Touha po jistotě

Tento citát pochází od Olivera Holmese (1809 - 1894), amerického lékaře a spisovatele a týká se jedné zdánlivě neukojitelné lidské touhy.


I dnes, po více než 100 letech, se zdá, že si toto paradoxně znějící konstatování zachovává svoji aktuálnost. Na hluboké podstatě tohoto zjevného paradoxu se totiž nic nezměnilo. Je faktem, že se v nás, lidech, střetávají dvě různá založení, dvě životní oblasti rozdílného druhu, aniž si toho jsme dostatečně vědomi.


V té jedné, naší obvyklé, normální životní oblasti se skutečně v první řadě snažíme nalézt klid, mír, jistotu a bezpečí. Přáli bychom si raději klid než hektičnost nebo vzdálené cíle, raději mír než spory a válku a hledáme jistotu jako protipól k pochybnostem, nesmyslnosti a krizím. Naděje, že jednou takový stav nastane, nám pomáhá přenést se přes nevyhnutelná zklamání. Když taková naděje praskne jako mýdlová bublina, pokračujeme s jinou. Naděje je nutná, abychom život unesli anebo ho znovu s radostí začali.


Říká se: "Naděje umírá poslední." To vše je velice lidské, ale přesto také tragické. Neboť jestli opravdu platí, že "jistota je vždy iluzí a klid není určením člověka", co potom?


Citujme na tomto místě obdobně Jacoba Bohma (1675 - 1725), velkého mystika a filosofa z Gorlitzu: "Viditelný látkový svět je uvnitř Božího řádu zapouzdřen do sebe a je udržován pomocí nouzového řádu."


Bóhme zde užíval název "svět hněvu". Svět, v němž se vše neustále proměňuje a jenž se vyznačuje protiklady. To je naše normální životní oblast. V ní se pohybujeme se svými přáními a touhou po trvalých hodnotách a zažíváme, že to, čeho bylo dosaženo, se vždy zase rozplývá v proměně a nabývá nové podoby.


Trvalé splnění touhy se nutně musí jevit jako iluzorní, protože to, po čem toužíme, hledáme na nesprávném místě. Jak by totiž mohla stále se měnící příroda vytvořit něco trvalého? Zde, ve světě jevů každé hodnotné úsilí k sobě přirozeným způsobem přitahuje síly, které právě jeho hodnotu zase zpochybňují.

 

Naše vědomí však tuto zákonitost nerozpoznává. Vědomí našeho já se tvrdošíjně drží přesvědčení "Tak to musí být" a "To jsem já". V tomto nasměrování sleduje nejrůznější cíle: zdraví, vzhled, úspěch, mezilidské vztahy, získání vzdělání, zbožnost. Avšak identifikováním se s těmito cíli lze nalézt uklidnění a sebejistotu nanejvýš dočasně. A protože ani jediná lidská vymoženost neexistuje natrvalo, zažíváme stále znovu otřesy a s oslabením hodnot jsou mnohdy oslabeny a zpochybněny i základy našeho vědomí já. Především mladí lidé jsou dnes donuceni průběžně se nově definovat a "objevovat". Vhodný čas pro to se rychle zkracuje.


Naštěstí zároveň s tím vyrůstají i nové možnosti rozpoznat hlubší příčiny celého toho rušného dění. Je-li vědomí jednou zpochybněno a zahnáno do úzkých, obrátí se nakonec směrem dovnitř a začne hledat odpověď tam.


A odpověď přichází. Stoupá z pramene všeho života: z našeho nejhlubšího já, z našeho duchovního středu. Jako hlas z nějaké jiné země, z jiného světa nás vyzývá k procesu totálního životního obratu. Pak poznáváme, že hluboko v nás pulzuje jiný životní princip, který se chce projevit. Začínáme si být vědomi nové životní skutečnosti: životní skutečnosti duše.


Jestliže ji respektujeme a následujeme - tu, která je tady věčně a již od prvopočátku, i "v obtížných dobách" - pak se spoléháme na něco, co se vyznačuje hledanými kvalitami: jistotou, klidem, mírem a opodstatněnou nadějí. V tomto nasměrování se také naše já ve svém stávajícím typu naučí mlčet a sloužením nalezne klid.


Tak sami pro sebe vyřešíme velkou hádanku lidského života, paradox působení dvou podstat v člověku.


Když Ježíš, Pomazaný, řekl, že on je "cesta, pravda a život" a vyzval nás, abychom ho následovali, bylo to možné proto, že neměl žádné pozemsky vázané já, neboť žil z dokonalé, rozvinuté duše.


Tato tak zvláštní, jedinečná cesta je otevřená pro všechny. V procesu "znovuzrození z vody a Ducha" nás důsledně a vytrvale vede vstříc našemu určení.


Zdroj: Lectorium Rosicrucianum