
Našim předkům nezbývalo mnoho času ke stonání. Stejně tak zastávali názor, že pokud onemocní děti, musí se z nemoci "vyběhat". Z toho důvodu se snažili nemocem co nejvíce předcházet.
Léky však nikdo zbytečně neplýtval, ani užívání bylinek a koření, neboť se drželi moudře přísloví "Nečekej z léku dlouhého věku!" První ulehčení v nemoci, pokud přišla, hledali v modlitbě k různým svatým. Každá nemoc měla svého patrona - při bolestech v krku vzývali sv. Blažeje, při bolení zubů sv. Apolenu, při padoucnici sv. Valentina, při odulých piskách sv. Blažka atd. Na stejném principu působila i zaříkání, během kterých si naši předkové představovali lidské choroby jako nepřátelské mocnosti, jež je nutné z těla vypudit po dobrém či po zlém. Oběma způsoby v podstatě takto mobilizovali samoléčitelské schopnosti nemocného, který často skutečně pocítil úlevu nebo se dokonce vyléčil, ovšem nikoliv díky zaříkání či modlitbě, ale díky tomu, že "věřil a víra jeho jej uzdravila".
zdroj: PhDr. Olga Krumlovská - Místa, která léčí
Komentáře (8)
- odpovědět
Srp 10, 2008- odpovědět
Srp 10, 2008- odpovědět
Srp 10, 2008- odpovědět
Srp 10, 2008- odpovědět
Srp 10, 2008- odpovědět
Srp 10, 2008- odpovědět
Srp 10, 2008- odpovědět
Srp 10, 2008Přidat komentář