Depresivní člověk a láska

Napětí, konfrontace a konflikty v těchto vztazích jsou pro něj trýznivé, ba nesnesitelné, a zatěžují ho většinou víc, než je nutné, protože aktivují jeho strach ze ztráty. Je pro něj nepochopitelné, že právě jeho snahy o partnera vedou často ke krizím, protože partner se pokouší vymanit z příliš těsného sevření. Depresivní člověk pak reaguje panikou, hlubokými depresemi a ve svém strachu sahá někdy k vydírání, které vede až k vyhrožování sebevraždou a pokusům o ni.

Umí si stěží představit, že partner nemá stejnou potřebu blízkostí jako on, který jí nikdy nemůže mít dost. Partnerovu potřebu odstupu proto prožívá už jako nedostatek náklonnosti nebo jako známku, že už ho partner nemiluje.

Schopnost empatického ztotožnění, tedy schopnost láskyplného pochopení druhého člověka v jeho podstatě a schopnost spoluprožívání v transcendujícím účastenství, je pro depresivní lidi zvlášť charakteristická a je jednou z jejich nejkrásnějších vlastností. Prožívaná nefalšovaně je hlavním prvkem každé lásky, dokonce hlavním prvkem lidskosti vůbec.

Zdravý člověk s depresivními tendencemi má velkou schopnost milovat, pohotovost k oddanosti a k oběti, schopnost snášet spolu s partnerem i těžké chvíle; umí poskytovat bezpečí, hluboký cit a bezvýhradnou náklonnost.

U hlouběji narušeného depresivního člověka převažuje v milostném vztahu strach ze ztráty; vyskytují se tak u něj komplikovanější, ve vlastním slova smyslu depresivní partnerské vztahy.

Dvě nejčastější formy vypadají asi takto. Člověk se pokouší žít jakoby už jen skrze partnera, v naprostém ztotožnění s ním. To opravdu umožňuje dosažení největší blízkostí. Člověk jako by se stal tím druhým, přestal být samostatnou bytostí oddělenou od druhého, přestal mít vlastní život. Myslí a cítí stejně jako partner, vždy uhodne jeho přání, "čte mu ho z očí"; ví, co odmítá a co mu vadí, a odstraňuje mu to z cesty; přejímá jeho úsudky a sdílí jeho názory-zkrátka žije, jako by už jiné myšlení, jiný názor, jiný vkus, vůbec to, že se jeden od druhého liší a je sám sebou, bylo něčím nebezpečným a přivolávalo to strach ze ztráty.

"Kam půjdeš, i já půjdu"- to je zde takřka absolutizováno. Pro partnera je sice takový vztah v mnohém ohledu velmi pohodlný; kdo však od partnerství očekává víc než pouze najít v druhém svou vlastní ozvěnu nebo služebného ducha, ten bude zklamán.

Podobné je to, když se někdo ze strachu, že by partnera ztratil, vzdá sám sebe tak dalece, že se prakticky znovu stane dítětem. Deleguje pak na partnera všechno, co by vlastně mohl a měl udělat sám, je tak na něm stále závislejší a bez něj bezmocnější, protože vychází z představy, že druhý by si mohl myslet, že ho jeho partner už nepotřebuje, kdyby byl samostatnější, a dokonce věří, že si druhého tím, že bude potřebovat jeho pomoc, nejjistěji udrží. Je zřejmé, že se v takovém partnerském vztahu nevědomě opakuje vztah dítěte k otci nebo k matce -manželství, která tak vypadají, nejsou vůbec ojedinělá.

Podobně je tomu u lidí, kteří se, když ovdoví, pokud možno ihned znovu ožení či vdají, ačkoli zesnulého partnera svým způsobem milovali. Mají příliš málo vlastního života a umějí se přizpůsobit každému novému partnerovi - hlavně když nezůstanou sami.

To, o co se těmito cestami usiluje, se podobá symbióze, zrušení hranice, která odděluje já a ty. Člověk se snaží o splynutí, v němž se už já a ty od sebe neliší a kde, jak jednou řekl jeden depresivní pacient, "už člověk není, kde přestává on sám a kde začíná ten drahý". Člověk by se v druhém nejraději zcela rozplynul nebo by ho "samou láskou snědl ", tak by byl v druhém úplně obsažen, nebo by ho nesl v sobě, aby ho neztratil. V obou případech spočívá problém v tom, že člověk se vyhýbá své individuaci, nebo ji nedopřává druhému.

Často se také setkáváme s formou partnerského vztahu, která by se dala vyjádřit slovy "když tě miluji, co je ti po tom". Je to velkolepý pokus, jak se vyvarovat strachu ze ztráty. Partner se může chovat, jak chce - člověk nakonec miluje svůj cit k němu víc než samotného partnera, a je tak závislý už jen na sobě samém a na své pohotovosti k lásce; tak může dosáhnout věčnosti a pocitu, že není ztracen.

Problematičtější je jiná forma depresivního partnerského vztahu, vyděračská láska. Ráda se maskuje přehnanou starostlivostí, za níž se skrývá touha ovládat, která zde rovněž pramení ze strachu ze ztráty partnera. Nedosáhne-li tím člověk toho, co chtěl, sahá k silnějším prostředkům, k vyhrožování sebevraždou a hlavně k probouzení pocitů viny u partnera; když nestačí ani to, upadá do hlubokých depresí a zoufalství. Formulace jako "když už mě nemiluješ, nechci už žít" uvalují na partnera zodpovědnost, jako by na jeho chování závisel život druhého.

Je-li partner příliš měkký a má sklony k pocitům viny, situaci neprohlédne a může docházet k tragédiím, jež jsou bezvýchodné, je-li už oboustranné zapletení příliš hluboké. Pak vznikají vztahy, v nichž partner setrvává už jen ze strachu, soucitu a pocitů viny a kde pod povrchem doutná nenávist a přání, aby druhý zemřel. Také nemoci může být zneužito jako prostředku vydírání a může to vést k podobným tragédiím.

Opět můžeme vidět, že i úzkosti a konflikty depresivních lidí v sobě mají něco obecně platného. Čím hlouběji milujeme, tím více můžeme ztratit, a při ohroženosti lidského života všichni hledáme kousek bezpečí s nadějí, že nejvíce je ho možné najít v lásce.

Viděli jsme však také, že uhýbání před individuací nepřináší jistotu, že strach ze ztráty zmizí. Naopak, protože uhýbáme před něčím, co je nám uloženo, navozujeme právě to, čemu jsme se chtěli vyhnout.

K partnerskému životu patří tvůrčí odstup, který oběma partnerům umožňuje, aby byli sami sebou, aby se rozvíjeli sebe samé. Skutečné partnerství je možné jen mezi dvěma svébytnými jedinci, nikoli ve vztahu závislosti jednoho na druhém, v němž jeden z partnerů poslouží jako objekt.

Kdo si netroufá být svébytným partnerem, tomu hrozí právě z tohoto důvodu nebezpečí, že druhého ztratí; závislostí a příliš malou sebeúctou se totiž dostává do nebezpečí, že ztratí úctu druhého, a provokuje k tomu, aby nebyl brán vážně. Kdo se naopak pokouší udělat z partnera nedospělé dítě, musí počítat s tím, že se partner bude chtít jednou osvobodit a že bude chtít, aby byl brán vážně, nebo že bude překročena jeho hranice tolerance a láska se promění v nenávist. Nebo žijí partneři neurózu ve dvou, je to však stagnující vztah bez dalšího vývoje, většinou téměř přesné opakování vztahu z dětství.

Sexualita je pro depresivní lidi méně důležitá než láska, náklonnost a něha. Dostávají-li toto, umějí obšťastňovat i v tělesné oblasti, jsou i zde empatičtí a mají názor, že láska nezná hranic ani v tom, co je, nebo co není dovoleno. V případech velké závislosti se zde setkáváme se všemi možnými formami masochismu až k naprosté poslušnosti, za níž je nezřídka představa, že je to jediná možnost, jak si partnera udržet - tím, že se člověk úplně poddá jeho vůli.

Kolik svobody nebo vazby jednotlivec potřebuje, snese či nesnese, nelze vyřešit obecně platnou úpravou; každý zde musí najít řešení pro sebe přiměřené. Jednotliví lidé, jejich dispozice, jejich životní příběh i jejich sociální situace se příliš různí, než abychom mohli stanovit požadavky na partnerský vztah platné pro všechny a abychom mohli odsoudit jako špatné lidi, kteří by se odchylovali. Musíme mít prostě tolik lidského pochopení jeden pro druhého, že budeme respektovat i ty formy lásky, které jsou nám vzdálené; jinak příliš snadno odsoudíme právě ty, kteří už ve svém dětství lásku postrádali, a proto mohli těžko dospět ke zralé lásce - a teď by za to ještě měli být trestáni.

Zdroj: Fritz Riemann - Základní formy strachu, nakladatelství Portál
Knihu můžete zakoupit na zde