Proč trpíme

Buddhismus se soustřeďuje na princip dvou pravd, absolutní a relativní. Absolutní pravdou je, že pravá přirozenost naší mysli a vesmíru je osvícená, klidná a dokonalá. Njingmský buddhismus považuje za pravou přirozenost mysli spojení uvědomění a otevřenosti.

Relativní neboli konvenční pravdou je to, že v celém spektru obyčejného života - pomíjivého, nestálého pozemského života narození a smrti, který buddhisté nazývají sansára - je svět vnímán jako místo utrpení, neustálé změny a klamu, neboť tvář pravé přirozenosti je zahalena našimi duševními zvyky a emocionálními depresemi, zakořeněnými v našem zaměření na ,"já" a lpění na něm.
V západním myšlení "já" obvykle znamená osobnost, uvědomování si ega "já, moje". Buddhismus zná také tento význam "já", ale přisuzuje ,"já" rovněž každému jevu nebo předmětu - čemukoli, čeho se můžeme přidržet, na co se zaměřit jako na skutečně existující entitu. Mohlo by to být ,"já" jiného člověka, "já" stolu, ,"já" peněz nebo "já" myšlenky.

Jestliže se zaměřujeme na tyto věci, vnímáme je dualisticky jako subjekt přidržující se objektu. Pak mysl začíná diskriminovat, oddělovat a nálepkovat takové věci, jako je například myšlenka "Já" mám rád "toto" nebo "já" nemám rád "tamto". Mohli bychom si myslet, že "toto" je milé, hezké, a tak přichází náklonnost, nebo že "tamto" není tak milé, pak může vstoupit bolest. Můžeme toužit po něčem, co nemáme, nebo se bát, že ztratíme, co máme, případně pociťovat sklíčenost nad ztrátou toho, co máme. Jakmile naše mysl více a více lpí na něčem a přidržuje se toho, pociťujeme zvyšující se vzrušení nebo bolest, a to je cyklus utrpení.

S naší "relativní" neboli obyčejnou myslí se obracíme na ,"já", přidržujeme se ho, jako by bylo něčím pevným a konkrétním. Ale je to iluze, protože všechno v zážitku sansáry je přechodné, měnící se a umírající. Naše obyčejná mysl považuje já za něco, co skutečně existuje jako nezávislá entita. Ale podle buddhistického názoru "já" ve skutečnosti neexistuje. Není to nic pevného a stabilního, ale pouze označení, které si vymyslela naše mysl. "Já" není ani nezávislá entita.
Podle buddhistického názoru všechno funguje ve vzájemné souvislosti, takže vlastně neexistuje nic, co by mělo opravdu nezávislou kvalitu či podstatu.

V buddhismu se zákon kauzality nazývá karma. Každý čin má odpovídající účinek, všechno se vším souvisí, je na sobě vzájemně závislé. Ze semen vyrostou zelené stvoly, pak stromy, potom květy a plody, které znovu produkují semena. To je velmi jednoduchý příklad kauzality. Díky karmě naše činy formují svět našeho života.

Vasubandhu, největší mahájánský spisovatel zabývající se metafyzikou, řekl: "Díky karmě (skutkům) se rodí různé světy."
Lpění na ,"já" vytváří negativní karmu - naše negativní tendence a zvyky. Ale ne všechna karma je negativní, i když někteří lidé takto chybně uvažují. Můžeme vytvořit i pozitivní karmu, a právě to souvisí s léčením. Silné přidržování se "já" vytváří negativní karmu. Pozitivní karma uvolňuje toto zaměření, a jak se osvobozujeme, nacházíme svůj pokojný střed a stáváme se šťastnější a zdravější.

zdroj: Tulku Thondup Rinpočhe - Léčivá síla mysli