Pokora

Pokora poskytuje každému, osamělému zoufalci, nejsilnější vztah k bližnímu, a to bezprostředně ovšem jen při naprosté a trvající pokoře, neboť jen ta je pravým jazykem modlitby a zároveň uctíváním i nejpevnějším spojením. Vztah k bližnímu je vztahem modlitby, vztah k sobě je vztahem usilování; z modlitby čerpáme sílu k usilování. Franz Kafka

Když Člověk vnímá svýma očima světlo a barvy, aniž by jeho přání a představy vnucovaly očím zcela určité vnímání - když čistě nechá působit orgán oka, v důvěře, že ho neklame, pak je vůči světlu a barvám pokorný. Nevnucuje se přemoudřele mezi skutečnost a vnímající orgán, uznává vděčně jeho vlastní organizaci tak, jak ji bez svého přispění přijal, a přijímá vděčně.


Člověk, který nevtěsnává orgány svého cítění a myšlení do určité formy, aby vnímaly a poznávaly jen podle jeho nadějí a obav, který je nechá působit, jak je příroda vybavila nebo se snažila vybavit, člověk, který ví, že za schopnost cítění a myšlení nevděčí sám sobě, ten je pokorný vůči světu pocitů a myšlenek, tedy vůči svým bližním. Nemůže být osamělý, neboť se z vlastní vůle a předpojatým vnímáním neizoluje od bližních. Nejenže v nich spatřuje sám sebe, nýbrž může do sebe pojmout veškeré bohatství bližních i světa. Brána ke světu a bližním je široko otevřená.

Nepřichází snad zoufalství a osamělost z omezené pýchy: "nenacházím žádného mně přiměřeného člověka" nebo "s tímhle člověkem nechci nic mít"? Nebo z omezeného strachu, který říká.,, se mnou přece nikdo nechce nic mít"?

Jazyk modlitby je dokonalým vnímáním bližních a světa proto, že v něm, při vzdání se svévole, není už žádné vyzdvihování vlastních zásluh, žádný nárok a žádný předsudek. Není v něm žádná zatvrzelost, jenom vděčnost za projevující se bohatství a radost z toho, že se člověku dává celá skutečnost. To je zároveň uctíváním i nejpevnějším spojením. To je stav, který je předpokladem pro zažití tajemství, pravého řádu světa.


Člověk, který se takto začíná otevírat pro Stvořitele a stvoření, zjišťuje, jak velmi zakalené je ještě jeho vnímání, jak nevyvinuté jsou ještě orgány citu, myšlení a vůle. V tomto zjištění vzrůstá síla k usilování, touha rozšířit vnímání, oprostit se od pýchy omezení.


Ze stále bezvýhradnějšího otevření bytosti pro Stvořitele a stvoření, z vděčnosti za bohatství, vyplývá síla odevzdávat se bohatství stále víc a víc a odpovídat na ně, síla rozšiřujícího se vnímání.


Konrád Dietzfelbinger - Kafkovo tajemství, nakladatelství Volvox Globator

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Komentáře (2)

  • Obrázek uživatele erasonebezpecny
    erasonebezpecny

    S dokonalostí si hlavu lámat nemusíme. Nikdo dokonalý není. Jestli Tvoje usilování nebo přemýšlení o tom je nepříjemné, tak to zatím neřeš. Myslím, že v určité fázi je úspěch i to, připustit ve svých myšlenkách fakt, že sice přesně nevíme to co je POKORA, ale že se k tomu někdy v budoucnu dopracujeme...

    Pro 14, 2012
  • Obrázek uživatele D
    D (anonym)

    Ja myslim, ze pokora je o koreni se. Clovek se dobrovolne ucini neci nebo neceho koristi. Kdo je vsak hoden (respektive co je hodno) nas ulovit, a to dokonce eventuelne jeste v souladu s nasi vlastni vuli? Ne, slovo "pokora" rad nemam. Uznavam ovsem, ze muzeme precenovat sve sily a moznosti, precenovat obtiznost a komplexitu ruznych zivotnich cilu, zkratka takzvane "chtit moc". Opacnemu pristupu bych vsak osobne rikal spis "realismus". "Pokora" mi zni blbe, jaksi pambickarsky.

    Pro 14, 2012

Přidat komentář

Reklama

Reklama