Po smrti...
Poslouchejte, prosím, a snažte se to sami pro sebe obsáhnout, nenechávejte to na někom jiném. Víte, že umřete, a tak si o tom vytváříte různé teorie. Věříte v boha, věříte ve zmrtvýchvstání, v karmu nebo ve znovuzrození. Věříte, že se znovu narodíte zde nebo v nějakém jiném světě. Nebo si smrt rozumově zdůvodňujete. Říkáte, že je nevyhnutelná, že potká každého, i strom uschne, oživí půdu a vyroste nový strom. Nebo jste natolik zaměstnáni svými každodenními starostmi, úzkostmi, žárlivostí, závistí, svým soutěžením a svým blahobytem, že na smrt vůbec nemyslíte. Je však ve vaší mysli, vědomě i podvědomě je zde.
Především: můžete se nyní oprostit od veškeré víry, rozumových zdůvodnění nebo zapomenutí, které jste si v souvislosti se smrtí vytvořili? Důležité je, abychom do příbytku smrti vstoupili již za života, když jsme ještě zcela zdraví, aktivní, při vědomí a v plné síle, a nečekali, až smrt přijde sama. To se může stát zcela náhle nějakou nehodou nebo onemocněním, které nás pomalu zbaví vědomí. Až přijde smrt, musí to být mimořádná chvíle, živá stejně jako samotný život.
Můžeme tedy vstoupit do příbytku smrti ještě za života? Tohle bychom měli řešit a ne, zda existuje reinkarnace, jestli jsou jiné světy a kde se znovu narodíme. To vše je nezralé a dětinské. Člověk, který opravdu žije, se nikdy neptá, co je to život, a nevytváří o něm žádné teorie. Ten, kdo hovoří o smyslu života, je živý jenom napůl.
Můžeme tedy, jsme-Ii ještě živí, vědomí a aktivní, poznat, co je to smrt? Je-li smrt něco jiného než život? Pro většinu z nás je život plynutí něčeho, co považujeme za stálé. A chceme, aby všechno, co máme, dále pokračovalo -- naše jméno, rodina, majetek, věci, jimž jsme se věnovali vlastnicky i duchovně, přednosti, jež jsme si vypěstovali, všechny naše citové hodnoty. A o té chvíli, kterou nazýváme smrt, nic nevíme. Proto se jí obáváme a snažíme se najít si nějakou útěchu, nějaké pohodlné útočiště, chceme vědět, zda je posmrtný život... Tyhle věci ale nejsou důležité. Jsou jenom druhem úniku pro ty, kteří jsou příliš pohodlní na to, aby hledali, co znamená smrt za života. Můžeme tedy teď společně přijít na to, co je to smrt?
Co je smrt? Je to určitě úplný konec všeho, co jste kdy poznali. Není-li to konec všeho, co jste poznali, není to smrt. Víte-li již, co je smrt, pak tu není nic, čeho byste se ještě mohli obávat. Víte ale, co je to smrt? Můžete skončit s úsilím najít v pomíjivém světě něco, co bude pokračovat? Můžete vědět, co je to ten nepoznatelný stav, který nazýváme smrt, ještě když žijete? Můžete odložit všechno, co jste četli v knihách o tom, co se stane po smrti? Odložit všechno, co vám o tom z pohodlnosti diktuje vaše podvědomí, a ochutnat nebo zažít ten stav, jenž musí být mimořádný a nový? Může-li být tento stav prožit nyní, tak život a umírání jsou jedno.
Mohu tedy já, člověk se znalostmi, vzděláním, mnoha zážitky, láskami, nenávistmi a zápasy -- může toto >>já<< skončit? >>Já<< jsou veškeré vzpomínky. Můžeme vy a já, jak tu tecf sedíme, vědět, jaký je tento stav ukončení, aniž by k němu došlo nějakou nehodou nebo onemocněním? Potom již nebudete nikomu dávat hloupé otázky o smrti a posmrtném životě. Budete sami znát odpověď. To nepoznatelné se objeví. Odložíte všechny neplodné diskuse. Nebudete se již planě zaobírat reinkarnací a ztrácíte mnohé obavy -- strach ze života i strach ze smrti, strach, že zestárnete a že se o vás ostatní budou muset starat, strach z osamělosti a závislosti -- všechno tohle skončí. Nejsou to jenom prázdná slova. Nepoznatelné přichází až tehdy, přestane-li mysl uvažovat ve smyslu svého zachování.
Zdroj: Krishnamurti - Vnitřní revoluce, nakladatelství DharmaGaia
Komentáře
- Odpovědět
Pošli odkaz