Můžeš se ve jménu dobra spojit s ďáblem?

          A jsme uvyklí myšlence, že za to, co chceme, musíme platit. Za materiální věci penězi, za věci duševní povahy třeba vynaloženým úsilím: duševní radost získám třeba tak, že čtu knihu nebo hovořím s přítelem.

          Zdaleka ne vždycky si ale můžeme dovolit opatřit si to, po čem toužíme. Třeba na to nemáme dost peněz nebo nám v cestě stojí různé překážky, a my váháme, zda se vyplatí překážky překonávat, abychom cíle dosáhli, anebo zda se raději cíle vzdát.

          Něco nás však může přitahovat natolik, že jsme pro to ochotni obětovat hodně. Třeba i všechno, co máme. Někdy je člověk ochoten na kraj světa jít a obětovat všechno co má, třeba i svůj vlastní život, aby dosáhl toho, po čem touží, anebo aby přispěl věci, kterou považuje za důležitou. Za tak důležitou, že je hodna ztráty jeho vlastního života.

          Povím vám teď příběh, který se stal v době před sto lety. Ilustruje dobře jedno z největších dilemat člověka, které před ním stojí, když usiluje o dobrou věc. Totiž dilema, zda je vhodné spojit se třeba i s ďáblem ve jménu dobra.

          Marcus Garvey byl černoch původem z Jamajky. Procestoval Jižní Ameriku, studoval v Londýně, až nakonec zakotvil v USA, aby se pokusil o nápravu černošského obyvatelstva. Stal se de facto jedním z prvních vůdců černošského hnutí za osvobození. Když hledal cesty, jak vyřešit černošskou otázku, svým řešením překvapil mnohé. Nikoliv integrace, nikoliv usmíření bělocha s černochem, ale odsun černochů zpět do Afriky. Africký kontinent měl být navrácen zpět černochům.

          Pro svou myšlenku získal Garvey mnohé. Během pár let se mu podařilo vybudovat takový kapitál, že mohl začít podnikat. Založil paroplavební společnost, zakoupil několik lodí. Jeho podnikatelské záměry měly své úspěchy i neúspěchy, jako celek však bylo zcela zásadní pro celé černošské hnutí, protože to získalo tak potřebnou sebedůvěru a sebeúctu.

          Garvey byl zvláštní kombinací prosťáčka a vzdělance, a proto měl někdy netradiční nápady, jak se ukázalo již během jeho podnikatelském záměru. Dostal však ještě jeden svérázný nápad. Nápad na jedné straně zcela logický, na straně druhý však natolik radikální, že mu nakonec zlomil vaz: ve jménu dobra se spojil s ďáblem. Co to znamenalo? Garvey samozřejmě věděl, že pro černošskou utiskovanou menšinu byl úhlavním nepřítelem, tehdy ještě velmi mocným – Ku Klux Klan. Garvey věřil, že KKK je skutečnou vládní mocností USA, protože neviditelnými mocenskými nitkami ovládá všechny vládní složky a mechanismy. A uvědomil si, že jeho cíl a cíl KKK jsou vlastně totožné! V roce 1922 proto z vlastní iniciativy odjel do Atlanty, kde tajně navštívil vůdce KKK Edwarda Young Clarke. Hovořil s ním o svém záměru odvézt černošské obyvatelstvo zpět do Afriky, čímž si získal důvěru a podporu vůdce KKK. Dva úhlavní nepřátelé tak dosáhli spojenectví v úsilí o svou věc.

          Byl to vlastně geniální plán. Jenomže Garvey se přepočítal. Jakkoliv logický jeho krok byl, odpovědí veřejnosti jak bílé, tak i černošské byl radikální odpor. Jeho hnutí se otřáslo v základech, ztratil důvěru a podporu svých členů i veřejnosti. Obrátili se proti němu takřka všichni: stoupenci KKK, zastánci integrace a i ti, kteří byli pro jeho projekt Zpět do Afriky. Do nahlodané konstrukce jeho organizace se vložila i tajná služba, která se infiltrovala do vedení organizace, aby ji rozkládala zevnitř, další ránou bylo několik podnikatelských neúspěchů – a celá organizace se svými projekty na pomoc černošské otázce začala jít ke dnu. Kompromis se Garveymu rozhodně nevyplatil...

          Kompromis, to je kouzelné slůvko. Když usilujeme o naši věc, o tu věc, o které jsme do posledního koutku našeho bytí přesvědčeni, že je správná a dobrá, nezřídka můžeme být postaveni do situace jako Garvey. Uvědomíme si, že kompromisním spojením s nepřítelem, tedy ustoupením ze svých pozic, bychom možná mohli svého cíle dosáhnout dříve a snadněji.

          Může to být opravdu to správné řešení, protože je pravda, že umět dělat kompromisy je nedílnou částí tolerance, úcty k druhému a moudrosti vůbec. Je to schopnost přizpůsobit se a spolupracovat. Tak se o tom vyjadřuje i John Fitzgerald Kennedy: “Když jsem poprvé vkročil na půdu kongresu, bylo mi řečeno: ‘Aby ses někam dostal, musíš umět spolupracovat s většinou.’ Tato spolupráce vyžaduje více než přátelství. Jde o schopnost uzavírat kompromisy a mít cit pro to, co je dosažitelné a co nikoli. Z tohoto důvodu varuji před tím, odsuzovat každý kompromis jako něco nemorálního.”

          Na druhé straně kompromis může být znamením slabosti, strachu, slabošství, zbabělosti a neschopnosti stát pevně na straně pravdy. To kritizuje Karel Kryl v písni Pasážová revolta: “Už nejsme nejsme to co kdysi, už známe ohnout záda. Umíme dělat kompromisy a zradit kamaráda. A vděčni dnešní realitě líbáme cizí ruce. A jednou zajdem na úbytě z té smutné revoluce.”

          A i když si řekneme, že aspoň částečně přijatelná cesta někdy, za určitých okolností, zase je pravda, že “Kompromis je dobrý deštník, ale špatná střecha.” (James Russell Lowell)

          Když po něčem toužíme, když chceme něčeho dosáhnout nebo když zastáváme názor, stanovisko, hodnoty, o kterých jsme přesvědčeni, že jsou dobré, je to jako bychom stáli na křižovatce. Přemýšlíme, jakou cestou jít, abychom svého cíle dosáhli. Kolik kompromisů udělat. A je to jako by nám na jedné straně kynul Bůh a na straně druhé ďábel. A někdy nevíme, kdo je kdo. Zdánlivě jasná, logická a přímá cesta může být osudným omylem, a složitá, vykonstruovaná cesta může být to pravé. Ale i naopak. A tak stojíme a nevíme, kudy dál.

          Jenomže někdy to naopak dobře víme. A vidíme, že k dobrému cíli, je těžké dojít bez spojení s ďáblem. Zdá se nám to logické, srozumitelné. A říkáme si, že ďábla prostě jen využijeme, že nakonec proč s ním nespolupracovat, když to hlavní je cíl, a jak se říká, “účel světí prostředky”.

          Pamatujme však, že historie lidské zkušenosti praví, že spolupracovat s ďáblem se zpravidla nevyplácí. Své by nám o tom mohl říct nejen zmíněný Marcus Garvey, ale i Faust, generál Vlasov, představitelé států, které podepsali Mnichovskou dohodu, ale také třeba Jarek Nohavica, Pavel Kohout, Gándhí, Václav Havel, Alexandr Dubček, duchovní, kteří byli tlačeni ke spolupráci s tajnou policií pod pohrůžkou zavření jejich obcí, atd. Tito lidé jsou jen nepatrným zlomkem těch, kteří v určitém okamžiku stáli před osudovým rozhodnutím, zda se spojit s mocí, která v jejich očích byla mocí zjevně špatnou, zda se spojit s ďáblem. Někteří z nich to zkusili, a třeba to vyšlo. Někteří jiní se spálili ohněm pekelným a ztratili svou čest, život, nebo životy druhých. Jiní tou cestou raději nešli, i za cenu toho, že nikdy svého cíle nedosáhli. Je těžké soudit druhé, posuzovat co kdo dělat měl a co kdo neměl. A ani nám ta role nepřísluší. My se pouze můžeme z jejich příkladu poučit.

          Až budeme stát na křižovatce života a vážit kterou cestou se dát, pamatujme, že s ďáblem je spolupráce velmi ošemetná. A že ďábla je někdy jen velmi těžké rozeznat v záplavě slibů a příslibů, v jeho škále převleků. Až budeme stát na takové životní křižovatce, zvažujme všechny možnosti, hledejme netradiční cesty, ale především ptejme se svého srdce a svého svědomí. Protože v našem srdci sídlí Bůh a našim svědomím k nám hovoří.

Rev. Dr. Petr Samojský - http://www.unitaria.cz/praha/