Je meditace protikřesťanská?

Podobně jako zmíněný kněz se k tématu meditace staví celá řada lidí, zvláště křesťanů. V propagaci meditační praxe spatřují nebezpečné východní kulty, které pod rouškou uklidňování mysli nebo nějakého zdravotního prospěchu se nás snaží infiltrovat svým sektářským  učením. Tito kritici poukazují na duchovní pozadí, které se za praktikováním meditace skrývá.

Meditace se v západním světě stala extrémně populární záležitostí, zdůrazňují se její blahodárné účinky, zvláště na zdraví, dosažení harmonie a jako  obrana proti stresu.  Přesto se zapomíná na ten hlavní, duchovní účel východní meditační tradice: hledání Nejvyšší Reality a – zvláště v tradici mahajánového buddhismu – sjednocení s Ní. Ostatní užitky chápe východní člověk jako pouhé vedlejší produkty tohoto duchovního hledání. Křesťan by to vyjádřil slovy Bible: „Hledejte Boží království a to ostatní vám bude přidáno.” Tvrdit buddhistovi, že meditace je dobrá jenom pro zdraví nebo jako prostředek proti stresu, je totéž jako přesvědčovat křesťana, že kostely byly budovány proto, aby se jednou staly cennými architektonickými památkami.

Meditace vždycky byla součástí širšího duchovního života. Jestliže je tedy meditace široce spjata s východními náboženskými tradicemi, znamená to, že je její praktikování   nepřijatelné pro toho, kdo si chce uchránit hodnoty vycházející z židokřesťanské duchovní tradice, zejména víru v osobního Boha? Anebo přinejmenším, chce-li křesťan meditovat, má se  snažit oddělit meditaci od její duchovní tradice a omezit ji na prostředek prospěšný zdraví? Anebo, což je poslední možnost,  může  se jí bez obav nechat inspirovat také na své vlastní duchovní cestě?

K nalezení správné odpovědi je třeba znát širší teologické aspekty, které nejlépe vysvitnou, srovnáme-li meditaci s jiným sloupem duchovního života, který na rozdíl od meditace křesťané  k duchovnímu rozvoji vřele doporučují: modlitbou.

Jak už to bývá, ty nejcennější hodnoty bývají současně těmi nejprostšími. Tak i modlitbu by věřící člověk definoval velice jednoduše – jako rozhovor s Bohem. Podobně prostě lze definovat meditaci: je to koncentrace mysli. Je-li tedy meditace „pouze” soustřeďováním mysli, je možné ji oddělit od jejich východních kořenů a bez následků ji zasadit do  křesťanské duchovní tradice?

Podle názoru autora článku existuje mimo dělení spiritualit na východní a západní (či teistické a neteistické) ještě jedno možné rozdělení: vzestupné a sestupné. V sestupné spiritualitě (směr shora dolů) je primární víra v metafyzické koncepty jako Bůh, idea morálky, doktrína následována lidskou snahou těchto ideálů dosáhnout. 

Meditační praxe naopak více podporuje spiritualitu vzestupnou (zdola nahoru), která se ovšem stává stále populárnější i na křesťanské půdě a reprezentuje ji například moderní duchovní autor Anselm Grün. V buddhismu je zastoupena ještě výrazněji: Buddhista staví svou víru na svém osobním poznání a zkušenosti, ne na samotné víře nebo autoritě posvátných písem. Taková spiritualita vychází z naší bezprostřední zkušenosti, našich problémů, emocí, pocitů a cítění. Adept duchovní cesty rozvíjí svou bdělost vůči tomu, co cítí. K tomu pomáhá i meditace; učí vnímat každou emoci jako cennou informaci o stavu vlastní duše;  každou bolest jako neocenitelnou informaci, že naše vnitřní já něco potřebuje, že je v nás něco nemocného. Spiritualita tak začíná z místa, které nejlépe známe,  kde jsme doma.      

Meditační praxe má své stupně. Na počátku této cesty stojí kultivace bdělosti či pozornosti. Jakmile meditující dostatečně rozvinul svou schopnost soustředit se, přichází do druhého stádia, kde se učí  získat odstup od svých emocí, akceptovat a asimilovat každou zkušenost, která se objeví, zkrátka vděčně příjímat vše, co ho v životě potká. 

Děkovné modlitby křesťanů  nám  tuto přijímající bdělost známou z meditační praxe mohou připomínat; oběma je společná  vděčnost: ať už vůči životu samému nebo jeho Dárci. Sami křesťanští teologové  zdůrazňují prioritu pedagogických cílů modlitby pro kultivaci našich postojů, jakými jsou vděčnost a uvědomování si závislosti na Bohu. Vysvětlují, že Bůh nepotřebuje naše modlitby, ale my se potřebujeme modlit, abychom si uvědomili, že vše přijímáme od Něj.

Na vrcholu meditační cesty – pokud v meditaci hledáme duchovní cíle – můžeme využít naší nové schopnosti pronikajícího vhledu k tomu, abychom rozjímali o tajemství Boha a jeho stvoření. Na samém konci  čeká vrcholný cíl - přímé zakoušení Boha.  

Modlitba má rovněž svá stadia a na jejím vrcholu stojí kontemplace. Pokud věřící směřuje k tomuto cíli, ústní modlitba je přípravným krokem, stejně jako po ní následující “modlitba ticha”, při níž modlitebník prodlévá před Bohem v tichosti, protože se již nedokáže modlit slovy -  cítí se již přesycený všemi zbožními slovy a dalšími modlitebními pomůckami. Také mezi tímto ponořováním se do ticha a meditační praxí nacházíme paralelu více než zřetelnou.

A co je ve skutečnosti tím, co křesťané nazývají  “kontemplací”? Z popisu významného církevního učitele sv. Augustina, který vysvětluje, že  k sjednocení s Bohem dochází skrze kontemplaci, vysvítá, že nejvyšší duchovní zkušenosti křesťanských mystiků, a možná také všech ostatních duchovních učitelů, byly dosaženy ve chvílích hluboké meditace, byť je tento stav nazýván kontemplací nebo i jinak:

„Samotná kontemplace zahrnuje „rekolekci” a „introverzi”. Rekolekce je soustřeďování mysli, odehnání všech obrazů, myšlenek a smyslových vjemů.

Jakmile je mysl vyprázdněna ode všeho, co ji rozptyluje, může začít introverze. Introverze soustřeďuje mysl  k její nejhlubší části na to, co je viděno jako poslední krok před tím, než duše nalezne Boha.”

Ukazuje se tak, že cílem nejvyšších stupňů meditace – a ve skutečnosti i celé meditační cesty – je prakticky totéž jako u vrcholné modlitby, jak ji popisují křesťanští mystici: dosažení Boha. Stačí zaměnit buddhistické výrazy jako „Konečná Realita” nebo „Nejvyšší Pravda” slovem „Bůh”. Přesto jsou zde i rozdíly:  Modlitba reprezentuje spíše sestupnou spiritualitu a na rozdíl např. od buddhismu, který se považuje za neteistické náboženství,  a tedy víru v existenci Boha nevyznává ani nepopírá, je od této víry naopak neoddělitelná. Lépe tak odpovídá přirozené lidské potřebě nacházet při svém vztahování se k absolutnu něco osobního, něco, co lze oslovit.  

Přesto srovnáváme-li modlitbu a meditaci, docházíme k podobnému závěru, jako když porovnáváme učení různých náboženství: Zatímco na povrchu se zdají být nepřekonatelné rozdíly, čím hlouběji je poznáváme, tím více  vnímáme jejich podobnost. Dostáváme se tak k odpovědi na výše položené otázky: Meditace se opravdu může stát důležitou pomůckou pro rozvoj duchovního života na všech úrovních také pro ty, kdo věří v jednoho osobního Boha.

Autor: Richard Gilík