Reklama

Přechod - 2.část povídky Petra Kulíka

To všechno znělo moc pěkně a uklidňujícně, ale ve mě byla pořád otázka proč jsem tady teď a kde jsem a ..... Nebylo odpovědí. Zeptal jsem se. "Prostě tehdy jsem stál při tobě, protože nebyl tvůj čas ODEJÍT. A všechno má svůj čas." Ale proč přišel ten můj čas zrovna teď, když jsem měl před sebou tolik práce, tolik obrazů a povídek, tolik toho co udělat. "Všechno má svůj čas," řekl stařík.

A teď tedy přišla řada i na mě. Můj čas se naplnil. A tázavě jsem se na něho otočil. Neodpověděl, ale řekl jen: "Často jsi vzpomínal na rodinu, na své brášky a rodiče. Tak se podívej," a já najednou byl v pokoji, kde malí bráškové spí a viděl, jak se malý Kuba usmívá ze spaní, na stole rozházené oblečení a o kus dál spí černá velká kočka a na stole sešit se slohovou prací. A scéna se změnila a já viděl oba brášky, jak jsou o pár let starší, sedí s mými rodiči a oba se usmívají, protože vzpomínají jací byli darebáci a co se nazlobili. A další scéna, kde na zahradě jejich domu vyrazily tři poupata růže. A krásná mourovatá kočka v úkrytu čeká až přijdou na svět její potomci. "Chtěl jsem se těch lidí dotknout, ale nešlo to. Ale stejně v mém srdci byla radost a pocit štěstí." 

 

A teď něco k tvým výčitkám. Utekl jsi kvůli ní, často ti chyběla i po tom, co ti provedla, občas jsi jí proklínal, ale cítil jsi to pouto pořád. Tak se podívej, "a mně se objevila scéna, kdy leží v posteli sama a křičí ze spaní. A pak se ráno probudila a zase si jen řekla, že to je minulost. A viděl jsem ji, jak jede v autobuse a její oči hledí do prázdna, protože se jí něco vybavilo a cítil jsem, jak se jí slza žene do očí. A stejná situace s jiným mužem v autě a on se jí ptá, na co myslí, ale neodpověděla. Jen ho chytla za ruku a já cítil její strach.

 

A ta samá žena, stará a opuštěná, klátící se opilá po ulici, protože to na ní zase přišlo. A protože nenašla, co hledala (a já na ni chtěl promluvit a chytit ji za ruku a uklidnit), slyšel jsem, jak říkám, aby se vzpamatovala a šla domu. Ale nikdo mě neslyšel. A viděl jsem její byt a nedopitou láhev a pár fotek hozených na stole. Manžel od ní utekl, protože začala být hysterická a začala pít. Nemohla říct proč, bylo pozdě. 

 

A já v tu chvíli zase brečel a říkal, že je mi to moc líto, jak to dopadlo, že takhle jsem to nechtěl. "Ne, nemohl jsi tomu zabránit," řekl stařík, "protože kdysi dávno, kdesi na jiném místě a v jiný čas se seběhlo něco jiného," a já se ocitl v daleké Číně a viděl sám sebe jako muže v čínském pestrém obleku, co má za pasem meč a naskočil na koně. Odjížděl do války, odjížděl daleko a na dlouho a musel splnit svou státnickou povinnost generála, ale tím porušil svou manželskou povinnost. A já viděl ženu, klečící v domě na podlaze, jak drhne podlahu rýžovým kartáčem, jak pečlivě čistí čínské hůlky a upravuje vlásky svých dětí. A pak večer sedí u okna, myslí na něj a hledí, jestli se náhodou neobjeví postava na koni. 


A viděl jsem na stěně jejího domu zarámovaný čínský znak, který jí dal muž, když se zasnoubili - napsal pro ni báseň o splynutí duší. Stejné čínské znaky jsem často psával na kus papíru, protože se mi líbila jejich křivkovitost, ale nikdy jsem si za svého života neuvědomil, že by něco mohly znamenat.

 

Reklama

A další scéna, kdy jede skupina vojáků v lese mezi velkými borovicemi a kdesi v korunách stromu se kdosi ukrývá a je jich několik. A já chtěl na generála zakřičet a varovat ho. Pozdě. Šípy smetly několik mužů a z křoví se vyhrnuli další. Generál se právě vracel z vítězného tažení a nesl důležitou zprávu císaři, ale měl poraněná žebra a stékala mu krev po spáncích. A v lese jej přepadli lupiči. Generál Cou-Zhen seskočil z koně a bojoval velice statečně a já viděl jeho techniky a skoro jsem chtěl křičet, že to je skutečné umění a viděl jsem, jak poráží jednoho protivníka za druhým, ale pak se do jeho hrudi zabodl šíp. A já cítil bolest někde uvnitř. Ale stařík se mě opět dotkl a řekl, že to je v minulosti, i když pořád cítím, ale na stejném místě jsem měl mateřské znaménko. 

 

Generál se nakonec probudil v kláštere, kde o něj pečovali mniši a ztratil paměť a začal nový život. Poustevníka, učitele a hlavně poutníka, co rozdával vědomosti a učil bojové umění.

 

Objevila se další scéna, kdy poutník vysílen došel až k nějakému stavení, kde bylo zchátralé rýžové políčko a koza uvázána ke kůlu. Zaklepal na dveře, vyndal svou starou misku a opřel hůl, aby se mohl posadit. Otevřela mu žena, stará a šedivá, její vrásky byly vidět. A já v tu chvíli brečel. Žena se zastavila na zápraží a podala poutníkovi něco k jídlu, rýži se zeleninou a čerstvou vodu. A když se jejich ruce přiblížily, najednou proběhla jakási neznámá síla a oba se zarazili. Poustevník byl zarostlý a starý muž, ale jeho oči žena poznala. Klesla na zem vedle něj a hluboce plakala a objímala ho. A poustevník nechápal, co se děje, jen cítil, že s tou osobou má něco moc hluboce společného. Ale podvědomě se bránil, protože ho mnišský slib zavazoval. Cítil, že objímá někoho známého, ale nemohl si vzpomenout. 

 

Až se zase něco muselo stát a já viděl vedle něho staříka, jak se dotknul jeho ruky a poustevníkovi proletěla hlavou vzpomínka. A po tváři se linuly slzy. No mně taky, protože ta celá scéna mi byla důvěrně známá. Tak to je ten stařík, to je to, co se mi párkrát objevilo ve snu. A on zase povídá:"To je jen kousek z toho, co je "Cesta". Sám jsi to prožil na vlastní kůži několikrát!" 

 

Seděli jsme pořád na lavičce a já poslouchal jeho vyprávění a cestoval do různých časů a dějů. A čím dál více mi bylo něčeho líto. Proč jsem nepochopil dříve. A stařík zase vytušil moje myšlenky a věděl...... 

 

Něco ve mne zůstalo a nemohl jsem to popsat. A chtěl jsem něčím pohnout, ale nevěděl jak. Něco změnit, něco vrátit a sklonil jsem hlavu, že je na všechno příliš pozdě. A stařík se zvedl. "Prosím neodcházej, nenechávej mě tu samotného", vystrašeně jsem zavolal. Neodcházel, jen mě chtěl někam zavést a ocitli jsme se v kláštere, kde na zemi klečí postava mnicha před někým vyšší hodnosti a na stěně je namalovaný tibetský kruh s tibetským písmem a slova o návratu. Ten mnich, co klečel, povídá o návratu a dlouhé cestě a já viděl jeho oči, byla v nich naděje a odhodlanost. A ten další mnich natáhne svou dlaň na znamení míru v srdci a harmonii a cítím z jeho duše soucítění, soucit srdce někde hluboko, vidím žlutou a oranžovou róbu mnichu a bledě modrou šerpu mnicha, co se chystal na "cestu". 

 

A zase jiná scéna a já vidím sám sebe, jak ležím opilý na zemi a zvracím a když vidím sám sebe, mám ze sebe pocit pohrdání a soucit a křičím na sebe, abych se vzpamatovala a vstal. Zase nikdo neslyšel. A další a další scény a mně bylo na nic a styděl jsem se za "svoje hříchy". 

 

Vrátili jsme se zpět na pláž a já se usadil na lavičku, ale připadalo mi to nepohodlné a tak jsme si proti sobě sedli na zem. "Viděl jsi dost, jaký máš pocit ?", zeptal se. Nemohl jsem odpovědět. Bylo ve mne cosi, nějaká myšlenka, co jsem nedokázal popsat. A pocítil jsem jakousi naději. Už jsem se nelitoval, ani jsem nekřičel, ani nebrečel. Moje oči se široce otevřely a já cítil, jak ve mně cosi roste, nějaké odhodlání a touha se vzepřít. Stařičká čínská postava se na mě soucitně usmála a položila mi svou ruku na čelo a pak pomalu stáhla nataženou dlaň k hrudi. A pak tiše řekla: "právě jsi, poutníku, vyhrál svůj život." 

 

Otevřel jsem oči a bylo mi fajn, slyšel jsem stále šumění moře a listí v korunách palem a barvy na obloze přešly do rudého plátna, co namaloval malíř ŽIVOT barvou krve a soucitu a odpuštění. Stmívalo se a já se musel zvednout. Najednou mnou trhlo nějaké zaštěkání a překvapeně jsem sebou trhnul a otočil svou hlavu po zvuku. 

 

A v tu samou chvíli jsem pocítil silný závan větru, co proletěl těsně kolem mé hlavy až mě zamrazilo. Vstal jsem a podíval se na postavu pelášejícího psa, jež měl hlavu otočenou. Běžel příliš rychle a než jsem stačil uhnout , srazili jsme se. A já se svalil na zem. Seděl jsem překvapeně a nemohl promluvit. Stejně tak i to psisko, ten lump jeden, olizoval si čenich a podíval se na mě svýma psíma očima. Viděl jsem, jak se začal smát, vycítil jsem to a usmál jsem se na něj. On jen zakňučel a sklonil hlavu na stranu, jakoby chtěl říct: "A co teď? Ty člověčí chuligáne ???" A tak jsem natáhl ruku a pohladil ho po jeho velké a krásné huňaté hlavě. Vytáhl jsem něco z batohu a dal mu to. Odběhl s tím kus dál, tam to zblajznul a pořád po mne pokukoval. Otočil jsem se a pomalu odcházel. Ještě jednou jsem se zastavil a rozhlédl se po pláži. Abych si zapamatoval to místo. kde jsem se cítil tak fajn. A na toho psa, něco mě zaujalo a podíval jsem se a musel se usmát.On se najednou rozběhl a skočil na mě a začal mě olizovat. A pak se mi podíval do očí. Cítil jsem něco v jejich hloubce, něco, co jsem nedokázal popsat a tak jsem na něho promluvil :" ty jsi takový starý brach, starý tulák, že ? " A on na mě položil svou psí tlapu. 

 

A o pár desítek metrů dál v parku za pláží, dva malí kluci, co stříleli po ptácích, rychle schovali pistoli, protože zrovna někdo procházel kolem. A jeden z nich křiknul přitlumeným hlasem: "Vidíš to, blbče, já ti říkal, že to dělá rámus a stejně si nic netrefil, zahoď to, nechci mít problémy, táta by mě zabil, tak to krucinál zahoď to, pojď se rychle vypařit, než na to někdo přijde." A jejich dvě malé postavy se vytratily do tmy. Já se ještě jednou zhluboka nadechl čerstvého vzduchu a šel bojovat dál svůj život. Šel jsem pomalým krokem a vedle mne cupital můj psí společník. Starý tulák. Měl jsem chuť zavolat domu do Čech rodičům. Chyběli mi moc a tak jsem ráno zavolal. Mamka si stěžuje, že kluci jsou nepořádní, ani věci si neumí složit, že my jsme byli jiní. Říká, že jedna kočka se ztratila a že je pořád zima , ale že na zahradě už vyrazila poupata . Nevím proč, ale najednou jsem se rozesmál a bylo to hrozne vnitřní a hluboké . Nevěděl jsem proč. Ale byl jsem rád, že je zase slyším. 


Petr Kulík
[email protected].

Reklama

Komentáře

Reklama