Reklama

O hodných lidech

Jo, jo a ještě jednou musím říct jo. Klobouk dolu před takovými lidmi. Člověk o tom uvažuje celý život a stejně nikdy nenalezne odpověď, stejně jako v tomto ohledu nepřinese nic výzkum lidského mozku. Možná bychom v mozku těchto "hodných " lidí našli nadměrně vyvinutá centra pro odpovědnost či adaptibilitu, psychotronikové by to vysvětlili energií, jóga zase rozvinutou určitou čakrou , psychologie asi jistou sociologickou adaptací. Ale většinou slyšíme, jak někdo říká "on je hodný až moc, je to hodnej hlupák".

Ale je to spíše "cesta", jak říkají budhisté. Je to o životě. A tak mě napadá, když jsem byl malý a jako děti jsme se dívaly každou neděli odpoledne na filmy pro pamětníky, moc mě to nebavilo. Ale člověk dospívá a učí se a občas i moudří. Dnes mám opravdu v úctě české staré filmy a herce, speciálně o hodných lidech.

 

Vzpomínám na filmy stařičkého introvertního herce Smolíka, nebo vyhublého dobráka pana Jindřicha Plachtu , nebo role herce Hugo Haase. A kolik takových dobrotivých duší ještě potkáme. Například slovenský herec pan Chudík, stačí když pozorujete jeho kultivovaný projev a hned vás trochu zahřeje. A nebo film "Tisíciročná včela" , "Městečko na dlani ", "Obušku z pytle ven" . A dokonce i Vlasta Burian byl velice hodný člověk i když to byl král šeských komiků. A Vlastimil Brodský třebe ve filmu "Ikarův pád " a samozřejmě Vladimír Menšík, nebo herečka paní Rosůlková a nezapomenutelná Helena Růžičková, robustní, ale velice hodná a milá žena, co dokáže skvěle vyjádřit i opak ve svých rolích.

 

A když sleduji nejnovější americké trháky, kde to hřmí výbuchy a explozí, "shitováním" a...., občas je mi na nic, ale přiznám se, rád se na některé podívám jako James Bond nebo Godzilla. Ale nechci psát o filmu, jen si vážím českých filmů a také krásných českých pohádek. A možná o tom to je, protože v pohádkách se tvrdí, že dobro vždycky zvítězí. Možná je tenhle svět až příliš dravý, ale to nezastavíme.

 

Ti hodní lidé, o kterých mluvím, jsou tady stále. Možná si jich ani nevšimnem, protože jsou v ústraní, ale jsou tu. Vzpomínám, kolikrát jsem slyšel od lidí, že člověk musí bojovat, aby se prosadil a musí chytit příležitost za pačesy. Ale moje babička třeba říkala, že "boží mlýny melou pomalu, ale jistě".

 

Reklama

OK, tak bojovat za sebe? Naučit se bojovat a pak se probojovat na špičku? Ok dobrá! Ale podívejte se třeba na čínské učitele bojového umění, na Šaolinské mnichy a jejich schopnosti v bojových uměních. Opravdu je to o boji? 

 

Byl jsem učitelem bojového umění a člověk za pár let pochopí, jak je lidské tělo křehké a zranitelné, jak je velice lehké ublížit. Můj učitel říkal: "Chceš se naučit bojovat? Tak se nejdřív nauč pomáhat a léčit" . A o tom to je. Většina mistrů bojových umění jsou skromní lidičkové žijící v ústraní se svými bylinkami a pomáhají lidem. A Šaolinští bojovní mnišijsou budhisté a jejich filosofie je chránit vše živé a proto se museli naučit i mistrovsky bránit , tito mniši jsou milí i presto, že jsou experti na boj,..... . Prostě vrací se na začátek. Promiňte, ale nesouhlasím s tvrzením o "dlouhých loktech ".

 

Vzpomínám -jako malé děti jsme u babičky večer usínaly pod velkýma duchnama ve studené místnosti a babička vždy večer přišla a sáhla do šatníku pro nějakou dobrotu, až se mamka rozčilovala, že na noc to není dobré, a vždycky, když babička přijela, měla pro nás nějaké cukroví. To jsou naše babičky a dědečkové,hodní, milí, ze "staré školy". A nebo moje mamka, co vychovala 7 děti a sama kvůli rodině nešla na vysokou školu, aby nás uživila a bezesporu měla talent a na střední škole byla nejlepší absolventka ..... .

 

Kolik takových hodných lidí můžeme potkat kolem nás. A je těžký definovat pojem "hodný". Jsou to asi lidé s dobrým srdcem nebo velkým srdcem. Ale rozhodně to svědčí o vyrovnanosti a přesvědčuji se o tom pořád, když poslouchám příběhy lidí, co procestovali Ameriku a prožili různé příhody. Jsou nějak smířenější, vyrovnanější a hlavně "POKORNĚJŠÍ".

 

POKORA - kolikrát se o ní hovoří v bibli a v budhismu, v taoismu,?Je snad ve všech náboženstvích. A není to snad jen o pokoře k někomu, ale je to především o pokoře k životu a k tomu, co někdo umí a k talentu a..... .

 

Jistý čas jsem pracoval jako vychovatel v diagnostickém ústavu a můžu vám říct, že je to hrůza a otřes, co člověk slyší za příhody. Byl jsem jediný muž vychovatel, na dívčím oddělení pro holky od 15 do 18 let, ostatní samé vychovatelky, paradox, ale asi zase osud. A protože jsem nebyl tak starý jako ostatní vychovatelky, snad jsem ještě cítil. A tak jsem bral holky z ústavu na vycházky a třeba i na kulečník, aby si trochu něco užily a nebyly zavřeny jen za mřížema. A rozhodně nikdy nebudu uznávat filosofii ostatních, co tvrdili "něco jsi provedla a tak za to musíš pykat". 

 

Třeba jedna svěřenkyně, jejíž matka byla náboženská fanatička a mlátila a bičovala (ano doslova a přesně míněno) svou dceru, aby z ní vyhnala ďábla. Chudák holka se k nám dostala z nemocnice se zlomenou lopatkou, protože ji matka praštila kladivem ve své náboženské hysterii.

 

A nebo holka rómské národnosti, kterou adoptovali bílí rodiče, dali jí vychování a vzdělání, byla mistryní ČR v triatlonu, ale pak si našla chlapce zase rómského původu a rodičům se to nelíbilo, a tak ji dali do diagnosťáku. Ta byla mezi dvěma ohni. Bílí nadávali, že je cikánka a cikáni zase, že chce být jako bílí. 

 

Prostě děti nemůžou za chyby svých rodičů. A já viděl, jak ty děti rostou v podmínkách, kdy jsou nuceni pořád něco respektovat, ale nikdo je asi nenaučil pravidla a nikdo jim neukázal, že jsou třeba něčím vyjímeční a že mají talent. Nikdo jim asi neukázal, jak si vážit sami sebe a co můžou dokázat. A divíme se, že taková holka skončí u drog, když parta, je to jediné, kam se utíká schovat, když se rodiče doma perou a hádají a droga je to nejlehčí, jak si ulevit a zapomenout.

 

A tak jsem se snažil najít jejich talent a trochu jim to ulehčit a bral je na vycházky do města a třeba na kulečník, i když mě vychovatelky varovaly, že holky utečou. Ano stalo se, že utekly , ale víte, co se stalo? Když je třeba chytili a vrátili k nám do ústavu, tak ty holky přišly a omluvily se za útěk, že zrovna mně to nechtěly provést, protože jsem se snažil být k nim spravedlivý. Ano a proč bych se měl divit, když holka uteče kvůli brachovi, co je na drogách, aby ho našla a pomohla mu? Krucinál, kam to směřujeme?

 

A pak diagnostika je přesnější v přirozených podmínkách jako třeba při kulečníku nebo ve městě na ulici, odkud ty dívky přišly a ne v umělém prostředí za mřížema diagnosťáku. A podržte se nakonec mě vyrazili, protože se vychovatelky nedokázaly smířit, že jsem populárnější. Ne, to není o populárnosti. Je to o tom umět dát pravidla a dodržovat je a být upřímný - být upřímný a naučit je, že život není jen o drogách a že jsou ještě lidé, kterým dokážou věřit. A smutné na tom je, že na prvním místě by měly věřit svým rodičům a když to nefunguje, tak... . Zeptejte se psychologů, jak takové dítě, co ztratí důvěru v rodiče, přemýšlí a jedná.

 

Prostě světem nehýbou lidé, co nosí mobilní telefony a vytahují je na ulici jako svou známku "něčeho " a mají dlouhé lokty - to spíše svědčí o jejich nevyrovnanosti a snaze něčím se projevit, ale není to rozhodně pokora a vyrovnanost. 

 

Mám pocit, že světem hýbou a nebo ho udržují hodní lidé, skutečné příběhy a férovost nebo čest. A každý když je někdy na dně si určitě vzpomene na nějakého hodného člověka nebo na příběh se šťastným koncem. Je to lepší než myslet, jak je něco nespravedlivé a jak bojovat. S kolika lidmi bychom museli bojovat? A proč bojovat? A možná, když pochopíme, co bylo za jednáním někoho, kdo nám něco provedl, možná poznáme, že to ani tak nemyslel.

 

Ano každý má svědomí a ono se dříve či později ozve a pak záleží na nás, jak se budeme cítit. Ale nechci se nikoho dotknout a zasahovat do soukromí. Omlouvám se.

 

Je to o světě, kdy posíláme někoho do blázince a psychiatrických ústavů a pak se divíme, že někdo z nich má schopnost z hlavy si pomatovat nebo vypočítat složité matematické výpočty. Je to o ovlivňování a důsledcích našeho chování a jednáni a ..... 

 

A třeba se dělaly pokusy a zkoumaly mozky geniálních lidí a jejich vyjímečnosti a vyjímečnost, inteligence nebo moudrost rozhodně není ve velikosti mozku, ale právě ve spojeních buněk (nervových synapsích), v gyrifikaci ( vrásnění mozkové kůry ) a v mnohém dalším. Stejně jako naše poznání, čím více spojeni buněk, čím více spojitosti nalezneme, tím více si uvědomíme a pak nás třeba nenaštve nějaký pan Novák, co nám nevrátil dluh, protože dcera pana Nováka ležela v nemocnici a musel zaplatit část léčení, a rozhodně nenašel odvahu se omluvit. To je pochopení.

 

Tady v Americe potkávám spoustu lidí bez domova, vidím je spát na ulici s roztrhanými hadry a třeba přijdou k nám do obchodu koupit si kávu a vidím, jak nad nimi lidé ohrnují nos. Ano jsou možná slabí, ale víme, co se jim stalo? Znám už dost historek. Někomu umřela žena na rakovinu a neměl na to splatit hypotéku a tak skončil na ulici. Někomu zastřelili dítě a psychicky se zhroutil, neměl na léčení a je jedno jestli ho vykopli a nikdo se o něho nepostaral..

 

A nebo příběh jedné ženy, co v 16 ti utekla z domova, protože otec bil matku a oba rodiče byli alkoholici a drogovali a ta žena v 16 ti utekla, nějaký čas na drogách, ale pak potkala pravě takového "hodného " člověka, co jí pomohl a ona se sama protloukla a vystudovala " high school " a dostala se na universitu a dneska pomáhá takovým jako byla ona sama.

 

A příběh stařičké pani Smithové, co každé ráno vycházela ze svého domu a krmila svého psa a několik koček, sedávala každý den v parku na lavičce a lidé poslouchali její vyprávění o Číně a Japonsku, kde ji vychovali, když byla ještě malá. A jednoho dne nikdo ven nevyšel a jen pes štěkal, jak zběsilej, až někomu došlo, co se stalo a objevil, že pani Smithová odešla z tohoto světa. A našel v jejím domě staré knihy v čínském jazyce, spoustu fotek a diplom z lékařské university, našel plakáty, kde byla pani Smithová jako hvězda divadelního představení v Chicago theatre. A fotky dvou adoptovaných dětí, které zahynuly společně s manželem při leteckém neštěstí. A ona zůstala celý život sama věrná někomu, kdo odešel. 

 

A když se podívám kolem sebe, kolik je rozvedených lidí a osamělých žen na drogách a lidí, co skončili u opilství ... . POROZUMĚNÍ nebo pokora, čest nebo snad někdo řekne "stará škola". Tak tedy -vážím si lidí ze "staré školy " a vážím si starých českých filmů a hodných lidí, protože to je to, co nám kolikrát dává sílu ještě něčemu věřit, že svět ještě není tak " na hraně " a nebo snad že "pravda snad přece jen zvítězí ".

 

Nikdo není dokonalý a já přesně vím, že zanedlouho si zase sednu do baru a dám si pár piv a budu šaškovat a smát se a třeba si z někoho tropit žerty. Nebo že se zase rozčílím když ........ale to je cesta. A zapomeneme zalít kytky nebo probůh, že naše teta má narozeniny-světe zboř se .... .

 

Svět vůbec není špatné místo na žití a rozhodně je to velice fajn místo, když vidím svého malého kočičího ďáblíka, co je ještě příliš malý a tak skáče po celé místnosti, aby ulovil zase něco-třeba moji botu nebo noviny, a pak mi skočí do klína, spokojeně usne a přede. A nebo když jdu v parku kolem lavičky, kde sedávala stará pani Smithová a na jejím mistě je skupinka lidí, co cvičí "tai cchi" starou čínskou zdravotní medicínu.

 

A nebo když se vrátím domu a najdu ve schránce pohled z Michiganu, kde je krásným a úhledným písmem skromně napsáno: " Thanks a lot " Bonnita.


Autor: Peter Kulík

Reklama

Komentáře

Alena (Čt, 1. 3. 2001 - 14:03)
Mily Petre,
Vas clanek...je smutny. Tak bych neco chtela rict, ale nejsem si jista co. Mam pocit, ze ti, ktere by ale oslovit mel, jsou k takovym clankum slepi, ze ti podstatu nepochopi. Nepochopi tu lidskost. Mozna maji svuj zivot mnohem jednodussi, ale take ho tim padem maji mnohem chudsi. Je to smutny.
Take vidam spousty pribehu, nad kterymi trne u srdce, a ja jen nechapave kroutim hlavou, jak se to muze dit, ba co vic, jak to nekdo muze prezit. At uz fyzicky, tak predevsim psychicky. Jo, zivot je... zivot. Moje maminka rika, ze bysme ho meli zit, jak nejlepe umime a dokazat, ze si ten dar a moznost tu byt zaslouzime. Dneska s ni plne souhlasim, tenkrat mi unikalo, co tim vlastne chtela rict. Dneska jsem rada, ze tu muzu byt a ze jsem zdrava zenska. Vsechno ostatni zalezi na tom, jak se k zivotu stavim a na lidech kolem me. Lidi jako Bonita...bych tak rada obejmula a schovala pod ochranne kridlo. Vim, ze ho potrebuji, ale casto nemaji, a kdyz pak uz i ano, tak uz neveri. To me boli asi nejvic, ze se nekdo muze dostat tak na dno, ze muze byt tak zranen, ze proste vsechno vzda....nadeje, sny, touhy...city...ze zatrpkne a uz neveri. Ne protoze nemuze, ale protoze nechce, -z pudu sebezachovy. A paradoxne se pritom tedy pohybuje na ostri sebezachovy., protoze clovek bez snu, cilu, citu a touh prece nezije, ale jen zivori. Je zranitelnejsi nez dite.
Ano, meli bychom se vsichni probrat, aby tehle zranitelnych lidi bylo co nejmene, a tech zranenych pak jeste min. Ja tu placam asi nesmysly, ale vlastne se snazim rict, ze jsem rada, ze jeste existuji lide se srdcem na spravnem miste. To potesi. Dik...
Natálie (Pá, 23. 2. 2001 - 07:02)
Milý pane Kulíku, jsem si jista, že o "vaší" Bonnitě už jsem četla. Váš život je bohatý a pokora vám nechybí. Mám vlastně úplně stejný názor. Lidem chybí kapka pokory. Ať už k čemukoliv. Někdy je mi to líto, někdy jsem naštvaná, někdy mám pocit, že musím všechny lidi přesvědčit.
Chybí nám pokora a úcta. Myslím, že nejen děti by měly mít úctu k rodičům, ale i rodiče k dětem, jinak to není vztah vzájemný, ale jednostranný jako většinou a to nepřináší dobro, i když se zdá, že se to časem vymaže. Moji rodiče mi nijak očividně neublížili, ale přesto jsem moc ráda, že už u nich nebydlím, protože mi nevyhovovala jejich "nadvláda" a absolutní moc. Můj přítel na tom byl hůř. Taky nevěří svým rodičům, respektive otci. Maminku miluje. Na vlastní kůži jsem se přesvědčila, co to udělá se synem, když ho otec odmalička sráží na kolena. Dnes by měl být dospělý a nezávislý, ale stále za sebou vleče ošklivou jizvu zasazenou otcem, který skopne každého, kdo se jednou vyšplhá na jeho úroveň. Nikdy mu nemohl věřit, teď nevěří nikomu, ani mně - osobě, která s ním několik let jde životem. Je to dlouhá cesta k vzájemné absolutní důvěře. Jeho otec je zlý člověk. Jeho maminka je moc hodný člověk. Udělala by pro své děti všechno, i pro svého manžela, který nikdy nebyl tou správnou oporou. V jejich synovi jsou obě dvě tyto osobnosti. Je dobrácký po mamince, ale dokáže ubližovat po otci.
Nestaráme se v životě jen o sebe, ale náš otisk bude v každém, kterého v životě potkáme. Proto bychom si měli dát záležet na tom, jak přistoupíme k našim nejbližším i těm vzdáleným. Ono se nám to jednou vrátí.
petr K. (St, 28. 2. 2001 - 03:02)
Dano,
Opravdu diky,kdyby se takhle zamyslel kazdy, bylo by nam lepe ,ale taky chci rict-je fajn ze si to clovek vubec uvedomi a nemusite si s tim delat hlavu,rozhodne jednou budete vedet co rict vlastnim detem, pokud zaziji podobnou situaci- a o tom to je.Kazdy mame sve chyby,kazdy delame blbosti, kopance a ... .Ja se taky kolikrat rano probudim a smeju se-"do prcic co jsem to zase vcera vyvadel,vsichni se smali a rvali smichy,ale pak potkam ty lidicky,ktere jsem rozesmival u baru, a smeji se a zdravi me a pritom jsem seriosni clovek .Nekdy je lepsi se zasmat nad kopanci a priste je nedeklat nez si to vycitat.A parkrat jsem dokonce zvedl telefon a omluvil se nekomu za veci davno minule,ale nekdy to nejde .Dulezite je si vubec neco uvedomit .
Iva Lhotska (Pá, 2. 3. 2001 - 17:03)
Mily Petre Kuliku,
dekuji za velmi pekny clanek o hodnych lidech. Inspiroval jste me ke kratke zpravicce. S mymi sourozenci jsme byli od rodicu dobre vychovani, ale diky setkavani s ruznymi lidmi ve skole, v praci i jinde jsme jim naopak jeden cas meli za zle, ze nas nepripravili na nektera zivotni uskali. V te dobe jsem jeste moc netusila, ze co si kdo udelame, to take mame a proto jsem vycitala nekdy i dost tvrde. Ale ted mohu konstatovat, ze se "vse v dobre obratilo." Nasi byli tak "silni", ze veskere nase rozmary odpustili a navic nas maji porad stejne radi.
Vsichni 3 - s bratrem i se sestrou jsme se diky urcite nejistote mezi lidmi, ktere Vy jste nazval "ostrymi lokty", dost casto chovali (a je tomu obcas tak dodnes) drsne a snazili se jim vyrovnat. Byl to sice jisty druh obrany, ale dnes verim tomu, ze kdyz clovek chce (a da se na to rozpomenout z minulych zivotu, pokud skutecne existuji), muze byt privetivy a nemusi si tim vubec ublizit. Ba prave naopak. Zatim jeste nekdy s trochou smutku sleduji nektere prohry nejmladsi sestry (bratr uz take spoustu veci pochopil) a pokus vysvetlit si je tim, ze je "hodi" na ostatni. Tezko ji do toho muzu mluvit a tezko se vysvetluje, ze kdyz neco bude opravdu chtit, ze toho muze dosahnout jen ona sama. Verim vsak, ze to take bude dobre, jen to chce cas. Jinak co se tyce tzv. "zlych lidi okolo" - jak se o tomto fenomenu dost hovori, s tim nesouhlasim (spise souhlasim s Vami). Rozhodne si myslim, ze zadny clovek neni zly od prirody, ale zase tezko mohu pomoci nekomu, kdo to nechce prijmout. Nebo si nemohu domu brat bezdomovce a kazdemu zebrakovi davat penize. Myslim si, ze i v techto pripadech je treba urcite miry. Byt si jisty, byt vlidny, vstricny, pokorny - to ano, ale ne hloupy a nenechat se zneuzivat.
Preji Vam i mnoha lidem podobnych nazoru vse nejlepsi, krasny a dlouhy zivot a at je jich stale vice.
S pozdravem Iva
Dana (So, 24. 2. 2001 - 23:02)
Na střední škole jsme měli spolužačku, která byla podle nás "příšerně hodná" - tichá, milá, počestná, důvěřivá, ochotná pomoc každému i učitelům, které jsme my ostatní bojkotovali, snaživá - vždy, když nebyl nikdo, kdo by napsal referát, tak ho ona napsala. Byli jsme v pubertě a její slušnost a dobrota nás pobuřovaly. Občas jsme jí udělali nějaký ten naschvál a ona nás nikdy neudala, nikdy se snad na nás ani opravdu nezlobila. Tenkrát nás to ještě víc provokovalo proti ní. Dnes na to vzpomínám se studem, co vše jsme jí ve své pubertální zlomyslnosti dokázali udělat a jak jsme se jí posmívali. Je mi to moc líto a doufám, že budu mít někdy příležitost se jí omluvit.
Jiřka (Út, 29. 5. 2007 - 23:05)
Přečetla jse si Tvůj článek Petře a moc děkuji.
Po náročném dni i období jsem si opět uvědomila, že být hodný není ostuda, trapnost ani slabost. Spíš naopak, je to přednost a proto nadále zůstávám sama sebou, upravování mé osobnosti už bylo dost!Myslím té vnitřní- abych zapadla, byla tvrdší...Často jsem slychávala a slyším i dnes-to je proto, že jsi tak hodná, nesmíš být tak hodná apod.
Te´d to slyším i o svém synkovi, který zažívá šikanu ve škole. jsem na něj tak pyšná a vím jak je skvělý i když si toho moc lidí ve škole nevšimlo, právě proto, že není moc slyšet, nemá tvrdé lokty a zažívá podobné situace, jako já. tvůj článek na mě tak pozitivně zapůsobil, je asi dost hodných lidí na tomto světě, jen na to někdy zapomínám a není mi z toho dobře-z těch co uznávají hodnoty typu-rychlost,dokonalost, velká huba a tvrdé lokty.smutné je když je taková atmosféra ve škole. V soutěžích nemá možnost nikdy být dobrý a už vůbec ne nejlepší človíček pomalejšího tempa.Má třeba své hodnoty v sociální oblasti daleko větší než ten rychlík. Nebo soutěž o nejlepšího žáka třídy? To Ti ostatní jsou horší?
Zůstávám hodná, ale už si nenechám líbit zlé chování k sobě ani ke svému synkovi.
Zvláštní je že to jaksi přitahujeme my "hodní" Mohli bychom založit skupinu hodných lidí:-) Přeju všem hodným lidem Krásnou dobrou noc Jiřka
Jolana (St, 30. 5. 2007 - 03:05)
Jirko, snaz se vypestovat ve svem synovi zdrave sebevedomi. Aby si vazil sebe samotneho. Pak dokaze sam rozpoznat tu hranici mezi "hodnosti" a "hlouposti". Aby pomohl, kdyz muze, ale nenechal se zneuzivat. Rika se, ze k tomu, aby si lide toho druheho vazili, musi si ten dotycny nejprve vazit sam sebe. To svym chovanim ze sebe vyzaruje a podle toho se pak chovaji lide k nemu. V dnesni dobe neustale honby za ziskem, uspechem, prestizi, clovek narazi stale na kazdem kroku na lidi, kteri se snazi ty druhe jen vyuzit. Clovek, ktery se narodi a je vychovavan hodnymi rodici, byva podobni jako oni. Nemusi z nej byt dobry "boxer", ale musi se naucit se uderum branit a vyhybat se jim.
Hodni lide by se meli obklopovat podobnymi. Takovymi, kteri jim jsou ochotni take pomoci, kdyz mohou.
Myslim si, ze hodni lide maji stejne uspokojeni ze svych dobrych skutku jako ti rvavi, ze svych vydobytku. Zatimco ti druzi to uspokojeni maji docasne (stale je to zene k dalsim utokum a nikdy nemaji dost), hodnym lidem zustava dobry pocit daleko dele.
Mne se moc libil vyrok Kvety Fialove ve 13. komnate, kde rikala (nepamatuju si to uz presne), ze se v dnesni dobe zda, ze uz dobro vymizelo, ze clovek vidi kolem sebe jen zlo, nestesti, katastrofy. Ale ze toho dobra je vic, jen ze lide ho nevidi, protoze dobro je potichu, v koute, zatimco to zlo je hlasite, dere se ven a tak je vsude videt...
Take preji dobrou noc vsem lidem dobre vule a krasne sny :o)!
Jolana (St, 30. 5. 2007 - 03:05)
Jirko, snaz se vypestovat ve svem synovi zdrave sebevedomi. Aby si vazil sebe samotneho. Pak dokaze sam rozpoznat tu hranici mezi "hodnosti" a "hlouposti". Aby pomohl, kdyz muze, ale nenechal se zneuzivat. Rika se, ze k tomu, aby si lide toho druheho vazili, musi si ten dotycny nejprve vazit sam sebe. To svym chovanim ze sebe vyzaruje a podle toho se pak chovaji lide k nemu. V dnesni dobe neustale honby za ziskem, uspechem, prestizi, clovek narazi stale na kazdem kroku na lidi, kteri se snazi ty druhe jen vyuzit. Clovek, ktery se narodi a je vychovavan hodnymi rodici, byva podobni jako oni. Nemusi z nej byt dobry "boxer", ale musi se naucit se uderum branit a vyhybat se jim.
Hodni lide by se meli obklopovat podobnymi. Takovymi, kteri jim jsou ochotni take pomoci, kdyz mohou.
Myslim si, ze hodni lide maji stejne uspokojeni ze svych dobrych skutku jako ti rvavi, ze svych vydobytku. Zatimco ti druzi to uspokojeni maji docasne (stale je to zene k dalsim utokum a nikdy nemaji dost), hodnym lidem zustava dobry pocit daleko dele.
Mne se moc libil vyrok Kvety Fialove ve 13. komnate, kde rikala (nepamatuju si to uz presne), ze se v dnesni dobe zda, ze uz dobro vymizelo, ze clovek vidi kolem sebe jen zlo, nestesti, katastrofy. Ale ze toho dobra je vic, jen ze lide ho nevidi, protoze dobro je potichu, v koute, zatimco to zlo je hlasite, dere se ven a tak je vsude videt...
Take preji dobrou noc vsem lidem dobre vule a krasne sny :o)!
Jolana (St, 30. 5. 2007 - 03:05)
Jirko, snaz se vypestovat ve svem synovi zdrave sebevedomi. Aby si vazil sebe samotneho. Pak dokaze sam rozpoznat tu hranici mezi "hodnosti" a "hlouposti". Aby pomohl, kdyz muze, ale nenechal se zneuzivat. Rika se, ze k tomu, aby si lide toho druheho vazili, musi si ten dotycny nejprve vazit sam sebe. To svym chovanim ze sebe vyzaruje a podle toho se pak chovaji lide k nemu. V dnesni dobe neustale honby za ziskem, uspechem, prestizi, clovek narazi stale na kazdem kroku na lidi, kteri se snazi ty druhe jen vyuzit. Clovek, ktery se narodi a je vychovavan hodnymi rodici, byva podobni jako oni. Nemusi z nej byt dobry "boxer", ale musi se naucit se uderum branit a vyhybat se jim.
Hodni lide by se meli obklopovat podobnymi. Takovymi, kteri jim jsou ochotni take pomoci, kdyz mohou.
Myslim si, ze hodni lide maji stejne uspokojeni ze svych dobrych skutku jako ti rvavi, ze svych vydobytku. Zatimco ti druzi to uspokojeni maji docasne (stale je to zene k dalsim utokum a nikdy nemaji dost), hodnym lidem zustava dobry pocit daleko dele.
Mne se moc libil vyrok Kvety Fialove ve 13. komnate, kde rikala (nepamatuju si to uz presne), ze se v dnesni dobe zda, ze uz dobro vymizelo, ze clovek vidi kolem sebe jen zlo, nestesti, katastrofy. Ale ze toho dobra je vic, jen ze lide ho nevidi, protoze dobro je potichu, v koute, zatimco to zlo je hlasite, dere se ven a tak je vsude videt...
Take preji dobrou noc vsem lidem dobre vule a krasne sny :o)!
Jolana (St, 30. 5. 2007 - 03:05)
Pane Boze, to jsem nechtela, porad se nic nedelo, tak jsem to zkousela znova, a ted je to tam trikrat. Ach, jo...
Ondra (St, 30. 5. 2007 - 03:05)
Ahoj,myslím že si vystihla celekm problém dnešní společnosti,není vůbec špatné být normální v dnesšní době(hodný)a pomáhat když mužu a jeto vmích siláh,myslím že by tento klub Dobrých lidí byl asi o deseti lideh,neucta a pokora jak jsem četl víše chybí dnešní spol.si neváží jak sebe samích tak přírody a toho že jsou zdravý,přihlas svého sina do Ai-kida nejde o to že se tam naučí bránit,ale otom že pochopí věci jako je ,že odejít znamená vyhrát,nebo postavit se znamená osvobodit se.Já sám jsem jednou šikanoval mladšího kluka byl to takovéj nesimpaťák a nebyl jsem ho jen jsem mu říkal staršný věci.Dnes vím že to bylo mco moc trpný a taky jsem se mu omluvil sice o 5let později,ale omluvil.Jak to vypadalo pro něj to mělo obrovskou hodnotu a já jsem byl rád že jsem poznal jaké to je být šikanován a šikanovat jiného.Boužel člověk se někdy nechá svést nebo unést i špatnými věcmi a proto si myslím že to knám patří aby sme pochopili co sme udělali špatně.No samozřejmě pokud si to vůbec ten dotyčný připustí.Já jsem to tady řekl otevřeně a nelituji toho.Tak držím palce a spravedlnost je na místě..

Spzdravem Ondra Šerý
Ester (Čt, 13. 12. 2007 - 21:12)
Ahoj Petře,po přečtení Tvého článku jsem se ujistila,že jsi to opravdu Ty a já jsem ta,která se k Tobě nezachovala zrovna nejlíp-je to dávno,i když tento pojem je relativní.Je 12 let dávno?Potkali jsme se v Brně....Jsem ráda,že jsem Tě potkala i dnes,úplně náhodou.Jsi opravdu velká osobnost,za tu dobu jsi ušel velký kus cesty.Měj se krásně.E.
Ester (Čt, 13. 12. 2007 - 22:12)
A můj sled myšlenek je stále trochu zbrklý,takže jsem Ti nenapsala to hlavní-OMLOUVÁM SE.Určitě bych to teď -starší o těch 12 let,možná o 12 let zkušenější,možná rozumnější, neřešila tak dramaticky.Ale stalo se to a mě to opravdu mrzí.E.
bucek jr. (Čt, 13. 12. 2007 - 22:12)
Ty rodiče zaměněných dětí chtějí vytřískat z toho jejich meléru 12 milionů. Já bych jim nasral.
autor (Pá, 14. 12. 2007 - 20:12)
Pro Ester
Diky za Tvuj komentar- Muj email je pavouk2"hotmail.com , muzes mi napsat email.
Jiri (Pá, 8. 1. 2010 - 17:01)
No, precetl jsem si diskusi a nekteri pisatele mi mluvi z duse. Byl jsem spolu se svymi sourozenci vychovan do sveta, ktery neexistuje. Byli jsme vedeni k poslusnosti, ucte, skromnosti, pokore, ale rodice v nas nebudovali sebeduveru. Jenze okoli ma ostre lokty, tak jsme na to cely zivot doplacel. Teprve po 30 tce jsme zacal postupne si bduovat sebeduveru a umet trebas i rict ne a prosadit si i sva prava a ne jen trpet a nechat si vsechno libit. Tohle mam rodicum za zle, ze jsme byli jen pracovni sila pro ne a museli jsme na slovo poslouchat a byli prisne trestani za sebemensi prohresek. Malokdy jsem slysel pochvalu, vdycky bylo neco spatne a je tomu tak vlastne dodnes. Proto ani moc po kontaktu s rodici netouzim.
Mirka (Pá, 1. 12. 2017 - 08:12)
Hezký článek. Dobří lidé jsou často velmi nenápadní a svět je přehlíží. Ano, dobrým člověkem může být babička, která celý život dřela a po nikom nikdy nic moc nechtěla a do posledních dní svého života krmila ptáky a kočky, starala se o svoji zahraju, šetřila penízky pro vnoučky na vánoce... Naopak za uznávanými hlasateli dobra se může ukrývat vnitřní prázdnota nebo velká vnitřní zloba.
Většinou (Pá, 1. 12. 2017 - 09:12)
No, precetl jsem si diskusi a...ten,kdo dostával za každou maličkost a musel poslouchat je víc zodpovědnější, má právě větší tu sebedůvěru atp.,no do detailu to nejde posoudit,ale pořád lepší,než být třeba rozmazlované dítě,které pak vodíme za ručičku po celý život.Možná u tebe chyběla ta láska,kterou jsi od rodičů nedostával a která je zase opravdu hodně důležitá. Už to jak píšeš,že vlastně po kontaktu s rodiči netoužíš.
Stejně, (Pá, 1. 12. 2017 - 17:12)
nerozumím,že někteří rodiče si pořizují x dětí,když jim později tu lásku nemohou dát.Vždyt tím právě ty děti trpí.
Reklama