O hádkách

Když se hádáme, jsme v zajetí sebestřednosti.

Nemám na mysli situaci, kdy například dobrý právník přednáší promyš­lenou argumentaci, na níž nemá žádný emocionální zájem. Jedná se mi o případ, kdy na sebe lidé útočí, protože mají na určitou otázku rozdílné názory. Obě strany jsou přesvědče­né, že mají pravdu a že druzí se mýlí. Druzí je mají poslou­chat a souhlasit s nimi. Určitě víte, co mám na mysli.

Hra spočívá v tom, že se máte přistihnout při hádání, byť v naprosto nenápadné, nejjemnější podobě: „Ne, má drahá, nejezdi tudy, jeď tamtudy. Vždycky jezdím tamtudy, proto­že je to lepší.“

Napřed se musíte přistihnout. Jakmile zjistíte, že se hádá­te, okamžitě přestaňte. Prostě toho nechejte. Všimněte si, co se pak ve vaší mysli začne odehrávat: zdůvodňování, ospravedlňování, zlost, pocit prohry a mnoho dalších. Oblí­bený výrok je „tohle jim prostě musím říct“, zvláště když je to přece „pro jejich dobro“.

Pokud to dokážete, jste na počátku vysvobození v bardu. K hádce vás totiž tlačí stejná síla, která vás bude nutit vyhý­bat se zářivým světlům a jít raději za kalnými. Pokud se od ní chcete osvobodit už teď, stojíte na prahu skvělé příležitosti.

Je to práce na celý život!

Dovolte mi ještě jedno doporučení. Zkuste k těmto cvi­čením přistupovat nezávazně, s lehkým srdcem -- jako ke hrám. Mějte na paměti, že odhalováním sebestředných re­akcí si rozhodně neublížíte. Prostě jen vynášíte na světlo, co uvnitř už odedávna bylo a co vám bránilo na cestě k pro­buzení. Je to stejné, jako když se lékař snaží zjistit, co pa­cientovi vlastně je. Tak začíná léčení. Pokud se na své hry dokážete dívat tímto způsobem, budete schopni se ze svých objevů radovat.

Objevy tohoto druhu neznamenají, že byste se měli oka­mžitě pouštět do nějakých akcí. Není hned třeba pokoušet se od základu změnit. Není nutné si myslet, že se o vás kaž­dý může otřít, protože máte tak veliké ego. Takový přístup nefunguje a vede jen k potlačování, pocitům viny a k neuró­ze. Mějte na paměti, co tak často říkal Krišnamúrti: „Spatřit je totéž, co vykonat.“ To je hluboká pravda vnitřního růstu. Na rozdíl od objektivních situací ze života je při práci s myslí její nejvýznamnější složkou pochopení a vhled, protože naše psychické problémy přežívají jedině díky své anonymitě. Uplatňují svůj vliv skrytě. Když je spatříme takové, jaké skutečně jsou, budou zbaveny své síly a moci. V té chvíli za­čne spontánní proces proměny. Udělali jsme svou práci a čas ukáže její výsledky.

Kromě lenosti brání zkoumání našeho potenciálu probu­zení ještě jeden důležitý faktor -- strach. Bojíme se změny a bojíme se neznámého. Vyhledáváme proto psychické bez­pečí, což obvykle znamená, že se raději držíme známého a odmítáme se vydat mimo oblast našich obvyklých vzorců myšlení a předpokladů. Chráníme se, což znamená, že se pevně uzavíráme ve své egocentrické kukle. Ochrana ome­zuje a uzavírá. Probuzená mysl je otevřená a nemá hranic. Je svobodná a radostná. Nemá co chránit.

Takže bezpečí a ochrana jsou cestou kalných světel. Když se hádáme, snažíme se ospravedlnit a ochránit své ego. Pro­to se učíme, jak se snahy o takovou ochranu vzdávat.

Zdroj: Rob Nairn - Žití, snění, umírání - nakladatelství DharmaGaia

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Přidat komentář

Reklama

Reklama