Čtyři hry s minulostí věčných nešťastlivců - IV. Ztracený klíč, aneb: jen houšť!

IV. Ztracený klíč, aneb: jen houšť!

Pod svítilnou stojí opilec a něco vytrvale hledá. Přijde k němu policajt a ptá se ho, co ztratil. "Klíče," odpoví muž. Policajt mu pomůže hledat. Když to trvá dlouho, ptá se muže, jestli určitě ví, že je ztratil zrovna tady. Muž odpoví: Já je ztratil někde támhle, ale tam je tma. Zdá se vám to absurdní? Pokud ano, pak i vy hledáte jinde. Smysl takového hledání je totiž právě v tom, že nikam nevede a že jen houšť udržuje samo sebe. V těchto dvou slovech se skrývá jeden z nejúspěšnějších a nejúčinnějších katastrofických scénářů, který se zrodil na této planetě. Za miliony let vyhubil celé živočišné druhy. Jde totiž o hru s minulostí, kterou naši zvířecí předchůdci znali už před šestým dnem stvoření.  

Na rozdíl od výše popsaného mechanismu, kdy za všech no může minulost a události, které se v ní staly" force majeure ", podstatou čtvrté hry je tvrdošíjné lpění na řešeních, která jednou slavila úspěch, nebo se dokonce osvědčila jako jediná možná. Problém s každým přizpůsobením se okolnostem je v tom, že jim přizpůsobujeme i své strategie. Právě tady nastoupí naše hra. Na jednu stranu je jasné, že žádná živá bytost se ne může ve svém prostředí chovat dnes tak a zítra jinak, aniž by měla nějaký plán. Přizpůsobování je nezbytné k přežití a nevyhnutelně vede k vytváření určitých modelů, jejichž cílem je v ideálním případě minimalizovat životní strádání. Z důvodů, které zatím věda neumí vysvětlit, mají ale na druhou stranu zvířata i lidé sklon považovat svá momentálně nejlepší přizpůsobení za řešení jednou pro vždy. To vede k dvojnásobné slepotě: Za prvé proto, že časem přestává být každé přizpůsobení z minula tím nejlepším pro daný okamžik. Zadruhé proto, že kromě něj přece vždy existovala, anebo přinejmenším teď existuje celá řada jiných řešení.  

Tato slepota má na druhou za následek dvě věci: Zaprvé se řešení, které si člověk nechal patentovat, stává čím dál neúspěšnějším a zhoršuje jeho situaci; zadruhé ho narůstající trápení vede ke zdánlivě jedinému logickému závěru - k přesvědčení, že pro zdárné vyřešení pořád neudělal tolik, kolik měl.

A tak vynaloží ještě více úsilí na to, aby jen houšť "řešil" celou věc naprosto stejně a jen houšť znásoboval svou bídu.

Význam tohoto mechanismu je nasnadě. Použít ho může i nekvalifikovaný začátečník. Jde o tak rozšířený postup, že od dob Freudových zaručuje skvělé příjmy hordám specialistů. Je třeba podotknout, že specialisté tomuto receptu neříkají "jen houšť", nýbrž ho nazývají neuróza.

Nezáleží však na názvu, ale na efektu. Ten je zaručen, když se aspirant neštěstí řídí dvěma jednoduchými pravidly: Zaprvé  existuje jenom jeden možný (rozumný, smysluplný, dovolený, logický) způsob řešení problému, a pokud mé snahy byly až dosud neúspěšné, nedokazuje to nic jiného, než že jsem se málo snažil. Zadruhé sám nikdy nebudu pochybovat o tom, že existuje jen toto a žádné jiné řešení; experimentovat mohu jen za dodržení těchto pravidel. 

Ukázka z knihy Úvod do neštěstí (Portál 2010)