ROZCHOD - JAK SE S NIM VYROVNAT??

je to stále velmi těžké dni jsou strašně dlouhé ajá nevím, zda jsem udělala dobře

Ahoj, máš to opravdu těžké. Uvědom si, že každý společně prožitý okamžik Tě k němu ještě víc připoutává. Nemám nárok Ti radit, sama jsem byla donedávna bezradná, ale víš jak to je..jiným se vždycky radí líp než sobě. Najdi tu sílu v sobě a skonči to. Prožiješ menší muka nebo spíš pouze muka, bez ponížení, než pokud to ukončí on s lehkým srdcem, že už ho to třeba neba. V první řadě s ním přestaň spát. To je obrovské pouto. Přestaň myslet na něj a soustřeď se na sebe. Rozumím, že pokud ho miluješ, máš o milování naprosto konkrétní představu a jenom s ním je to ono, ale časem poznáš, že to tak není. Nebudeš ho milovat celý život, pokud se v tom nebudeš utvrzovat. Hlavně, pokud to on neprožívá jako Ty, co Ti to dává? Jenom se soužíš. Utni to a počkej si na opravdového milujícího muže. Já už na něj taky čekám..Přeju Ti, abyste se brzy našli. Lenka

ahoj lenko,nemyslím si, že bys byla stíhačka,ale když se zamyslím nad názory elle,tak má v něčem pravdu,muži jsou takoví,nemají rádi jakékoli tlaky na jejich osobu.já jsem na tuhle diskusi též psala, asi před 4 roky, rozešel se se mnou po 4 letech a po pravdě rozdýchávám to dodnes.sama k sobě jsem za tu dobu ztratila velký kus úcty.vídáme se pořád každý den,sex spolu máme též, oběma se líbí,ale vím, že jen já ho miluji, on mě má rád,ale chtěl by nějaký nový vztah. ani jeden z nás nemáme nikoho jiného, on pár pokusů měl,ale vždy se vrátil ke mně.oficiálně spolu nechodíme, o to je to pro mě horší, on má vše a kdy chce a já se trápím, je to prostě na draka a já ne a ne se z toho vymotat.už delší dobu si připadám značně neatraktivní,tlustá a ošklivá-vím rozum mně radí, že ho mám definitivně poslat k vodě,těch pokusů už bylo,ale vždy to mělo jen krátký charakter.prostě nezvládám si ho ani po 4 a 1/2 letech vyhodit z hlavy, miluji ho a teď už si myslím, že ho snad budu milovat celý život.nevím jak z toho ven.nedokážu ho odmítnout,trávíme spolu dovolené, silvestry, hodněkrát jsem chtěla zůstat doma,ale nedokážu to.

Lenko, v mém případě byl ochoten v polovině pracovního týdne ujet 230 km a po večeru a noci se mnou vstát v šest ráno a jet zpátky do práce stejnou vzdálenost, jak jsem už psala, t celý po měsíci záplavy sms a to i o půlnoci a přesto vztah skončil dřív než začal a nemyslím, že by to pro nás oba měla být špatná noc... Prostě přestal odpovídat. Podotýkám, že jsme podobnou epizodu měli před asi deseti lety, kdy jsem zase utekla já, takže co víš, co ti třeba za někoho "vrátil"? V každém případě na něj prostě budeš muset zapomenout, teď ti to možná příde nepochopitelný, ale uvidíš za čtvrt roku - a bohužel jsme pochopila, že takhle to teď chodí docela běžně. A nehledej vinu v sobě, je skvělý když dokážeš přistupovat ke vztahu od začátku do konce upřímně!

Milá Elle, hodně jsem přemýšlela o tom, co jsi napsala. Ale nedá mi to, abych Ti neoponovala. Nemyslím si, že když někomu napíšu jednu nebo dvě SMS za týden, zvlášť když to je člověk, se kterým donedávna spávám a řeším s ním jeho současné problémy, pracovní i soukromé,a když mu pošlu dárek pro syna do nemocnice, o kterém dávno před roztržkou veděl, že existuje, že bych ho nějak stíhala či uháněla. To takzvané vyšumění do ztracena, jak píšeš, nejsem ochotná akceptovat v žádném vztahu, natož v tom partnerském. Nežebrala jsem, nýbrž žádala o setkání, v tom je , myslím, rozdíl a nebylo to proto, abych se mu vrhala k nohám, ale proto, aby se k celé situaci postavil jako chlap a vysvětlil své chování, které nechápali ani jeho přátelé. Jsem zvyklá vše řešit přímo, bez vytáček a hry na schovávanou, pokud to člověk ustojí. On to ale nedokázal. A co se týká toho , že mě nikdy něměl rád, jak říkáš,..V tom bych si s Tebou také dovolila nesouhlasit. Pokud někdo ve tři v noci posílá zamilované SMS, jezdí 30 km za někým, koho uvidí jen pár hodin a pokud s ním chce strávit času víc, je ochoten jet pro ženu 30 km tam, vézt jí stejnou vzdálenost k sobě domů, po odpoledni, večeru a části noci vstát v půl páté, opět ji vézt 30 km domů, vrátit se zpět a jet dalších 15 km do práce, a to vše z vlastní iniciativy, třikrát do dvou měsíců, ..Nemyslím si, že tohle všechno je schopen podstoupit nezamilovaný člověk. Možná jsem zabedněná, ale vinu opravdu necítím a jeho chování je pro mě nadále záhadou..

Je to fak těžké, jak to tady čtu. Nejhorší je, že ho mám stále hodně ráda, ale náš vztah nemá budoucnost, neumíme spolu žít v klidu oběma nám topřináší stres a naše názory a pohledy na život jsou zcela rozdílné. Nedokázali jsme se domluvit na měste ve kterém budeme bydlet, stále odkládal svatbu.... bolí to ale nic nenadělám....

Lenko to znam.Pokud muzu rict svuj naroz ja bych mu nevolala.Podle me te ma celkem "na haku" a s kazdym tvym telefonatem se tuplem neozve..Zkus ho neresit.Stejne ho nepremluvis spis mu ukaz ze "nezajem".Treba si hraje a bavi ho to.Znam primo "hracske extremy" a pak vim jak premlouvani tvori absolutni "najust" se neozvu .Ja si o tobe nemyslim ze jsi stihacka.

Nic ve zlém, Lenko. Já jsem nevymáchaná huba a jsem drsná(často ke své škodě), nedělám to ale proto, abych někomu ublížila.Spíš jsem chtěla, aby sis uvědomila, jak tu situaci asi viděl ten tvůj chlapík a už to nikdy s nikým neudělala. Pavlíno, teď se neshodneme, ale můj názor a zkušenosti jsou takové, že stíhačky a ženské, které nemají hrdost, zničí nakonec jakýkoliv vztah. Pro chlapa je těžké vydýchat ženu-stíhačku, kterou miluje, natož ženu, o kterou nestojí - to je pak sousto. Manipulátorky jsou ovšem jiná věc, manipulátorky jsou vychytralé a budou se spíš dělat vzácné než aby muže uháněly - vi, co na chlapi platí a to něco určitě není dolejzání. Pracuji v mužském kolektivu a vím, že ze stíhaček si chlapi v lepším případě dělají legraci, v tom horším jima totálně opovrhují. Pokud takhle žena reaguje hned na začátku vztahu, její šance na udržení partnera je nulová a šance na návrat partnera rovná se taky nule. Jinak souhlasím s tím, že i konec krátkého vztahu může bolet a často i bolí, ale jde spíš o zraněné ego, konec nadějím než o ztrátu milované osoby. Myslím, že vyrovnaný člověk bez nějaké psychické poruchy se může přes tuto ztrátu v pohodě přenést, horší už to bývá po rozpadu dlouhodobého vztahu - tam to může trvat i léta a na hluboký smutek má člověk právo.

Ahoj holky, všem děkuji za názor, samozřejmě i Tobě Elle, proto sem přece píšu, ne? Ale upřímně, docela mě z Tvé kritiky zamrazilo. Ale třeba se poučím. Mějte se hezky.

Ahoj Lenko, uklidním Tě prošla jsem si něčím podobým, jen to bylo ve velké zkratce, vlastně nádherný měsíc přes telefon a pak jeden večer a noc, po které jsem trapně poslala několik sms, než jsem pochopila, že mi ten sebestředný chlap za to nestojí - jen využil mojí bezradnosti po skončeným vztahu a pohrál si se mnou. Ale díky za něj, protože jsem si uvědomila, že než se dožadovat, tak budu raději sama a fakt se mi ulevilo,když jsem vymazala jeho číslo z mobilu!

Teda Elle, ty jsi drsna :-) Ono i rozpad kratkodobeho vztahu boli, zejmena jestli tomu Lenka davala hodne nadeji. Ja jsem taky nekdy pekna stihacka - proste mam pocit, ze musim udelat absolutni maximum, co muzu, abych si to v budoucnosti nevycitala - a nevidim v tom v principu nic spatnyho. Ze si chtel chlap jenom uzit a pak to nechat vysumet? No aspon ho trochu potrapila. Nevim, jakou ty mas zkusenost, ale jenom jedna z mych kamaradek si udrzela chlapa proto, ze byla velkorysa a dala mu volnost - vetsinou myslim vyhravaji ty stihacky a manipulatorky. Bohuzel.

Ahoj Lenko, blázen nejsi, ale jsi pěkná stíhačka, nezlob se na mě. Ten muž tě prostě neměl rád a chtěl, aby to vyšumělo do ztracena a ty jsi žebrala o setkání, posílala zprávy, synovi dárek..hm, a ještě máš pocit, že sis zachovala hrdost. Podle mě jsi ho musela spíš strašně znechutit, tvoje podlézavé chování byl možná hlavní důvod proč se s tebou rozešel, ne proto, že je tolik fixovaný na manželku. Fakt se nezlob, ale mě z toho šel mráz po zádech když jsem si ten tvůj román četla, zrovna jsem viděla toho tvého, jak si rve vlasy, když mu na mobilu přistává další tvoje sms v "nenápadném" stylu Jak se máš? Taky myslím, že "lásku", která trvala ani ne 3 měsíce mají tendenci řešit pubertální dívky a ne ženy tvého věku. Když se někomu rozpadne dlouholetý vztah, je to tragédie. Pokud někomu nevyjde dvouměsíční flirt,notabene s mužem,který je chronický lhář a sobec, tak by měl děkovat bohu. Přeju ti hodně štěstí v dalším vztahu.

Dobrý den, ráda bych se podělila se všemi, kteří prožili nějaké trápení kvůli partnerovi, s tím svým. Jsem osm let vdaná, společné podnikání nás dovedlo do stavu, kdy jsme si absolutně jako partneři přestali rozumět a zůstalo pouze přátelství, alespoň to. Oba ale toužime po lásce, takže jsme se dohodli na rozvodu. Před třemi měsíci jsem se seznámila s mužem, do kterého jsem se hodně zamilovala. Byl dva roky rozvedený. Během těchto dvou let měl dva vztahy, které skončily neslavně, já byla třetí. Strávila jsem s ním krásné chvíle, mnohokrát i s jeho šestiletým synem. Vše bylo super. Všimla jsem si, že je sice dost sebestředný člověk, zaměřený především na své problémy a také zřejmě chronický lhář, ale společné zážitky tohle všechno v mých očích eliminovaly. Jediné, co mě trochu zaráželo, byly jeho časté narážky na bývalou manželku. Chápala jsem, že s ní je stále v úzkém kontaktu kvůli synovi, o kterého příkladně pečuje, ale..Pověděl mi o celém jejich rozvodu, důvodech, důsledcích, jak se s tím dlouho nemohl vyrovnat, ..(Ona ho opustila a odešla k jinému muži). Brala jsem to jako projev důvěry, že mi ti všechno říká, než jsem pochopila, že se s tím nevyrovnal doposud. Mluvil o ní prostě pořád a to i v méně vhodných situacích. Ona je zřejmě velmi autoritativní žena a pramálo si dělá z jeho citů, které k ní zřejmě stále chová. A dává mu to jasně najevo. Ale jeho jako by to přitahovalo. Má dost pošramocené sebevědomí, takže za každým mým komplimentem následovalo upozornění, že bývalá to viděla úplně opačně atd. Dával mi najevo, jak je za mě rád. Bylo mi ho líto a myslela jsem si, že s mým hezkým a citlivým přístupem to překonáme. Přátelé mě upozorňovali, že jeho nevyrovnanost je vážnějšího charakteru, že má čas od času stavy, kdy se úplně uzavře sám do sebe a údajně bývá kvůli tomu i hospitalizován. Nevěřila jsem, ale..Při jedné návštěvě u něj doma, když byl nemocný (měl horečku) se začal chovat podivně. Jako by byl schizofrenik. Doposud velice milý a citlivý muž se změnil v arogantního, lhostejného člověka, který mi velice chladně dával najevo, jak mu vadí moje přítomnost. Když jsem se ptala, co se děje, vysvětloval to tak, že mu není dobře. Odešla jsem za velice dusné atmosféry,z jeho strany chladný pozdrav, bez polibku. Přestal se mnou komunikovat. Nevím vubec co se stalo. Prožila jsem si hrozná muka, byla jsem nešťastná a úplně zoufalá. Dožadovala jsem se kontaktu, protože ta nejistota mě doháněla k šílenství. Nutila jsem ho, aby se k celé situaci nějak postavil, aby mi dal jasně najevo, jestli mu na mně záleží nebo to chce skončit. To je jediné, v čem jsem na něj tlačila. Aby se mnou mluvil. Nic, žádná reakce .Jedna důrazná SMS ho vyprovokovala k telefonu. Že prý mu dávám samá ultimáta, ale že mu na mě záleží a jeho vztah ke mně se nijak výrazně nezměnil, avšak není schopen mi říct, co bude dál, že si to musí rozmyslet a odmlčel se na 14 dní. Neodpověděl ani na přání k narozeninám. Byla jsem zoufalá, řešila jsem v té době dost zásadní životní situaci, rozvod (ač poklidný), novou práci, nové bydlení, ..a do toho všeho tohle. Jelikož se opět neozval, zavolala jsem mu a trvala na osobním setkání, kde to nějak důstojně ukončíme. Opět mi oznámil svůj výmysl o ultimátech, že si myslel, že jsem super, ale co poslední dobou předvádím..??,že se nenechá od nikoho trápit, že je dva roky rozvedený a užil si toho dost. Že jsem si myslela, že si mě bude hned brát a že na osobní setkání není zvědavý, protože by z našeho rozhovoru byl smutný.. A že si dal nechce kazit den.. K tomu jsem tedy neměla co dodat. Napsala jsem mu ještě SMS, kde jsem mu vyjevila dost otevřeně svůj názor na něj, že si myslím, že dokud se nesrovná s odchodem své ženy, nebude schopen mít někoho rád a bude se sobecky zabývat pouze svým trápením a svými pocity a ubližovat tím druhým, také to, že mi nezbývá než souhlasit s jeho ženou, že je sobec a myslí jen na sebe. Ostré, ale pravdivé. Byla jsem zjevně jediná, kdo mu něco takového řekl. Tím vše skončilo. Myslela jsem, že umřu. Nebyla jsem schopna myslet na nic jiného, bylo mi to hrozně líto, ale neměla jsem pocit, že je to má vina. Brečela jsem denně, v noci jsem se s pláčem probouzela, všechno mi ho připomínalo, nebyla jsem schopna dělat nic, hrůza.. Poslala jsem mu po kamarádovi dárek pro syna, který jsem už delší dobu měla se vzkazem, že jeho se náš konflikt netýká. Vyhodil ho a řekl, že o mně už nechce nikdy slyšet. Ten den dostal prý oznámení o svatbě své bývalé! Asi po týdnu jsem mu napsala, jesli mi vezme telefon. Neodpověděl, zavolal sám.. Byl to víceméně můj monolog, ve kterém jsem vyjádřila svou lítost a touhu vše špatné smazat. Že mi moc chybí, on i jeho syn a že je mám oba ráda. Omluvila jsem se za jakýkoliv tlak(ultimáta), který jsem na něj vyvíjela a který jsem si asi neuvědomovala.(přiznávám, že takhle jsem to vůbec necítila a vědomě jsem se omlouvala za něco, čeho jsem si nebyla vědoma, přesto jsem to udělala). Přijal to velice klidně, řekl mi, že jsem si pod sebou podřízla větev a že to dosud nepochopil, proč jsem se tak chovala a že na takové SMS se nezapomíná. Neopoměl připomenout blížící se svatbu své bývalé ženy.. Na druhou stranu se se mnou rozloučil slovy : Dobrou noc a zkus usnout, koťátko. Druhý den řekl našemu společnému kamarádovi, že jsem ho tím telefonem dostala a vynadal mu, proč mi říkal, že ten dárek pro syna vyhodil. Na otázku, proč to ještě řeší, odpověděl, že ke mně pořád něco cítí. Byla jsem opět, kde předtím, totálně zmatená. Během dalších 14 dnů jsem mu napsala asi dvě SMS v naprosto přátelském duchu, něco o dobré noci a o tom jak se má. Na první nic a na druhou odpověděl, že myslí, že dobře. Asi před třemi dny jsem sesmolila ještě jednu zprávu, kde jsem opět vyjádřila lítost, touhu, lásku a pokoru. Druhý den jsem mu napsala jestli mu smím zavolat, NIC. Tak nevím, až sem si myslím, že jsem si ještě zachovala hrdost, o nic jsem ho neprosila, neslibovala,..Jen jsem mu dala najevo, co cítím, dál by to už ale bylo ponížení, nic už podnikat nebudu. Souhlasím se všemi, kdo tvrdí, že čas vše vyléčí. V období největšího trápení jsem rady podobného druhu úplně nesnášela, přišly mi naprosto necitelné a já, přesvědčena o tom, že už nikdy nepotkám nikoho podobného, jsem je nechtěla poslouchat. Naprosto chápu zoufalsví všech, kdo nešťastně milují, ale věřte, že po utápění ve vlastním smutku, kterým se prostě musí projít, přijde z ničeho nic a najednou procitnutí. Je to pár dní, co jsem viděla vše jako konečnou, že se za týden nastěhuju do prázdného bytu, začnu chodit do cizí práce, mezi cizí lidi, za podstatně míň peněz než mám teď a za podzimních a zimních večerů budu brečet v posteli a doufat, že zavolá. Dnes mám pocit, že to zase taková tragédie není. Určitě ho mám svým způsobem pořád ráda, vzpomínky se nedají jen tak vymazat, ale nějak jsem si přestala být jista, jestli člověk, který mi dal takovou lekci o citech a nijak to s ním nepohnulo, stojí za takovou lásku. Třeba už se nikdy neozve, jsem s tím smířena a nijak zvlášť mi to už netrápí. Mám spíš obavy, co udělám, kdyby se po čase přeci ozval. Nic podobného už rozhodně prožít nechci, ale v srdci pořád je. Co si o tom všem myslíte? Je blázen on nebo já?Omlouvám se za ten román. S pozdravem Lenka a všem držím palce

To je fakt děsný! Byl opilej nebo se takhle už projevoval dřív? Je to děsný, jak to chlapi blbě snášej, já se s tím mým rozešla po asi 9 letech před třema měsícema a on se zhroutil, jšetě jsem mu sháněla psychologa, nakonec chodil na psychitrii a cpal se práškama a průběžněmě vydíral svým stavem a zoufalstvím... Pořád mám blbej pocit, že jsem mu ublížila i kdyžto bylo z jeho viny a za dost velký průšvihy a pořád ještě mám strach, že si něco udělá.

a dneska mi přišel udělat scény, rozbil dveře a měla jsem z něho šok. Fakt jsem se bála, že mi něco udělá, teď budu žít ve strachu.

Ahoj já se rozešla s přítelem včera. Byl to 6 letý vztah někdy pěkný ale většinou plný nepochopení. Rok jsme spolu bydleli. Největší rozbroje byli kde se natrvalo usadíme (kde postavíme dům) a kdy bude svatba a dítě. Dle všech jsem na něho až moc vyspělá je nám oběma 23 a on prý dítě. Mají pravdu, ač ho miluju jeho chování mě zabíjelo a přivádělo k šílenství. Hrozně to ale bolí, ale vím, že musím zapomenout.

To J: Ten pocit dobře znám..... Taky vím, že nám to nebude klapat, z rozchodu jsem se zhroutila, ale přesto ho miluju a když mě tento pátek po pěti měsících, kdy jsme se neviděli ani jinak nekontaktovali, pozval k sobě na večírek, šla jsem. Takový jsem idiot!
Pro matku - já Vás chápu, protože s maminkou mého ex jsem měla skvělý vztah. Dokonce bych mohla říct, že jsem ji brala a beru, jako svou druhou mámu. Naštěstí se spolu vídáme i po rozchodu s jejím synem. Co to taky tak zkusit? Zajít spolu na kafe, procházku, jen tak si popovídat? Nešlo by to?

Mů názor může být poněkud nemístný. Je mi 23 a v podstatě jsem doteď neměl jediný vztah. Když mi bylo 17 měl jsem týdenní úlet s jednou slečnou, který poté skončil. A ještě jeden příjemně strávený večer se slečnou druhou. Sympatie na obou stranách, ale vzdálenost a trochu i má naivita rozhodly. Mně osobně vždy pomohly záliby a parta lidí. Posledních pět let jsem žil spíš v platonických láskách, bylo jich poměrně hodně. Člověk by měl mít rád především sám sebe, vztahy přijdou sami. Přiznám se ale, že pět let je poměrně dlouhá doba...

Asi se dost podivíte, ale píšu sem jako matka. Já se nemůžu vyrovnat s rozchodem svého dítěte.
Dnes jsem si i poplakala. On mi celý rozdychtěný chtěl ukázat fotku jeho nové dívky, ale nechtěla jsem ji vidět. Ta předchozí byla moc prima a měla jsem ji ráda.

uz je to rok co nekoho miluju chodili sme spolu asi 17krat a vzdy kdyz sme se rozesli tak sme se libali ikdyz sme spolu nechodili..ale asi pred pul rokem me miloval kupoval i darecky...a rikal ze me miluje nejvic a ze nikdy jeste nemiloval nikoho tak jak me ale pak sem se s nim rozesla a byla sem s nekym jinym..ale pak sem to nevydrzela a vratila se k nemu nejprve me uz nehtel ikdyz sme se stajnak furt libali ikdyz sem mela toho kluka!jenze se zmenil..furt sem mu rikala ze proste s nim nebudu se libat kdyz spolu nejsme nechtela sem jen ulet ale chtela sem vztah!kdyz sme spolu tedy zase chodili tak se ke me choval jak ke kamaradovi pak sme se rozesli a on mi rekl ze uz me nemiluje..ale stejnak sme se libali...jenze pak me pomlouval a nenavidel asi 14dni jenze pak se mi omluvil a sme zase kamaradi ale za tu dobu co me nenavidel ja se probudila arekla sem si ze ho uz nemiluju ze sem si to jen v sugerovala!!ale ted jak se zas bavime jednou sme se libali a pak mi rekl ze ho strasne pritahuju ale uz tyden mam kluka moc nam to klape a planijem si i veci do budoucna jenze ten muj kamos,,..mi ted furt dava na jevo ze me chce malem sme se polibili a ja strasne chtela ale nemuzu protoze mam kluka ale on umi nejlip libat a ten muj kluk ani tak ne..ale ja potrebuju pomoc miluju ho nebo ne??mozna me jen pritahuje..ale ja se bojim ze by semnou nechodil k tomu jeste ted kdyz je konec skoly a jeste k tomu kdyz sme spolu chodili tak sme nebyli spolu ani venku protoze bydli daleko jen ve skole sme byli spolu furt..ja nevim co delat miluju ho nebo ne??byl to prvni kluk ktereho opravdu milovala!a chyby mi jeho polibky!