spokojený. V každé situaci je nějaké pozitivum, krása a příležitost k dalšímu vývoji.
Přeji vám mnoho štěstí při hledání vaší osobyté cesty.
Smysl života - co to je! ještě mi není 40 a už dost dávno jsem ho ztratila. Ať hledám jak hledám nemůžu žádný najít. Také se mi nedaří najít zdroj energie, jak mi radí má psychiatrička. S nikým se nesrovnávám, ani by to nešlo, jsem totiž nejradši když nikam nemusím a nikdo k nám nechodí, trpím pocitem permanentního nedostatku energie, doma udělám jen to nejnutnější a zbytek času věnuji PC, do jehož ovládání se snažím proniknout co nejvíc to jde, protože, podle mého, by se mi to mohlo někdy hodit, ale jako samouk nechápu vše co bych chtěla pochopit. Kamaráda mám jednoho, je trochu jednodušší a neustále potřebuje s něčím pomoct a známých pár, nemají pro pracovní vytížení čas. Partner žije na rozdíl ode mne normálním životem - chodí do práce kde se mu daří, spí 8 a více hodin a nepotřebuje psychiatra. Děti a ostatní příbuzní žijí téměř 400 km daleko a z finančních ale i časových důvodů se tam nedá jezdit moc často. Tak a teď mi řekněte kde mám brát tu energii a smysl života a nemyslet si, že tu jsem jen tak ode dne ke dni protože nemám na to, abych to zabalila! To ani nemusím být důchodkyně a mám pocit, že jsem tu zbytečně!
No to je skvělé, že tu skuhrají ženy na mateřské dovolené, že nemají smysl života. Když by raději chodily do práce (a já uznávám, že seberealizace je hodně důležitá), tak prostě ty děti neměly mít, ne? Člověk nemůže mít všechno, jestli máte tři děti a žádnou babičku, tak máte v pracovní oblasti smůlu - na to jste přišly až teď? To snad normálnímu člověku docvakne ještě než si ty děti pořídí.
Smysl života... Otázka ohledně smyslu života je jedna z nejhorších otázek, které si člověk může položit... Jediná věc, ke které to vede je deprese, jelikož málokomu se podaří nějaký význam svého bytí najít... Já (přestože jsem ještě dost mladá) jsem si tuhle otázku také položila a několik měsíců jsem se v těžkých depresích snažila najít odpověď... Až díky jednomu velmi zajímavému článku jsem pochopila, jaká to byla ztráta času...
Souhlasím s Michaelou - nezabývat se tím. Z toho jsou jen deprese, lepší je si život snažit co nejvíc prožít.
smysl zivota? nad tim premyslim casto spousta lidi vydi smysl sveho zivota zalozeny pouze na penezich, drou jak muzou aby jich mneli co nejvic, koupi si auto, dum , plaz.telku, dalsi auto, jedou na dovolenou, to sou stastni lidi ALE jedine pokud se maji s kym o to vse podelit, maji rodinu nebo pritelkyni , skuste si predstavit ze ste prachaci ale nemate nikoho komu muzete plne duverovat, mate plno kamaradu ale nemate skutecne pratele, jestli by vam bylo bez pratel dobre, pak ste chudaci a lituju vas, proto se snazim za kazdou cenu drzet tech pratel co mam a nikdy je nechci opustit.podle mne je velka cast smyslu zivot skutecne pratelsti.
Taky jsem často ve stádiu, kdy se sebe ptám, co je smyslem mého života, jaké jsou mé cíle atd.. Je mi 23,studuju vš,mám přítelkyni,nemám moc přátel(dobrých),což pramení z mé introverze a neprůbojnosti. Jak už jsem řekl hodně jsem přemýšlel o smyslu života - a jediná odpověď na to je POŘÁDNĚ SI HO UŽÍT. Smysl života je v tom, mít dobré přátele, rodinu a věci, co člověka baví.Taky se takzvaně za něčím usilovat, mít cíl,sen - to má smysl.Rozvíjet se.. Jiný smysl života mě nenapadá..
Smysl zivota... Clovek nemá smysl života, člověk jen devastuje Zemi a připravuje postupně o domov miliardy živočichů, kteří si jí vážej a potřebují.. Lidé by neměli být, jak já, tak Vy...
Je to o tom,zda verim, ze jsem z opice nebo zda za tim vsim NEPREDSTAVITELNE (!!!) obrovskym a slozitym vesmirem stoji Stvořitel :-))
První a nejběžnější přesvědčení v naší republice končí v depce a sobeckosti byť sebelíp maskované.
První a nejběžnější přesvědčení v naší republice končí v depce a sobeckosti byť sebelíp maskované.
Člověk hledá odjakživa smysl života a uspokojivá odpověď neexistuje. Mějte rádi to, co děláte.
Smysl života? Pro mě Ježíš Kristus, pokud se chytnete Jeho, nemáte co ztratit přátelé. I když vás opustí druhý, přátelé, přítelkyně, nevěšte hlavu. Smysl života, křesťaňů, není se trýznit, že Bůh nám něco přikázal, že nemůže si dělat, co chcem, a?e nový život...
Květina prostě je a smyslem její existence je radost.
Která Vám to řekla?! :)
Emerson píše v jednom ze svých nejkrásnějších pojednání atd....
Je to jeho tvrzení a KAŽDÉ tvrzení má svou omezenou platnost. Byl to člověk, viděl jako člověk a psal pro lidi. Všechny ty knihy napsali lidé a pro lidi... Kolik knih napsaly pampelišky? Netvrdím, že je to špatné, ale jen se dovolím napsat, že výše uvedený článek je dobrý pro lidi v určitém stupni vývoje a poznání. Nedá se sním dojít do KONCE BEZ KONCE. Berte prosím i mé tvrzení jako takové, co má svoji omezenou platnost:). Přeji všem chuť a sílu při hledání nekonečných "SMYSLŮ ŽIVOTA". Snad jenom, že pokud jej zrovna nevidíme, tak to může být také proto, že si nás vzal ŽIVOT do parády, protože chce, abychom chápali víc.
Která Vám to řekla?! :)
Emerson píše v jednom ze svých nejkrásnějších pojednání atd....
Je to jeho tvrzení a KAŽDÉ tvrzení má svou omezenou platnost. Byl to člověk, viděl jako člověk a psal pro lidi. Všechny ty knihy napsali lidé a pro lidi... Kolik knih napsaly pampelišky? Netvrdím, že je to špatné, ale jen se dovolím napsat, že výše uvedený článek je dobrý pro lidi v určitém stupni vývoje a poznání. Nedá se sním dojít do KONCE BEZ KONCE. Berte prosím i mé tvrzení jako takové, co má svoji omezenou platnost:). Přeji všem chuť a sílu při hledání nekonečných "SMYSLŮ ŽIVOTA". Snad jenom, že pokud jej zrovna nevidíme, tak to může být také proto, že si nás vzal ŽIVOT do parády, protože chce, abychom chápali víc.
Po úmrtí své matky jsem ztratila naprosto smysl života. Nemám proč žít. Žádný nový nikde nenalézám. Zbývají pouze stálé bolesti, hluboké deprese a záchvaty.
Jiřinko - určitě je tady moc a moc lidí,kteří ví docela přesně,jak Ti je.Bolest je to tak strašná,že popisovat ji je nesmysl.To prostě nejde.ALE.Rodiče máme jenom jedny a jednoho dne zůstaneme bez nich.Třeba se na nás odněkud dívají a snaží se zmírnit náš žal a bolest.Nevzdávej nic,hlavně ne život.Otřepaná fráze o čase,který vše vyléčí a zahojí tady platí jen z poloviny.Zahojí - nevyléčí.Naučíme se s tím žít,nikdy se nesmíříme,život už nikdy není takový,jak dřív.Ale kdo se nás ptá,jak nám je a co cítíme,v dnešní hnusné džungli plné cynismu na to prostě není čas a místo.Musíme do práce a po práci pro chleba sobě či blízkým.Najdi si nějaký smysl nový,přátele,kolo,koníčka - cokoliv.Vydrž a hodně sil.
Děkuji smutnému klaunovi za přání,ale tvrzení, že rodiče máme jenom jedny, ani ta pro mne neplatí. Zřekli se mne ihned po narození, ale to je trochu složitější otázka a tudíž i odpověď. Pak se vše obrátilo, a právě o to je ta ztráta víc bolestnější. Ani čas na tom nic nezmění. To pouto, ty okovy, zkrátka nic a nikdo nikdy nepřetrhne a neosvobodí. A dnes, aby se někdo, ať už kdokoli zeptal, jak se máte, neexistuje.Nový smysl prostě není a asi už nikdy nebude, zbývá už jen stálá bolest a přežívání, ze dne na den.
Jiřinko,věř mi,vím,co je bolest,vím,co je ztráta rodičů a prázdné místo v srdci.Rozumím Ti a o to více jsem se snažil Ti pomoci alespoň slovem.Ale Ty máš okolo sebe hradbu ze smutku tak silnou,že ani laskavé slovo nemá naději ji prorazit.Pokud nebudeš Ty sama alespoň trošičku chtít,nikdo cizí nemá šanci.Snad mi porozumíš.
Smyslem života není bolest, trápení, radost, láska, emoce, rozum, ideály, cíle, rodiče, děti, květiny, člověk, věc, naděje.
Smyslem života je uchovávat tyto vjemy v našich schránkách. Smyslem jsou naše reakce, vypořádání se, jak s těmito vjemy jako jedinci umíme nakládat. Smyslem života jsou celoživotní zkušenosti našich smyslů. To přece smysl má za to žít a předávat je dál, nemyslíte?
Smyslem života je uchovávat tyto vjemy v našich schránkách. Smyslem jsou naše reakce, vypořádání se, jak s těmito vjemy jako jedinci umíme nakládat. Smyslem života jsou celoživotní zkušenosti našich smyslů. To přece smysl má za to žít a předávat je dál, nemyslíte?
Mjr.Magore,jako vždy geniální životabudič....,ale ta tvá Mohyla mi nedá spát...
Proč Ti má Mohyla nedá spát, Anonyme..?
Děkuji Ti, Smutný klaune. Pokud mi skutečně rozumíš. Tvé laskavé slovo v psané formě mi pomohlo. Vím, že to asi není možné,ale živé slovo by zapůsobilo více.Věř mi /nebo věřte mi/nevím, zda si mohu dovolit tykat, že hodně snahy vynakládám, abych tu hradbu prorazila.J.
Jiřinko - ani nevíš,jak mě potěšila Tvá slova.Ani jsem nedoufal,že umíš otevřít své srdce.Jsem opravdu moc rád.Důležité je,že chceš tu hradbu smutku a beznaděje prorazit.Pomohu Ti ve všem a rád.
Pro Smutného klauna. Velmi Ti děkuji za zprávičku. Pokud bys mi chtěl opravdu pomoci,pro lepší komunikaci e-mail kuklo"seznam.cz, skype kuklosms.Děkuji předem za Tvůj projevený zájem.J.
Můj Smutný klaune, vidím, že jakmile jsem uvedla spojení pro lepší komunikaci, tak vše ustalo. Pravděpodobně si to vysvětluji správně, když si myslím, že Tvé sliby o pomoci byly pouhými sliby, dokud šlo jen o psané zprávy. Měj se hezky. Ať už jsi kdokoli a kdekoli. J.
Jiřinko,promiň prosím,pracuji mimo domov,nejsem každý den na PC.
Pocity zbytečnosti, beznaděje a deprese nejsou přechodné, nepřicházejí a neodcházejí.Přijdou a jsou trvalé. Podstata bytí neexistuje, zůstává pouze obrovská bolest, prázdnota a beznaděj.Život pozbyl jakéhokoli smyslu.
Souhlasím s Jiřinkou (16.10.08). Je mi líto, ale i psychiatři pomalu přiznávaj, že na deprese a stavy úzkosti neexituje žádnej lék ani technika, která by to vyléčila. Takže buď budeme žít po mnoho dalších dlouhých let totálně nešťastní a bez smyslu života a nebo se zabijeme, to je realita. A tak to je, nikdo nám nepomůže, protože nemůže! Život nemá žádnej smysl a to je prej nekonečnej.
Ahoj od té doby co mi umřela kamaradka tak nemám moc smysl do života.Všechno už je to takové ohrané na nic. :( .Potom mě všichni aji začali ignorovat chtěla jsem skusit nějaky kroužek ,ale nechci tam chodit sama.
Ahoj od té doby co mi...život má jen takový smysl, jaký mu vytvoříme
život má jen takový smysl,...je jen na nás, zda životučiníme smysluplným
Mam 46 a rovnez ztracim zivotni perspektivu.
Od utleho detstvi jsem byl zneuzivan, musel jsem pretrpet toxickou atmosferu nejen v rodine, ale i ve spolecnosti pozdne komunistickych a postkomunistickych let.
V detstvi a mladi jsem se utesoval, ze odejdu na Zapad, a tam se relativne snadno a rychle domuzu blahobytu, ktery mi vykompenzuje neradostny zacatek zivota.
Ukazalo se vsak, ze jsem prilis slaby, abych dokazal lidskou spolecnost prinutit k tomu, aby mi tato umoznila zit v bezpracnem blahobytu.
Me okoli, zeme kde ziji, a zivot obecne se mnou jen vyjebava, kazdy se snazi me nejak vyuzivat, nebo me naprosto ignoruje.
Nepodarilo se mi uspokojive vyresit otazku bydleni, a nejsem nalezite zaopatren pro pripad stari a invalidity.
I kdyz jsem fyzicky stale - aspon na svuj vek - relativne zdravy a praceschopny, prijde mi strasne, ze ze me ma mit nekdo uzitek, a ze mam nekomu odvadet dan a povinne pojistne davky, chci-li svoji mizernou ekonomickou situaci zlepsit.
Potreboval bych blahobyt ne jako odmenu za praci, ale jako kompenzaci za to, jak se mnou spolecnost dosud po cely muj zivot vyjebavala.
Zaroven se obavam, ze i kdybych - nejakym nepravdepodobnym zazrakem - toho blahobytu dosahl, me ztracene mladi by ani tohle uz nevratilo.
Mam zajem jen o prvotridni telo a prvotridni sex, ale muj vzhled je, vzhledem k prirozenemu starnuti, rok od roku stale zalostnejsi, a jako prilezitostny konzument komercnich sexualnich sluzeb si pripadam stale mene adekvatne.
V teto situaci postradam duvody, proc bych mel svuj zivot nadale prodluzovat, a plne vyuzit sve fyziologicke nadeje na doziti.
Od utleho detstvi jsem byl zneuzivan, musel jsem pretrpet toxickou atmosferu nejen v rodine, ale i ve spolecnosti pozdne komunistickych a postkomunistickych let.
V detstvi a mladi jsem se utesoval, ze odejdu na Zapad, a tam se relativne snadno a rychle domuzu blahobytu, ktery mi vykompenzuje neradostny zacatek zivota.
Ukazalo se vsak, ze jsem prilis slaby, abych dokazal lidskou spolecnost prinutit k tomu, aby mi tato umoznila zit v bezpracnem blahobytu.
Me okoli, zeme kde ziji, a zivot obecne se mnou jen vyjebava, kazdy se snazi me nejak vyuzivat, nebo me naprosto ignoruje.
Nepodarilo se mi uspokojive vyresit otazku bydleni, a nejsem nalezite zaopatren pro pripad stari a invalidity.
I kdyz jsem fyzicky stale - aspon na svuj vek - relativne zdravy a praceschopny, prijde mi strasne, ze ze me ma mit nekdo uzitek, a ze mam nekomu odvadet dan a povinne pojistne davky, chci-li svoji mizernou ekonomickou situaci zlepsit.
Potreboval bych blahobyt ne jako odmenu za praci, ale jako kompenzaci za to, jak se mnou spolecnost dosud po cely muj zivot vyjebavala.
Zaroven se obavam, ze i kdybych - nejakym nepravdepodobnym zazrakem - toho blahobytu dosahl, me ztracene mladi by ani tohle uz nevratilo.
Mam zajem jen o prvotridni telo a prvotridni sex, ale muj vzhled je, vzhledem k prirozenemu starnuti, rok od roku stale zalostnejsi, a jako prilezitostny konzument komercnich sexualnich sluzeb si pripadam stale mene adekvatne.
V teto situaci postradam duvody, proc bych mel svuj zivot nadale prodluzovat, a plne vyuzit sve fyziologicke nadeje na doziti.
Souhlasím s Jiřinkou...Souhlasím s Mi6. Cítím to podobně.
Mam 46 a rovnez ztracim...Smyslem našeho života je přece život sám. Bohužel nemáme k životu dostatek pokory, abychom to byli schopni vnímat a radovat se jen ze samotného faktu, že jsme na světě. Problémy kolem nás i v nás samotných vždycky byly a budou, i spousta trápení, ale přesto je vždycky důvod k žití. Učme se od přírody, od zvířat...
Mam 46 a rovnez ztracim...že ač je těch 46, jsi pořád ještě dítě. Chtít bezpracný blahobyt, prvotřídní tělo a prvotřídní sex - to jsou sny skutečně nedospělého člověka.Pokud je toto tvým smyslem života, tak jsi chudák, protože tvůj život je v podstatě beze smyslu.
že ač je těch 46, jsi...je přece normální přát si blahobyt, prvotřídní tělo a sex, "46"-tka to napsal aspoň upřímně. Jeho chybou je to, že pořád vzpomíná na svoji špatnou minulost, a proto se nemůže pohnout dál. Jeho myšlenky jsou zaměřeny na využívání a zneužívání, což není nic pozitivního. Čemu věnujeme pozornost, to se nám děje. Měl by se od toho odpoutat a hledat v přítomnosti něco hezkého, co ho zajímá a baví. Pak se mu začne život zlepšovat
Ahoj mam problem jsem v 9 tride a uz snad od 1 tridy jsem se vzdy snazila kvuli rodicum mne bylo vzdy jedno co se mnou bude a je totak i dnes , ale rodina se mi zacala hroutin bratr je neustale na pocitaci a nikdo jiny ted o kne zajem nejevy. Protoze jsem vyrostla a vsem jsem ukradena tak jsem ztratila uplne duvod zit. A uprimne si myslim ze budoucnost nemam. Prosten rodina byl jediny duvod kvuli ktermu jsem mnela duvod zit a ted je pryc, cela rodina se rozutkla po svete a ja zustala se zbytkem kterymu jsem ukradena
Ahoj mam problem jsem v 9...Ve tvým věku se máš bavit o klukách a ne upadat do deprese. Nemáš kamarádky? Někoho, s kým si můžeš pokecat? Brzy budeš poznávat lásku o lidí, které teď ani neznáš. Najdeš si hezkýho kluka a budeš mít lásky na rozdávání. Choď mezi lidi, jdi na net, ale hlavně buď v kontaktu se svými vrstevníky.
Promluv si se sourozenci a řekni, co tě trápí. Mluv s mamkou, ta by měla být tvou nejlepší kamarádkou, nebo není?
Hlavně si pamatuj, že tě čeká krásný život, tak nebuď smutná;-) Ahoj
Promluv si se sourozenci a řekni, co tě trápí. Mluv s mamkou, ta by měla být tvou nejlepší kamarádkou, nebo není?
Hlavně si pamatuj, že tě čeká krásný život, tak nebuď smutná;-) Ahoj
Ahoj mam problem jsem v 9...Život člověka má stát na třech pilířích, aby byl šťastný:
1. práce - v tvém případě škola, vzdělání. Jsi v 9. třídě, měla bys uvažovat o tom, co chceš studovat, aby ses v životě uplatnila.
2. vztahy - pokud nemáš dobé vztahy v rodině, najdi si dobré přátele, kteří tě podrží ve zlých chvílích.
3. koníčky - dělej cokoli, co tě baví - cvičení, hudba, zvířata, tanec, sbírání něčeho, četba, filmy, najdi něco, u čeho ti bude dobře a tomu se věnuj ve volném čase.
1. práce - v tvém případě škola, vzdělání. Jsi v 9. třídě, měla bys uvažovat o tom, co chceš studovat, aby ses v životě uplatnila.
2. vztahy - pokud nemáš dobé vztahy v rodině, najdi si dobré přátele, kteří tě podrží ve zlých chvílích.
3. koníčky - dělej cokoli, co tě baví - cvičení, hudba, zvířata, tanec, sbírání něčeho, četba, filmy, najdi něco, u čeho ti bude dobře a tomu se věnuj ve volném čase.
Nevím, zda jsem ztratila smysl života, ale určitě nějakou tu vnitřní sílu. Snažím se to v duchu nerozebírat a nepatlat se v tom, ale ...Stejně nemám k ničemu chuť, ani k věcem a činnostem, které jsem měla vždy ráda.Jedno dítě je skoro dospělé, druhé v pubertě a tomu mladšímu se mi vůbec nechce věnovat. Vše dělám jen z povinnosti a pocitu zodpovědnosti, ale žádná radost, i když obě děti jsou chytré a šikovné. Beru už pár let antideprsiva, chodím k psychologovi,ale stejně se vždy zase propadám do beznaděje. Myslím, že bych ani prášky nepotřebovala, že je to není nemoc jako taková, ale nevím, kde v sobě znovu najít energii a radost.
Je mi 32, rozešli jsme se po 4,5 letech s přítelkyní, kterou považuji za osud dívku. Od té doby chci umřít.
Nevím, jestli to sem úplně patří, ale spíš jo. Ne, že bych ztratil smysl života, protože jsem ho asi nikdy neměl, spíš mě trápí, že dělám něco, co mě vůbec nebaví a ještě k tomu mi to nedělá dobře. Vysvětlím - dotěď jsem nějaký čas dělal v práci, která mě sice moc nenaplňovala, ale byly to osmičky ranní pondělí až pátek(na což už jsem si za necelé 2 roky celkem zvykl), jenže teď, v rámci snižování stavů mi řekli, že buď půjdu sice na lépe placenou práci na cnc, nebo v podstatě můžu jít. Jenže to jsou dvanáctky krátký - dlouhý týden a ještě k tomu střídání nočních a ranních, a to je pro mě ubíjející. Sice jsou mezi tím volné dny, ale ty noční, už teď vím, mě časem asi odrovnají.(už tam dělám cca měsíc, tento týden jsem začal směnovat) Mimoto díky tomuto stresu ze změny práce (je to na stejné dílně, kde jsem byl, jen jiná práce) pozoruju, že se mi rapidně zvýšil tlak, který už předtím nebyl nijak úžasný (předtím cca 130-140 na 80-90, teď jsem si měřil a byl cca 150 na 100 !, což jsem nikdy tak vysoký neměl) nehledě na to, že mi celé skoro ty 2 roky nedali stálou smlouvu, jen prodlužování na 3 měsíce a v této práci to vypadá to samé, protože co jsem se bavil s jedním klukem, který tam taky dělá na cnc, už je tam 4 roky a pořád pod agenturou s prodlužováním na 3 měsíce. Co mám teď dělat? Přítelkyně "tlačí" ať si najdu lepe perspektivní práci, se smlouvou, abychom si mohli začít vůbec něco plánovat a žít spolu (je mi 30, každý žijeme ještě u rodičů, ona práci má, dobře placenou, já jak jsem výše popsal). Díky za názory.
Je mi 32, rozešli jsme se po...Ahoj,ztraťila jsem pritele,opustil me po 3,5 letem vztahu.Take tednemam chut zit dal,bez nej nema muj zivot smysl.
Nevím, jestli to sem úplně...noční nevyhovuje,to jsi se měl hned bránit,ale psal jsi,že jinou možnost ti nedali,že jinak bys mohl jít.Je to dnes bordel i s tou smlouvou,že ti jí po dobu 2 let stále prodlužují.Být tebou,tak si hledám jinou práci a až jí budeš mít,pak odejdi.Dnes máš nějaké zdr.problémy a může se to stupnovat.
Ahoj,ztraťila jsem...jsou běžné, každý se s tím setká v životě víc než jen jednou. Je to smutné, ale vyléčí to čas. Přece s jedním člověkem svět nestojí a nepadá. Hlavu vzhůru a statečné srdce!
jsou běžné, každý se s...V tu chvili je to konec sveta kdyz prijdes o lasku. Strasne to boli. Znam to taky.
ahoj, na začátek se chci představit, jmenuji se Nikol a mám 15 roků. říkáte si jak někdo v tak nízkém věku může ztratit smysl života? snadno, všechno začalo začalo zhruba před rokem.
měla jsem štastné dětství, i když si toho moc nepamatuju, ale vím že mě rodiče měli rádi, všechno se to pokazilo když otec začal matku podvádět, našel si jinou ženskou a udělal jí dítě, tehdy se rozhodl nás opustit, s matkou jsme se hodně stěhovali a vlastně jsme nikde nevydrželi dlouho, přestěhovali jsme se do pohřební služby, matka tam pracuje.. je to poměrně depresivní místo pro malou holčičku, když máte v pokoji urny, a z okna vidíte hřbitov, no nakonec to dopadlo tak že se otec dal s matkou zase dohromady a společně jsme se odstěhovali do rodinného domečku, ale začali problémy ve škole, šikana a tak, posmívali se mi, psychicky mě týrali, rozhodla jsem se tedy změnit školu, a vše se ještě zhoršilo, zhoršili se mi známky, nikdo na nové škole mě neměl rád, posmívali se mi že jsem tlustá, že jsem hnusná, a že jsem kurva, cítila jsem se tak odstrčená že se mojí jedinou kamarádkou stala ŽILETKA. nikdy bych nevěřila že to udělám, ale řezala jsem se až hluboko do žil, přeci jen.. psychická bolest je horší než ta fyzická.
pořád jsem plakala, věděla jsem že mě nikdo nemá rád, ani rodiče mi nerozumí, lidi ve škole ze mě udělaly psychicky narušenou osobu, začali těžký deprese a chtěla jsem se zabít, už jsem stála na kolejích a myslela jsem že vlak konečně ukončí mé trápení, ale někdo mě zatáhl zpátky.. no nic..
můj bývalí přítel mi z ničeho nic začal posílat hlasovky že jsem tlustý prase ad si zajdu do mekáče na hamburgry a tak..
a tím se to ještě zkomplikovalo,
snažila jsem se zhubnout, ale vymklo se mi to kontrole a za 2 měsíce jsem zhubla 20 kilo, nejedla jsem vůbec nic, bála jsem se i malinkatého drobečku, že po něm přiberu a že se mi zas budou smát.. zdravotní stav byl dost špatný, každou chvilku jsem omdlívala, neměla jsem na nic sílu, pořád jsem plakala a pořád jsem nechtěla jíst, až jsem se dostala do nemocnice, dělali mi různé kontroly, a diagnostikovali mi anorexii, vyplnila jsem nejaké dotazníky a z nemocnice mě poslali sanitkou rovnou na psychiatrii s anorexií, sebepoškozováním, a těžkými depresemi, samozřejmě o myšlenkách na sebevraždu jsem se nezmínila.. ležela jsem na jipce, na kapačkách a se sondou v nose která mi vedla až do žaludku,
dávali mi do ní umělou výživu.. dny na psychiatrii byly mé nejhorší dny v životě,
chtěla jsem se odtamtud co nejrychleji dostat tak jsem na doktory hrála že jsem už uplně v pořádku, a kupodivu mi uvěřili,
po 2 mesících mě pustili domů, když jsem se po tak dlouhé době ukázala ve škole, všichni vyvalili oči a začali mě litovat, ale už bylo pozdě na nejakou lítost..
jinak ted jsou to 3 měsíce co mě pustili z psychiatrie a ještě stále trpím depresemi, anorexií, myšlenkami na sebevraždu, a řezání jen občas, navíc jsem začala i šňupat..
pořád chodím na psychoterapii, a hrozí mi že mě pošlou zpátky. ale tam nepůjdu i kdybych měla skočit pod vlak..
tohle byl snad nejhorší rok v mém životě..
snažila jsem se jen spřátelit, a oni mě srazili ke dnu, že už nemá smysl žít, pořád si říkám že mě tu už nic nedrží, a nesnáším se,
nesnáším svůj vzhled a postavu, nesnáším to za co se mi všichni posmívali, a je mi do breku, v 15ti letech se všechno tak zkazilo..
byla jsem štastná holčička a ted plánuju svojí smrt.. lidi jsou svině.
věřte mi že není zrovna 2x příjemné slavit svoje 15té narozeniny na psychiatrii, společnost mi dělali jen doktoři, žádná oslava, žádné dárky (o které stejnak nestojím)
a žádný dort (který už si snad nikdy nedám)
stále si říkám co jsem udělala špatně, a proč jsem se vůbec narodila?
měla jsem štastné dětství, i když si toho moc nepamatuju, ale vím že mě rodiče měli rádi, všechno se to pokazilo když otec začal matku podvádět, našel si jinou ženskou a udělal jí dítě, tehdy se rozhodl nás opustit, s matkou jsme se hodně stěhovali a vlastně jsme nikde nevydrželi dlouho, přestěhovali jsme se do pohřební služby, matka tam pracuje.. je to poměrně depresivní místo pro malou holčičku, když máte v pokoji urny, a z okna vidíte hřbitov, no nakonec to dopadlo tak že se otec dal s matkou zase dohromady a společně jsme se odstěhovali do rodinného domečku, ale začali problémy ve škole, šikana a tak, posmívali se mi, psychicky mě týrali, rozhodla jsem se tedy změnit školu, a vše se ještě zhoršilo, zhoršili se mi známky, nikdo na nové škole mě neměl rád, posmívali se mi že jsem tlustá, že jsem hnusná, a že jsem kurva, cítila jsem se tak odstrčená že se mojí jedinou kamarádkou stala ŽILETKA. nikdy bych nevěřila že to udělám, ale řezala jsem se až hluboko do žil, přeci jen.. psychická bolest je horší než ta fyzická.
pořád jsem plakala, věděla jsem že mě nikdo nemá rád, ani rodiče mi nerozumí, lidi ve škole ze mě udělaly psychicky narušenou osobu, začali těžký deprese a chtěla jsem se zabít, už jsem stála na kolejích a myslela jsem že vlak konečně ukončí mé trápení, ale někdo mě zatáhl zpátky.. no nic..
můj bývalí přítel mi z ničeho nic začal posílat hlasovky že jsem tlustý prase ad si zajdu do mekáče na hamburgry a tak..
a tím se to ještě zkomplikovalo,
snažila jsem se zhubnout, ale vymklo se mi to kontrole a za 2 měsíce jsem zhubla 20 kilo, nejedla jsem vůbec nic, bála jsem se i malinkatého drobečku, že po něm přiberu a že se mi zas budou smát.. zdravotní stav byl dost špatný, každou chvilku jsem omdlívala, neměla jsem na nic sílu, pořád jsem plakala a pořád jsem nechtěla jíst, až jsem se dostala do nemocnice, dělali mi různé kontroly, a diagnostikovali mi anorexii, vyplnila jsem nejaké dotazníky a z nemocnice mě poslali sanitkou rovnou na psychiatrii s anorexií, sebepoškozováním, a těžkými depresemi, samozřejmě o myšlenkách na sebevraždu jsem se nezmínila.. ležela jsem na jipce, na kapačkách a se sondou v nose která mi vedla až do žaludku,
dávali mi do ní umělou výživu.. dny na psychiatrii byly mé nejhorší dny v životě,
chtěla jsem se odtamtud co nejrychleji dostat tak jsem na doktory hrála že jsem už uplně v pořádku, a kupodivu mi uvěřili,
po 2 mesících mě pustili domů, když jsem se po tak dlouhé době ukázala ve škole, všichni vyvalili oči a začali mě litovat, ale už bylo pozdě na nejakou lítost..
jinak ted jsou to 3 měsíce co mě pustili z psychiatrie a ještě stále trpím depresemi, anorexií, myšlenkami na sebevraždu, a řezání jen občas, navíc jsem začala i šňupat..
pořád chodím na psychoterapii, a hrozí mi že mě pošlou zpátky. ale tam nepůjdu i kdybych měla skočit pod vlak..
tohle byl snad nejhorší rok v mém životě..
snažila jsem se jen spřátelit, a oni mě srazili ke dnu, že už nemá smysl žít, pořád si říkám že mě tu už nic nedrží, a nesnáším se,
nesnáším svůj vzhled a postavu, nesnáším to za co se mi všichni posmívali, a je mi do breku, v 15ti letech se všechno tak zkazilo..
byla jsem štastná holčička a ted plánuju svojí smrt.. lidi jsou svině.
věřte mi že není zrovna 2x příjemné slavit svoje 15té narozeniny na psychiatrii, společnost mi dělali jen doktoři, žádná oslava, žádné dárky (o které stejnak nestojím)
a žádný dort (který už si snad nikdy nedám)
stále si říkám co jsem udělala špatně, a proč jsem se vůbec narodila?
ahoj, na začátek se chci...Ahoj Nikolko, tvůj příběh zní hodně smutně, ale sama píšeš, že jsi byla šťastná holčička, takže víš, že život dokáže být krásný a ty můžeš zažívat štěstí. Většina lidí v životě zažije nějaké velké trápení a hodně černé období. U tebe nastalo v dost mladém věku, ale to vůbec neznamená, že to tak bude i nadále pokračovat. Pokud uchováš naději, že opět budeš šťasná holka, tak na stoprocent budeš. Třeba ne za rok, ale jednou určitě. Jen nesmíš ztratit naději. Přijdou jiní lidé, jiná práce, jiná místa a vše může být zase krásné. Věř v sílu v sobě, jestli teď nemáš lidského kamaráda, tak si pořiď nějakého zvířecího, ať ti pomůže překonat pocity samoty. Děti v pubertě bývají hodně zlé a svou agresi si vybíjí na těch, které vycítí, jako slabě a ty si byla rozchodem rodičů oslabená, ale to vše pomine, opět zase získáš sílu a přitáhneš správné lidi. Hlavně se snaž dát dohromady a radovat se z maličkostí, ty velké věci jednou přijdou.
Reklama
- Odpovědět
Pošli odkaz