Odvaha vykročit do Damašku – Odvaha ke konverzi

Slovo konverze znamená přeměnu, přestup a nejčastěji se tím označuje přestoupení k jinému vyznání, někdy se tím ale míní i „pouhá“ proměna názorů nebo chování. Když se z kuřáka stane nekuřák, i to je určitá konverze.  

Změna náboženského přesvědčení většinou bývá spojena s rozsáhlými změnami v názorech, postojích a vyznávaných hodnotách. Ale není tomu tak vždy: Například u jedinců, kteří zakusili fenomén klinické smrti a vrátili se zpět do života. Častokrát začali tito doslova znovuzrození lidé svým životem vyjadřovat zrovna takový hodnotový systém, který se očekává od dobrého věřícího: Více se radovali z maličkostí, projevovali více zájmu o své bližní, někdy dokonce též opouštěli své dobře placené profese, aby se věnovali např. ošetřování nemocných. Přestože se ale také začali více zajímat o metafyzické otázky, nestávali se novými členy organizovaných náboženství, a pokud jimi už byli už předtím, ani své původní církve neopouštěli. Alespoň pokud jejich náboženská společenství nebyla příliš úzkoprsá nebo fundamentalistická. 

Na druhé straně může člověk přestoupit k jinému vyznání, ale změna jeho myšlení  se jaksi nekoná : Kristýna byla velice kritická k jiným názorům, a zvláště vůči těm náboženským. Její věřící kamarádka Monika ji přesvědčovala o opaku a jednou Kristýnu přemluvila, aby s ní zašla k nim do sboru. Setkání s křesťany se Kristýně líbilo, začala chodit pravidelně a nakonec se sama nechala pokřtít.

Uznala nyní Kristýna, jak chybná byla její dřívější netolerance? Poznala, že pravdu může mít i ten, kdo uvažuje jinak? Nestalo se tak, kritičnost jí zůstala, pouze se nyní obrátila proti všemu nekřesťanskému.

Někdy si člověk záměrně zvolí novou víru,  aby přerval pouto se starým způsobem svého myšlení, neuvědomuje si ale, že jeho dřívější postoje se snadno zabydlí i v nově přijaté spiritualitě:

Jiří pocházel z rodiny kazatelů a  byl vychováván v přísném, moralistickém náboženském společenství. Výchova v pochmurném duchu do jeho duše zasela pesimismus a odpor k představě Boha, kterého si spojoval se všemi těmi zákazy a příkazy. Když dospěl, opustil tuto neradostnou víru, ale protože byl silně duchovně založený, objevil jednu buddhistickou školu a  začal praktikovat její  meditace. Buddhismus Jiřímu umožňoval duchovní praxi, která nebyla založena na víře v  Boha.  

Nalezla nyní jeho duchovní touha v novém náboženství radostnější tvář? Bohužel ne, z nové víry si Jiří vzal opět  její pesimistické stránky: o pomíjivosti, utrpení, uvěznění v nekonečných reinkarnačních cyklech… Také u Jiřího se staré myšlení pouze adaptovalo na novou víru.

Kristýna a Jiří byly příklady lidí, kteří změnili svou konfesi, ale své myšlení změnit nedokázali. Jiní mají zase opačný problém: Dávno už poznali rozumem nebo vycítili srdcem, že  společnost, k níž se hlási, jejich duchovnímu vývoji spíše škodí, ale kvůli citovým vazbám nebo neochotě učinit rozhodný krok v ní stále setrvávají. Někdy jim v tom brání svědomí. Myslí si, že by měli zůstat věrni své staré víře. Jako by bylo hříchem změnit  názor.  

Jako by si neuvědomovali, že i v přirozeném řádu věcí si  každý normálně se vyvíjející jedinec na své cestě životem prožije spoustu „Damašků“ a nesčetněkrát změní svoje myšlení. Když i v tomto přirozeném ohledu vyrůstáme ze svých omylů, proč by tomu v náboženském myšlení mělo být jinak?

Hloubka a dopad myšlenkových změn, které provázejí náš vývoj, si nijak nezadájí s náboženkou konverzí. Poučení najdeme opět u apoštola Pavla: „Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě…; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.“ (1Kor 13,11) Kolik konverzí prožije dítě, než dozraje v dospělého jedince? Když si dítě například poprvé uvědomí, že jeho maminka není jediná máma na světě, ale že matkou je každá žena, která má dítě, nebo když pochopí, že jeho táta není tím nejsilnějším tátou na světě, který všechny ostatní tatínky přepere, není to pro psychiku dítěte stejně významný otřes, jako když si později v dospělosti uvědomí, že Bůh, v kterého věří, je úplně jiný, než si myslel, nebo, že jeho církev, k níž se tak bezvýhradně hlásí, je jenom jednou z mnoha církví? A co puberta? Nejsou změny v postojích chlapců a dívek, kteří se přeměňují v muže a ženy stejně výrazné jako jejich proměna tělesná? Dospívat znamená také  opustit svět dětí, už nehrát jejich hry.  Neznamená puberta mimo jiné tak velikou změnu  v sociální interakci, že se její dosah  dá srovnat snad jenom  se zkušeností oddaného věřícího, který opustí svou církev?

 Někdy si představuji, že látka, z níž je utkáno naše ego, se rodí, zraje a zaniká podobně jako hmota našich buněk, která se celá obnovuje jednou za 7 let. Vypadáme stále jako tytéž osoby, ale těsto, z něhož jsme uhněteni, je už nové, navenek i uvnitř jsme už někým úplně jiným …

Ne vždy prožíváme změnu názorů tak dramaticky jako zmíněný nejznámější konvertita Šavel, z něhož se stal Pavel. Většinou to trvá dlouhá léta. Někdy ani ty dlouhé roky nás nikam neposouvají.  Bráníme se novému myšlení. Spíše máme tendenci se ve svých názorech stále upevňovat. Čteme jen takové knihy nebo noviny, které nás v našem přesvědčení utvrzují. Setkáváme se stejně smýšlejícími. Kazatelé v kostelích stejně jako noviny nebo předvolební agitátoři přesvědčují již přesvědčené, protože nikdo jiný jim nenaslouchá. Také naše životní zkušenost se zdá potvrzovat oprávněnost toho, čemu věříme, protože si z ní vybíráme anebo ji interpretujeme tak, aby  byla v souladu s našimi názory. Tyto mechanismy způsobují, že je třeba prožít nebo zakusit něco mimořádného, aby nás to přimělo k změně pohledu.

Člověk si svého starého způsobu myšlení váží jako cennosti i tehdy, když už tuší jeho omezenost nebo neužitečnost. Někdy proto, že se zdráhá opustit to, čemu věřili jeho otcové, čemu se vždycky věřilo…  Je to podobné, jako kdybychom měli doma nádherné, starobylé, leč nepotřebné křeslo, na kterém se nedá sedět. Co s ním? Necháme si ho ve svém pokoji? Nebo ho přemístíme někam, kde nám nebude překážet? Ze svého pokoje si obvykle muzeum krásných nepotřebností neděláme, ze své hlavy občas ano.

Jiným důvodem, proč někdo nechce své staré přesvědčení měnit je ten, že se mu nechce opouštět společenství přátel, kteří stejně smýšlejí a vyznávají stejné hodnoty. Myšlenkoví reformátoři, kteří se nejprve obraceli ke svým souvěrcům, to neměli snadné: Proroky kamenovali, Krista ukřižovali, Mohamedovi nabízeli doktora. Konvertita se častokrát naivně domnívá, že své nadšení z nové víry přenese i na své dřívější souvěrce. Nechápe, že ve společenství věřících nejde jenom o otázky víry. Stejně smýšlející se nepodporují jenom ve svém přesvědčení, ale vzájemně si poskytují i další přirozené psychologické potřeby. Vrána podporuje vránu, vedle níž sedí, křesťan upevňuje křesťana ve víře, alkoholik povzbuzuje alkoholika k dalšímu pití. Ten, kdo změní svou víru, postoj nebo třeba přestane pít,  jako by náhle vykročil úplně jiným směrem než jeho skupina. Podobně jako  kdysi dávno, když  opouštěl svět dětí, i nyní ztrácí svou pozici mezi členy skupiny. Už nehraje jejich hry…  Přátelství se vytrácí, konvertita poznává své dřívější souvěrce v novém světle.

Někdy je to hořké poznání, ale otevírá oči. Konvertita pociťuje ztrátu, ohlíží se zpět,  ale jeho nové názory mu přitahují nové spoluvyznavače. Noví přátelé nahrazují staré. Život se obnovuje a  jde dál…

Autor: Richard Gilík