Člověk jako součást celku

Pro každou bytost platí, že její existence není samoúčelná, nýbrž musí své ospravedlnění nabýt z nějakého většího, vyššího řádu. Ve slově "Sein=Jeho" je již vyjádřena přináležitost k něčemu vyššímu, "Sein= Bytí" je životem z obsáhlejších souvislostí, kterým život bytosti náleží, kterým vděčí za svůj původ a smysl. Ani popření této skutečnosti nezmění nic na skutečnosti samé.

Existuje však bytí otroka a bytí svobodného. Pro oba je "On" někdo jiný, komu právě každý z nich náleží, a stejně tak i způsob tohoto náležení.

Otrok žije v bázni před zákony svého pána. Nemá žádný přehled, nezná význam vlastní úlohy pro celek a necítí se být zodpovědným za příkazy pána, pouze za jejich provedení, a i na tom mu záleží jenom proto, že se obává trestu. Takovým otrockým životem žije ten, kdo si svého pána, svého Boha vytvořil podle vlastního obrazu. Jak jinak si může otrocká povaha představit svého Boha než jako pána, který chce vlastnit, který dává příkazy, který miluje jen tehdy, když ho člověk poslouchá, a je zklamán, když ho člověk nemiluje? Takový člověk se neustále zmítá v síti trestající spravedlnosti, nebo milosrdenství, jehož není hoden.

Život svobodného však spočívá v poznání a zkušenosti, že člověk je součástí velkého celku existujícího ve svobodě, který ho povolal ke svobodě. Získal o celku a jeho zákonech přehled, zná svou vlastní úlohu pro celek, působí zodpovědně z celku pro celek, podílí se na původní svobodě, z níž pramení veškeré bytí a do níž je veškeré bytí pojímáno. Náleží svobodě, jež určuje jeho bytí, žije proto v Něm, v původní svobodě, jako svobodný člověk na svobodě.

Také otrok může chtít dospět ke svobodě. Může si osobovat svobodu, což pak směřuje k tomu, že se pokouší vnutit svou vlastní otrockou povahu, svá malá přání celku. Může také zapřít závislost otroka, zajít příliš daleko a vůbec odmítat každé přizpůsobení se vyššímu řádu. Tím se ale nestane svobodným, nýbrž svým odporem k závislosti zůstává vázán na otrocký život, na kámen v zemi.

Dosáhnout svobodného života by mohl jen tehdy, když by postřehl, jakému pánovi by musel patřit, jakému pánovi dluží poslušnost, totiž ne jinému otroku, ne pánovi, jehož si sám vytvořil podle vlastních představ, nýbrž svobodnému pánovi, který žije ve svobodě. Je-li pak poslušen toho svobodného, může se pozvolna zbavit otrockých vlastností strachu, touhy vlastnit a nechuti k odpovědnosti. Počátkem toho je otevřenost pro útěšný, osvobozující dech původního řádu celku. Z toho se rodí vědomí, jaký musí být člověk, který je povolán ke svobodě, a jak musí jednat, aby opět náležel Jemu, svobodě nesoucí a rozvíjející svět.

Konrád Dietzfelbinger - Kafkovo tajemství, nakladatelství Volvox Globator