Opuštěnost

V každém naplněném bytí bez zdánlivého konce je již obsaženo loučení, ze kterého může vzniknout ? většinou v bolestech ? to nové. V každém bytí se skrývá v temnotě a tíži pozemskosti konec, který někdy vyústí v nové poměry.

Situace opuštěnosti

Lépe než to umíme my, vydávají svědectví o rytmech života básníci. Mám na mysli například jednu báseň Rainera Marii Rilkeho, která poetickým jazykem popisuje životní přechody:

Žiji svůj život v rozšiřujících se kruzích,
které se nesou nad věcmi.
Ten poslední se možná nepodaří,
ale zkusit jej chci.

Kroužím kolem Boha, kolem té prastaré věže,
a kroužím po tisíce let.
A ještě nevím: jsem sokol, bouře
nebo veliký zpěv.

Tam, kde přechází jeden prstenec do druhého, prožíváme opuštěnost, zakoušíme strach a tíseň, přijímáme do sebe smrt, která stále hrozivě proniká do života. Přechody ? ať už jsou nám uloženy z jakýchkoli vnitřních nebo vnějších příčin ? představují kritická období. Při nich musíme v životě najít své nové místo, mění se náš sebeobraz, máme se vydat za novým sebepojetím a někdy také k jiným sociálním a profesním kontextům. Máme hodně práce s pohledem nazpět i s výhledem dopředu, který se dostavuje jen neochotně.

Jak lze takový přechod prožívat, přetrpět a nakonec překonat, to pro nás zaznamenala v roce 1973 zemřelá básnířka Marie-Louise Kaschnitzová v knize s působivým názvem Wohin denn ich (A kam já). Vychází přitom z osobního prožitku, ale její líčení je příkladné pro každý proces truchlení. Ztráta životního druha v ní vyvolala nejen touhu po smrti, ale také proces vnitřní proměny odvíjející se mezi touhou po smrti a rodící se vůlí k životu. Básnířka čtenáři dovoluje, aby se ho zúčastnil, tak jak se odehrával v izolaci a odvrácení od životů ostatních, směřoval pohled do nitra a umožnil následovat opuštěnost.

Životní přechody představují narcistické krize a nesou s sebou pocit, že se přechodně nacházíme v prázdnotě ? staré je již neudržitelné a nové ještě nemá podobu. Dosavadní podpora pocitu vlastní hodnoty, kterou nám přinášelo plnění úloh nám přisuzovaných a sledování cílů, které nám připadaly důležité, již neplatí.

Například mladá vdaná žena je náhle konfrontována s malým bytem a ztrátou okruhu profesních aktivit. Čerstvý důchodce prožívá konec své profesní dráhy jako vlastní smrt. Po ukončení vztahu se jednotlivec prožívá odcizený sám sobě. Změna bydliště vyvolává pocity vykořenění. Jako kritická doba bývá prožíván i střed života, protože na tomto švu rozdílných životních věků se člověk proměňuje a ? v příznivém případě ? může na přechodu od životního poledne ke stáří projít duševním procesem zrání s orientací na konec.

Životní střed je obtížnou dobou plnou výzev především proto, že s orientací na smrt a konec vyvstává i náboženská otázka. Život, který je od nynějška zakoušen v souvislosti se smrtí, chce být nyní chápán jako orientovaný na nadosobní, metafyzické hodnoty.

Člověk, který je v sobě ukotvený a zná životní jistotu, se mnohdy nachází v důvěrném vztahu k Bohu. Kdo v sobě nezná žádný základ, pro toho se stává hluboko zasahujícím prožitkem nepřítomný Bůh. Bůh, který se zjevuje jako skrytý, vyžaduje akt víry dokonce i v Nic, přičemž jde o víru, ?která se naučila stát na Ničem, jak to formuloval Luther. Zkušenost skrytého Boha přichází s hlubokou zkušeností melancholie, která se symptomaticky neliší od klinicky endogenního aspektu deprese, nicméně se od ní liší tím, že postižený člověk tou zkušeností prochází navzdory vší nouzi, trýzni a bolesti s otevřenýma očima a houževnatě se drží toho, že Bůh je, i přes svou nepřítomnost a temnotu, do které se halí. Při takových hrozných prožitcích jde o ?odvahu být? (Tillich), která v opuštěnosti Bohem vyžaduje tu poslední možnost lidské víry. Tillich to formuluje následovně: ?Víra, která umožňuje odvahu zoufalství, znamená uchvácení silou bytí navzdory přemáhající zkušenosti nebytí.?

Člověka, který musí projít takovou zkušeností opuštěnosti Bohem, může potkat ta milost, že dokáže přijmout, že je přijímán. Opuštěnost Bohem je asi tou nejhlubší vědomou zkušeností opuštěnosti, hraniční zkušeností, kterou lze ve zdraví přečkat pouze silou milosti.

O milosti Tillich říká:

?Milost nás zasahuje, když jsme ve velké nouzi a neklidu. Zasahuje nás, když putujeme temným údolím nesmyslného a prázdného života. Zasahuje nás, když pociťujeme naše odcizení hlouběji než obvykle, protože jsme zranili jiný život. Zasahuje nás, když náš hnus z našeho vlastního bytí, naší lhostejnosti, naší slabosti, našeho nepřátelství, našeho nedostatku směru a uvolněnosti se pro nás stal nesnesitelným. Zasahuje nás, když vytoužené naplnění našeho života rok za rokem nepřichází, když nás jako před desetiletími ovládají stejná nutkání, když zoufalství ničí všechnu radost i odvahu. Někdy do naší temnoty v takové chvíli pronikne paprsek světla, a je to, jako by hlas pronesl: Jsi přijímán, přijímán tím, kdo je větší než ty a jehož jméno neznáš. Neptej se teď na jméno, možná se je dozvíš později. Nezkoušej nyní něco dělat, možná toho budeš mít později hodně na práci. Nic nehledej, nic nekonej, nic neplánuj. Přijmi prostě skutečnost, že jsi přijímán!?

Být opuštěn Bohem znamená prožít se bez jakékoli naděje, jakéhokoli nosného základu a jakékoli vnitřní jistoty. Taková opuštěnost může ? díky milosti ? vést k hlubokému prožitku, ve kterém člověk cítí, že je navzdory všemu přijímán a že v tom bezedném nic a v té nahé úzkosti existuje nepostižitelné a nepopsatelné Něco, co je nosné navzdory veškeré dosavadní zkušenosti.

Zdroj: Kathrin Asper - Opuštěnost a sebeodcizení - nakladatelství Portál 2009