Víra a náboženství

Židovství mělo obě tváře - náboženství i víru, chrám i proroky, tradici kmene a krve i ?vyjití" na cestu pouští. Křesťanství ]e ve své podstatě vírou, cestou následování. I když na své dějinne cestě na sebe vždy znovu bralo tvar náboženství, stavělo chrámy a vyjadřovalo se bohatým jazykem náboženství, ba podnítilo zvláštní propojení filozofie a náboženství, umění a politiky, vždy znovu - v osobách proroků, světců, reformátorů a kacířů - vyšlehával žhavý plamen víry. Dynamika evropské civilizace, její krize a proměny, vnější rozpínavost i vnitřní nepokoje, pramení z velké části z této trvalé polarizace mezi vírou a náboženstvím. Hovoříme-li o "krizi náboženství", mohli bychom v ní vždy vidět šanci pro víru jakožto volbu.


Zatímco v katolické tradici vždy převládala tendence posilovat harmonii mezi vírou a náboženstvím, reformační tradice byla od počátku citlivá pro napětí mezi nimi - chtěla to, co je specificky křesťanské, osvobodit od všeobecně náboženského substrátu. Luther chtěl vyprostit víru z houštin středověkých náboženských přesvědčení, spekulací a praktik, toužil po kráse a pravdě "nahé víry", o níž už mluvili mystikové, toužil ji svléknout ze všeho, čím ji k nepoznání zakryli a obtěžka-li tentokrát křesťanští veleknězi, zákoníci a farizeové. Luther odmítl stavbu scholastické metafyziky se stejnou razancí, s jakou apoštol Pavel odmítal filozofii gnostiků a jiné pyšné projevy "moudrosti tohoto světa".


Nejvýznamnější protestantský teolog dvacátého století Karl Barth výslovně postavil víru a náboženství do naprostého protikladu. Víra je pro něj poslušné přijetí Božího Slova, zatímco náboženství jsou pošetilé, rouhavé, v posledku hříšné pokusy člověka vyšplhat se k Bohu vlastními silami. Věren lutherské tradici, kořenící už v Augustinovi, vidí Barth lidskou přirozenost jako zcela zkaženou prvotním hříchem. V důsledku této praviny se obrací v marnost vše, co by člověk chtěl udělat sám ze svých sil, bez Boha. Mezi Bohem a člověkem - v Barthově pojetí, zesilujícím jisté pavlovské a zejména augustinovské motivy - zeje bezedná propast, vyhloubená Adamovým pádem. Tu nelze překlenout žádnou filozofií, žádným náboženstvím, žádnou kulturou - může ji překlenout jen Bůh sám svým Zjevením, svým Slovem, obětí svého Syna. Barth odmítl humanistické spekulace liberální teologie a "kulturní protestantismus", stejně jako katolickou "přirozenou teologii". Spásu chápal jako čirý dar milosti skrze víru, víru jako poslušnou odpověď na projev Božího sklonění se k člověku. V této horlivosti pro víru teolog Barth přijímá a podpisuje novověkou kritiku náboženství, zejména Feuerbachovu - neboť víry, toho, oč mu jde, se tato ikonoklastická aktivita ateistů přece netýká. Podle Bartha tato ateistická kritika boří náboženství, avšak víře nechtěně pomáhá.


Barthovi žáci - zejména Bultmann a Boenhoffer - jdou ještě dál. Boenhoffer ve svém "nenáboženském křesťanství" odmítá tradiční, metafyzikou zatížený pojem boha. Člověk musí žít dospěle i ve víře, neopírat se o hypotézu mocného Boha, "žít s Bohem a před Bohem bez Boha": jediné místo, kde se křesťan může autenticky setkat s Bohem, je solidární a trpící lidství Ježíše Nazaretského. Bultmann zas vyjadřuje víru, vysvobozenou z hávu novozákonních mytologických představ (které nicméně nechce odstranit jako liberální teologové, nýbrž interpretovat) v kategoriích Heideggerovy existenciální ontologie. O Bohu není možné mluvit v předmětných kategoriích, Bůh není entita, nýbrž zasahující moc, událost. Tillich hledá způsobem, připomínajícím poněkud Mistra Eckharta, "Boha nad bohem teismu". Podle této generace evangelických teologů je víra "odvaha k bytí" a k sebenasazení pro druhé.


Tento teologický radikalismus pokračoval v šedesátých letech v "teologii smrti Boha" a latinskoamerické "teologii osvobození". Tito teologové konečně zdvihli rukavici, kterou na konci devatenáctého století křesťanům hodil Nietzsche: transcen-dence v jejich pojetí není zradou pozemskosti ve jménu "onoho světa", je to transcendence uprostřed světa, překročení egocentrismu, ježíšovský krok k druhým. Není těžké poznat, že kmotrem jejich pojetí víry je Kierkegaard: víra je odvaha k radikálnímu vnitřnímu přerodu, vášnivá a odhodlaná účast celé osobnosti; její pravdivost posoudíme podle toho, nakolik mění život v konkrétních situacích.


Zdroj: Tomáš Halík - Co je bez chvění, není pevné - Nakladatelství Lidové noviny