Symptomy jako ukazatel směru

Během své pozemské pouti životem toho spoustu posbíráme a neseme s sebou. Ach ano, chceme toho mít co nejvíce, nejradě-ji bychom získali úplně všechno v domnění, že pak budeme konečně šťastni. Život světovládců a zazobanců by nás však měl z této iluze vyléčit. Navzdory tomu se však mnozí lidé pokoušejí o to, aby byli zdraví a dokonalí, aby mohli pojmout do svého fyzického vlastnictví co největší díl světa. Musí-li se pak něčeho z tohoto svého vlastnictví bez náhrady vzdát, bude jim to subjektivně chybět. Podobné je to se symptomy, které nasbíráme na cestě životem. I ty by nám chyběly k dokonalosti, pokud bychom se jich museli bez náhrady vzdát; proto se většina lidí drží svých symptomů jako obzvlášť cenného majetku. Touha po dokonalosti nebo úplnosti je zakořeněna příliš hluboko, než abychom se jí dokázali jen tak jednoduše zbavit.

Když získáme dům, ukáže se, že nám až dosud chyběl vlastní domov, stejně tak při získání nových symptomů zjistíme, že nám tento princip až dosud chyběl. Až dosud nebylo toto životní téma na pořadu dne, ale nyní konečně nastal čas k jeho nastolení a proto koupíme dům nebo získáme symptom. Obojí je požehnáním, i když to tak v prvním okamžiku možná nepochopíme. Díky našim běžným životním zkušenostem vlastně víme, že i majetek - například dům -se za určitých okolností může stát velkou zátěží. Symptom se také může stát požehnáním teprve tehdy, když otevřeme oči tomu podstatnému nebo když kormidlo lodi našeho života v rozhodujícím okamžiku praskne.

Každý lékař zná hned několik pacientů, kteří jsou vděčni například svému infarktu za to, co se díky němu naučili. Je to opět "pouze" otázka posouzení, jež je však v naší společnosti zodpovězena velmi jednostranně - v neprospěch infarktu. Způsob hodnocení symptomů, jenž je u nás v současnosti běžný, však není samozřejmý. Mnohé přírodní národy se setkávají s onemocněními, souvisejícími se zasvěcením, po nichž lidé přímo touží. Člověk se například může stát šamanem pouze tehdy, když je iniciován příslušným onemocněním. U nás byla ještě před nedávném také známa a ceněna významná role dětských onemocnění v lidském vývoji.

Ať už je náš postoj k symptomům jakýkoliv, jsou našimi spolucestujícími na cestě životem a nedá se jich zbavit tak snadno, jako všeho hmotného majetku. Ano, dají se odstranit stejně obtížně, jako stín při slunečném dni, a to má své hluboké opodstatnění. Pomocí laciného triku se můžeme sice zdánlivě zbavit svého stínu tím, že se například skryjeme před Sluncem. Jakmile se však vrátíme na světlo, vrátí se s námi i stín. Se symptomy je to velmi podobné. Můžeme je na chvíli zatlačit do pozadí například pomocí chemických medikamentů při oblíbené a soutěživé společenské hře: symptom se přemísťuje od jednoho orgánu k druhému a člověk se stěhuje od jednoho specialisty k dalšímu. Když se však podrobí odpovídající hlubinné terapii, symptom, jenž se snad navenek svým způsobem proměnil, a jenž ovšem nezměnil svou "výpověď", se znovu vynoří. Symptom je rovněž výrazem našeho duševního stínu.

S tématem stínu se dostáváme k rozhodujícímu bodu každého přemýšlení o psychologických i medicínských otázkách. Tento bod se nám podaří přehlédnout pouze tehdy, když se omezíme na pouhou velmi povrchní fenomenologickou úroveň, v této sféře ovšem často pracují školní medicína a psychologie. Vychází přitom z toho, že jsme byli zcela náhodně postiženi určitými symptomy, za nimiž se skrývají například jakési choroboplodné zárodky, nikoliv však hlubší smysl. Protože tato medicína díky hranicím, jež jsme si sami uložili, nepátrá po žádném hlubším smyslu, zůstává skrytý a my se pak omezujeme na povrchní popis symptomů a na povrchní terapie. Jakmile se však začneme zajímat o smysl symptomů a o jejich vlastní řeč, začneme nalézat. Tento postup je však školními směry medicíny ocejchován jako "nevědecký".

Zdroj: Ruediger Dahlke - Etikoterapie srdce, nakladatelství Fontána