Tanec jako duchovní cesta

Před šesti tisíci lety byl způsob tance, který nyní nazýváme „břišní“ součástí rituálů plodnosti v polyteistické společnosti. Vzhledem k tomu, že mnoho tanečních pohybů napodobuje způsob, jakým žena stahuje svaly během porodu, některé teorie tvrdí, že břišní tanec původně oslavoval ženské tělo a proces reprodukce jako symbol ženských bohyní plodnosti.

Duchovní rozměr tance

Nicméně duchovní rozměr tohoto stále populárnějšího typu tance nacházejí také současné ženy.

Profesorka sociologie Rachel Kraus, srovnala výpovědi 74 žen ve věku 18 – 65 let, které patřily ke skupině břišních tanečnic. Zjistila, že tři čtvrtiny z nich považují tanec za duchovní zkušenost. Několik žen hovořilo v souvislosti s rituálním tancem o komunikaci s Bohem, děkování či uctívání Boha.

Jakmile dosáhnou určité praxe a naučí se přirozeně zvládat složitější pohyby hlavy, ramen, trupu a boků, spousta žen pociťuje stav, který je osvobozuje od všedních starostí. Jedna z nich, Cara Kless, která se považuje za pohanku, popisuje, že při tanci pociťuje naprostou transcendentní čistotu.

Výzkum rovněž naznačuje, že duchovní prvek v břišních tancích nacházejí ty ženy, které nejsou spojeny s organizovaným náboženstvím. Ženy, které se pravidelně zúčastňují bohoslužeb, zřejmě docházejí naplnění svých duchovních potřeb tradičnějšími způsoby.

Krausova studie ukazuje, že zabýváme-li se uměleckým projevem jako je břišní tanec, pomáhá nám to naladit se na duchovno tím, že si k němu vyhradíme zvláštní čas a místo. „Lidé si ze zvyku vyhrazují čas pro meditaci, modlitbu a hlubokou reflexi. Břišní tanec umožňuje vyjádřit pocity a emoce, které by jinak nebyly vyjádřeny každodenním jazykem.“

Tanec novopohanů?

Jedna příznivkyně břišních tanců vysvětluje, že navštívila spousta křesťanských církví, ale většina jich má bězděčně velmi patriarchátní ráz. Téměř výlučně ženský svět břišních tanců jim tak nabízí duchovní alternativu. „Našli jsme svou vlastní duchovní cestu,“ vysvětluje Deborah Flynn, „pravděpodobně kráčíme stejným směrem, ale ne skrze patriarchátní církevní hierarchii.“ 

Jiné vysvětlení, proč se v moderní době tolik žen ve vyspělém světě obrací k novopohanství, jsem našel na YouTube. Jedna písnička představovala vzývání jedné starověké bohyně. Zpěvačka prosila, aby se bohyně – vyjádření zbožněného ženství -  vrátila zpátky na zem a pomohla ženám. Zpívala o touze po obnovení ženské důstojnosti narušené pornoprůmyslem a tím, jak se z ženy dělá předmět.

Na zahraničním serveru věnovaném břišním tancům jedna účastnice položila otázku, zdali je mezi ostatními břišními tanečnicemi sama jedinou křesťankou, když mezi svými kolegyněmi žádnou jinou nezná. Jiné účastnice jí v odpovědi sice ujišťují, že je mezi orientálními tanečnicemi mnoho křesťanek, ale současně jedna z diskutujících přiznává, že rozumí pocitům křesťana, který se cítí být v izolaci mezi ostatními náboženskými systémy, které se zdají být blízce spojeny s břišním tancem (tance bohyň, pohanské rituální tance atd.).

V jiném diskusním fóru břišních tanečnic zadal jeden tazatel anketní otázku, k jaké víře se kdo hlásí. Ze 130 účastníků ankety se jich 30 označilo za pohany, což zřejmě představuje výrazně větší počet, než kdyby byl vybrán jiný, náhodný vzorek populace. Příslušnost k ostatním náboženstvím už více odpovídala průměrnému konfesnímu rozvrstvení na Západě (tj. např. 42 křesťanů, 12 ateistů, 10 muslimů…)

Současně se ve fóru někteří vyjadřovali o své duchovní zkušenosti s tancem. Jedna z odpovědí zněla: „Pro mě je břišní tanec tancem radosti a oslavy života, dýchání a pohybu a pocitu štěstí. Duchovní život se pro mě rovná lásce – lásce k Bohu, k lidem, přírodě… vstávat každé ráno s úsměvem.“

Tanec jako modlitba

Nemusíme být ovšem pohany ani břišními tanečníky, abychom rozpoznali duchovní přinos, který pro nás tanec může mít. Příručka o meditačních technikách „The Meditation Bible“ uvádí, že modlitby lze odříkávat, ale můžeme je též tancovat. Tanec může pomoci naší mysli přesáhnout všední stav a dosáhnout transcendence. Jedno takové meditační cvičení spočívá ve vytrvalém, přinejmenším půlhodinovém tančení při hlasité hudbě. Během tance se má meditující soustředit výhradně na svůj tanec. Má se snažit nezabývat se myšlením, nezadržovat své emoce a nevyhýbat se ani pláči, snažit se procítit spojení se svým vyšším já. Protancovat se skrze všechny své pocity a nezaujatě pozorovat, co se vynořuje. Smyslem je přesáhnout své obvyklé myšlení levé mozkové hemisféry a otevřít se moudrosti těla v pohybu. Díky tanci a opuštění myšlenek lze dosáhnout uvědomění si reality, která nám ve všedním životě není běžně přístupná.      

Více článků o břišních tancích naleznete na serveru: http://brisnitance.stoklasa.cz/

Autor: Richard Gilík