Završení

Převrácením této jednoduché rovnice můžeme snadno vypočítat, jak se dostaneme k Bohu: "Bůh rovná se člověk minus touha." To je jasné, že. A ono tomu tak skutečně také je.


Touha člověka, resp. jeho žádosti a přání, reprezentují totiž myšlenky člověka, protože člověk stále něco chce nebo zas nechce, po něčem touží nebo netouží, případně se něčeho snaží zbavit nebo zas něco získat. To všechno jsou výplody mysli, přesněji řečeno jeho ega čili myšlenky "já". Ty mu, jak známo, zamezují cestu k pravdě, k poznání, k Bohu, a to v celém jeho životě. Všimněte si, že všechny směřují ven, do světa, ne do nitra.


Táhnou se však ještě do dalších životů, neboť ani smrtí se člověk svých tužeb nezbaví, naopak se s nimi znovu a znovu zrozuje, znovu s nimi žije a znovu umírá. Jistě, některé touhy se časem rozpouštějí, jiné se však znovu rodí, vytvářejí nebo obnovují. A to se stále a stále opakuje, zdánlivě do nekonečna. Než přijde milost.


Ze všech milionů tužeb a přání, které člověk může mít, existuje jen jedno jediné, které nesměřuje ven, ale do nitra člověka, a proto tvoří výjimku z tohoto nekonečného začarovaného koloběhu. Toto zvláštní přání může tento koloběh přerušit bud dočasně, nebo dokonce úplně zlikvidovat. K té druhé variantě dochází zřídka, někdy však v životě lidí přece jen nastane. Co je to za přání?
Je to nejvyšší touha, která jediná člověka nesnižuje, ale naopak vysoce kvalifikuje. Je to touha zpravidla poslední, když už všechny ostatní odpadnou a zahynou vyčerpáním, naplněním nebo nechutí člověka je mít a uspokojovat. Je to touha po svobodě, pravdě, poznání a osvobození, touha po Bohu samém.


V tomto jediném případě ona jednoduchá rovnice "Bůh rovná se člověk minus touha" neplatí, neboť touha po Bohu není jako všechny ostatní, je zároveň nejvyšší milostí, která kdy člověka v životě potkala, potkává nebo ještě může potkat. Tak je to, přátelé!
Tato touha je však zjevná jen u málokoho a jen málokdy správně umístěná. Naštěstí je právě v poslední době u nás hodně výjimek z tohoto pravidla a stále jich přibývá.


Touha po konečném osvobození je vlastně přírodou člověku dána, je mu vrozená, a mají ji proto všichni lidé. Bohužel však v nestejné míře a nestejné intenzitě a z tohoto důvodu ji člověk také uplatňuje v nestejných dobách života a často velmi chybně.


"Já jsem i hrou hráčů," říká Bůh Kršna v Bhagavadgítě. Touha vyhrát je ve skutečnosti nesprávně umístěnou touhou po Bohu.
Jenže člověk, který chce na duchovní cestě doopravdy uspět, nesmí mít v mysli nic opravdovější ho než právě tuto touhu jako jedinou dominantní věc, všechno ostatní musí jít stranou. Připustíte-li v sobě žhavou touhu po něčem jiném než po Bohu a konečném osvobození a dáte-li ji dokonce na první místo, jste ztraceni. Možná na krátký čas, ale možná také na tisíc let. Tady se opravdu nežertuje.


Musíme si uvědomit, že ne v každém životě má člověk stejnou šanci duchovně pokročit. Mohou být životy, kdy se s duchovností vůbec nesetká, proto si važme současných duchovních příležitostí a využijme jich.


Ovšem pouhá intelektuální zvědavost není tou pravou duchovní touhou, jak se možná někteří domnívají. I když je třeba do začátku dobrá. Ale máme-li skutečnou žhavou touhu po pravdě, nebudeme s ní přece koketovat, třeba jen proto, že to jde právě do módy, ale budeme ji doopravdy žít.


Jeden můj dobrý učitel říkával: "Hledáš-li pravdu, žij pravdul" Žít pravdu je milostí. A já jsem si to zapamatoval pro celý život a mnohokrát jsem si v životě tuto zásadu připomněl. Při všech vážných životních zkouškách a rozhodnutích - a nebylo jich málo - mně tato idea vždycky pomohla a vždycky mě správně usměrnila. A protože Bůh je univerzální láskou a je vším, co vůbec je, žít pravdu znamená mít lásku ke všemu. Ke všem bytostem. Lásku, soucit, pokoru a navíc vytrvalost a trpělivost. To jsou atributy pravé touhy po pravdě.


Zdroj: Eduard Tomáš - Živá věčnost - paměti mystika II.