Nehledám, nalézám

Pablo Picasso nám tím sděluje, že člověk nasměrovaný na tento svět, s egoistickým základním vyladěním a prefabrikovaným očekávacím postojem, se vydává pátrat po svém životním štěstí. Chce pokud možno sám určovat cíl svého hledání. Proč to dělá?

 

Moderní člověk, který touží po jistotě a harmonii, má strach opravdu se odpoutat, neboť neví, jestli tu pak nebude stát s prázdnýma rukama. To staré, známé nám předstírá jistotu. Když to pak opustíme, změníme možná jen vnější plášť, nikoliv však obsah. Zůstáváme tím starým člověkem, který třeba nosí nový oblek, ale nadále je uvězněný ve starých modelech.

 

"Nalézání, to je to zcela nové, nové také v činnosti. Všechny cesty jsou otevřeny, "píše Picasso dále.


Co to znamená pro nás, kteří se označujeme jako hledající? To znamená, že můžeme nalézat, jen když se odpoutáme, aniž klademe jakékoliv podmínky, aniž si budeme nechávat otevřená zadní vrátka, jimiž bychom se mohli vrátit do svého starého života, kdyby nás to nové začalo pálit.


Nejistotu takového rizika dokážou vlastně na sebe vzít jen ti, kdo se v nebezpečí umějí zachránit, kdo v nebezpečí, ve stavu bez pilota, jsou vedeni, kdo se v temnotě předají neviditelné hvězdě, kdo se nechají přitahovat cílem a nestanovují si lidsky úzkoprsý cíl.


Míní zde Picasso "neznámou hvězdou" pomocníka zvenčí? Nebo cítí, že každý člověk tuto hvězdu nese v sobě ve formě atomu duchovní jiskry a s pomocí doteku Gnose ji může nechat rozzářit? Takto viděno, pomocník zvenčí v nás zapaluje světlo, které nás však určitě vede do "stavu bez pilota". Toho můžeme dosáhnout, když znovu nalezneme svou pradávnou víru, sílu, která s jistotou ví, že "za vším tím strachem z odpoutání se nalézá milost všeobjímajícího pole Gnose, síla, která nás nese na svých vibracích jako své děti, navracející se domů".


Každý tuto sílu nese v sobě, musí se jen odvážit ji nalézt.

 

Zdroj: Lectorium Rosicrucianum