Životní cíl

Kdo nic neví o cíli,
nemůže mít cestu,
bude život svůj
celý klusat v bludném kruhu;
a nakonec dojde tam,
kde již jednou byl,
ale smysl věcí všech
jen víc rozdrobil.

Kdo života cíl nezná,
přec ho zažít dnes může,
když to uvnitř v něm plá
po skutečnosti božské;
jen když nepropadl se
do marnosti světa 
a když víno času zde
nepije až do dna.

Neboť je třeba se ptát
na nejtišší věci,
je třeba se odvážit
světla se domoci;
ten, kdo hledat neumí,
jak záletnik zůstane zde
v zajetí mámení,
v klamu semizávoje.

Christian Morgenstern

Christian Morgenstern jde o krok dále. Ve své básni bere na zřetel ten jediný osvobozující životní cíl! Dává nám radu, abychom se neutápěli v marnosti světa - abychom se nezaměřovali pouze na sebe -, pokud ten cíl možná ještě neznáme, ale již jsou v nás byť i jen náznaky touhy po Světle. Jakmile se začneme ptát na ?nejtišší věci", jakmile v nás dostatečně silně vyvstane a ozývá se otázka po smyslu, po ?božské skutečnosti", můžeme se o cíli přece dozvědět - a to dnes!

Milí přátelé, božská skutečnost je v nás! My pouze opakovaně ztrácíme toto povědomí cíle, tento vnitřní dotek. Proto je nám řečeno: ?Kdo nic neví o cíli, nemůže mít cestu, bude život svůj celý klusat v bludném kruhu; a nakonec dojde tam, kde již jednou byl, ale smysl věcí všech jen víc rozdrobil."

Zcela evidentně existuje mnoho přirozených pozemských cílů - což vede k nekonečnému koloběhu, běhu v kruhu.

A existuje jiný, osvobozující cíl, s nímž se můžeme spojit.
Jak to ale lze provést, když toto Jiné" je tak obtížně k rozpoznání, nebo to dokonce vůbec není uchopitelné a zřejmé?

Lidé v sobě poznávají svůj skutečný úkol, když dokážou rozpoznat ?sedmizávoj, sedminásobný závoj klamu" a ten může být silou uvědomění změněn. Pak se stává božská jiskra v srdci znovu účinnou, ? když to uvnitř plane po božské skutečnosti".
My lidé musíme jít cestou zkušeností tak dlouho, dokud v nás nevzplane touha po skutečném cíli.

Tento proces v sobě můžeme zakoušet jako pustinu, ale právě tak jako téměř nepopsatelné štěstí, a to tehdy, když se v našem nitru nalézá alespoň malý cípeček skutečného života nebo vzpomínka na náš prapůvod.

Pak se stáváme hledajícím člověkem a nepotřebujeme již pít víno času až do dna, protože jsme se dotkli věčnosti.

Sami se ven z tohoto otáčejícího se kola těžko vymaníme. Proto existují duchovní školy, které nám ve chvílích vnitřního vývoje stojí po boku.

Duchovní školy a školy mystérií byly a jsou po všechny časy pomocí pro lidi, kteří zaslechli jemné volání vnitřního hlasu a na toto volání reagují, ať již jakýmkoliv způsobem.

V duchovní škole jsou sdruženi lidé, kteří hledají a vytvářejí spojení mezi původní Boží oblastí a řádem běžné přírody.

Duchovní školy však nejsou cílem, ale nástrojem cesty.

Zdroj: Lectorium Rosicrucianum