ROZCHOD - JAK SE S NIM VYROVNAT??

Děvčata,tak já už vím přesně,jak se odmilovat !!! Chce to potkat muže,ze kterého pryští sexappeal,sebědůvěra,intelekt,úspěšnost a láska k Vám. Já ho potkala. A potkala jsem ho díky Silvově metodě ovládání vědomí: www.silvamethod.czPsala jsem minule,že se tam chystám. Tak jsem tam byla. Dnes jedu na pokračování. Vřele doporučuji-zázraky se dějí a tato metoda ,ač k nepochopení ,je fantastická a funguje na vše.Na tento kurs jsem jela proto,že jsem chtěla přivést zpět bývalého. Přivedla jsem jej zpět během dvou dnů praktikování této metody.Ale současně jsem k sobě přivedla i "toho pravého". Takového,jakého jsem si vždy přála rozumem. Pokud někoho bude zajímat více z mých zkušeností,piště na můj mail. Zdůrazňuji,že nejsem a nebudu "agentem" pořadatelů tohoto kursu,jsem pouze žák,který si metodu ověřil a žasnul nad změnami,které se udály v průběhu pouhých pár pokusů.

JAK SE Z "TOHO" NEPOSRAT (?)1) NEDĚLEJTE TO;HLAVNĚ NE NA

Cauves kocky,dari se zit, obcas se usmat, ale jeste se stale nedari byt uplne bezstarostna & stastna, premyslim, zda ten stav vubec kdy nastane. Ty rozchody, zivotni prohry, zklamana duvera, to vsechno nas meni a tak si kolem sebe stavime takovy maly domecek, pevnost, ukryt pred zlym svetem a mozna tak obcas prehlidneme paprsek svetla, stesti, nadeji, kdyz jdou kolem nas... Je mi nejak divne na dusicce, zase zacinam filozofovat... ;o)). Aurelie, jak se dari, uz mas v osobnim zivote jasno ;) ?! Packo, krasny den vsem a na dalku foukam ty bolavy dusicky ;). Viky

Holky,jak je ? Já se přiznám,bylo i líp:-(. Ale hůř také :-).

Díky za radu,tak to taky udělám,jen doufám,že se budu umět s tím netrápit.Před ním mám rozhodně v úmyslu vypadat naprosto v pohodě.

Zdá se to celkem jasné, ale neznám situaci do detailů. Zařizuj odjezd, sama pro sebe, přítel se vystříbří, v průběhu procesu.

Anno,já do toho Španělska půjdu i bez něj,to už jsem mu řekla několikrát,mám z toho sice trochu strach,protože budu na to všechno sama-většina kamarádů co tam mám,jsou samozřejmě jeho kamarádi,já mám taky dost přátel,ale tady v ČR.A se Španělkama navazovat přátelství je dost těžký,jsou jiné-to není jen má vlastní zkušenost,ale i mých kamarádek,které tam odchází taky-jen mají to štěstí,že jejich přítelové mají jasno,ne jako ten můj.Spoléhat na ně dvě ale nemůžu,budou tam,ale budou mít svůj život a i když se budeme vídat,chci dělat doktorát v jiným městě a tam budu sama.Přes to všechno tam chci odejít.Musím sobě (i jemu, i když o tom neví)dokázat,že to zvlaádnu.A že si najdu práci atd.atd.Ale on tohle všechno ví,ví,že já mu za krkem viset nebudu,nechci od něj ani euro,mám svou hrdost,on ví,že nebudu žádný přívěšek,spíš si myslím,že má strach z toho se mnou žít,ale nevím,čeho se bijí.Říkám si,že kdyby mě měl doopravdy rád,tak tohle snad ani vůbec neřeší.Vůbec nevím co dělat.

Jinak si myslím, že se může obávat, že na něm budeš závislá. Pokud do Španělska, tak především na základě svého rozhodnutí. Musíš si tam v případě potřeby poradit i sama, jsi dospělá. Toto mu dej najevo a uvidíš. Nikdo jiný není za Tebe zodpovědný, jen Ty sama.

Na zemi záleží - zvyky, kultura, tradice... Rozchod: ano či ne; to záleží jen na Tobě.

Španělsko,ale na tom podle me celkem nezalezi.Dnes mi volal,jestli to s tim rozchodem myslím opravdu vážně a já zas vyměkla a řekla,že nevím.Zas mi zopakoval to samé,že on potřebuje čas a že mně nic neslibuje,že si to musí uspořádat v hlavě a já ať si taky ujasním,jestli to chci snášet nebo ne,že on mě do ničeho nenutí,ale že zkrátka potřebuje čas,aby mě tam nepřitáhl a pak toho litoval.Asi jsem si měla trvat na rozchodu,co myslíte?

Která země?

Ahoj lidi,je to dva dny,co jsem se rozesla s pritelem a precetla jsem celou tuhle diskuzi a na jednu stranu mne pomohla (ze bude lip(,na druhou stranu me vydesila (myslet na nej po deseti letech?-strašné!!!),ale donutila me i k premysleni o vsem z jineho úhlu.Muj pripad je jiny a pritom stejny...Muj pritel byl cizinec,ja ho poznala na stipendijnim pobytu,kvuli nemu se rozesla se svym tehdejsim (vztah uz nam davno nefungoval,ale nebyla schopna jsem ho ukončit,to je ale taky na dlouho).Sveho cizince jsem prvni nechtela,byl jen kamarad,coz se pak pomalu zvrtlo v hroznou lasku,problem byl v tom,ze ja tady studovala a on zrovna skoncil skolu,tak jsme se videli kazde dva mesice s plánem,ze on najde práci a já tam půjdu za ním.Trvalo to 3 roky a podmínky nám zkrátka nedovolovaly být spolu,az ted,ja dodelala skolu,on má solidní práci,ale hádejte,co se stalo...Rozchod jsem iniciovala já,už jsem to nemohla vydržet,milovala jsem ho jak nikoho (ten PRAVÝ),ale jsme jiní,já emotivní,on až studený čumák,ja vždy plánovala stylem MY,on stylem JÁ,byl vždycky sobec a nebylo to sním jednoduchý,hlavně v etapách,kdy jsme byli od sbe.Kdyz jsme byli spolu,tak to bylo vetsinou v pohode,i kdyz par vecí mi vadilo,ale tolerovala jsem je,i když se zatnutými zuby.Mám za sebou těžký půlrok,rodiče se rozvedli,státnice atd.,on mě vůbec nepodržel (stále jsem ho omlouvala),ale vrchol přišel před týdnem,kdy mi řekl,že neví,jestli chce,abych za ním jela,že začít spolu žít je důležitý krok a on neví,jestli je připravený a jestli chce měnit svůj život atd.To byla poslední kapka a já se s ním rozešla,problém je,že ho pořád miluju a doufá,že zavolá.Upozorňuju,že já ho do společnýho bydlení nijak nenutila,chtěli jsme to oba a naráz bum a je po snech.Cítím,že jsem udělala správnou věc,ale trpím a bolí to,ale zachovala jsem si svou hrdost,což je to jediné co mi zbylo.Vzdyt tady musí být někdo,kdo mě bude mít doopravdy rád,věřím tomu,že ho potkám,i když od toho bývalýho se nemůžu odprostit,nedokážu si představit sex s někým jiným.Kdybyste věděli,jaký mám v hlavě zmatek.Doufám v jeho návrat a přitom vím,že bych s ním nebyla šťastná.Je to normální?Tak se držte,pomáháte mi,že v tom nejsem sama.

Tohle jen kopiruji z tematu Jak se odmilovat, kam jsem napsala, abych to neopisovala...---Nevidela bych to tak tragicky, Dano (a ostatni). Nekdy ty pribehy maji i happy end, happily ever after apod. V mem pripade pomohlo se uplne odpoutat, rozhodnout se to uplne useknout... Postavila jsem se tomu celem. Chybela jsem mu. Je mozne, ze se k sobe vratime. Tim, jak jsem se k tomu postavila, na nem dnes nejsem nijak zavisla a verte mi, ze on si to uvedomuje. Nerikam, ze to nebolelo, ten pocit, ze ho ztratim a uz nebude v mem zivote, trapila jsem se hodne. Cast meho pribehu si muzete precist v tematu Rozchod a jak se s nim vyrovnat (puvodne M, pak jsem zmenila nick na Anna - ale upozornuji, ze pod obema nicky tu (na Doktorce) pise vice lidi, nekteri i dost sproste, od toho se distancuji). Je to tema podobne tomuto, stoji za precteni. Jedna pani tam psala, ze se myslenkami na nejakeho ex trapi i po dvanacti letech! Pomohlo mi to se nad vsim poradne zamyslet. Vazne takhle chcete dopadnout? Ja tedy ne...Je to vas zivot, je krasne leto, hlavy vzhuru.

Aurélie, jak to teda dopadlo?

... a život mezi tím ubývá, co? Až se v DD usadíte na lavičku pod strom, nebude to škoda, vzpomínat na city hozené do luftu? Srdce je pružný orgán, přizpůsobí se lásce, kterou jí poskytneme, dovolíme.. Dovolte si milovat ženský.., sebe, závislost na bolesti ničí zdraví, pleť a stárne se rychleji, tím zásekem na minulost, co již pominula, jen to začít tak brát.. Kdoví, koho by se dalo potkat, uvidět, vnímat, kdyby pro lásku byl prostor volný. V tom DD už to fakt bude jedno, docela..

Reyo, nechci se Te nijak dotknout, ale moc optimisticky to nezni... Placame se v tom holt kazdy po svem. Aurelie, nejake novinky?

Ahoj Reyo, je to ale blázinec, co? Připadá mi Tvůj příběh povědomý. Řekla bych, že takhle nějak to probíhá i u mě. Bohužel se mi nedaří odpustit a občas se v tom pitvám. Mám pocit, že jsem rozchodem ztratila část svého já. Nebudu to rozebírat, už jsem to za těch 8 měsíců probrala s kdekým a vyslechla si tisíce názorů. Chtěla jsem Ti taky vlít trochu energie do žil. A je to trochu paradox. Od mnoha lidí slýchám, že mi ten rozchod prospěl. Jsem veselejší, spokojenější (i když občas mám slzy na krajíčku) a prý jen kvetu. Poznávám spoustu nových lidí, jsem ráda ve společnosti. Své bývalé přátele jsem rozdělila na opravdové přátele a pouhé známé. Mám radost z toho, když mě někdo chválí, že mi to sluší, a že je vidět, že mi spadl obrovský balvan ze srdce. Takže hlavu vzhůru, všechno zlé je pro něco dobré a co se má stát ať se stane..

Reyo, zamilovat se navzájem se stává, neví se to, ale cítí se to, je to prej chemie... :) tah hodně štěstí!A ještě něco se prý stává - nachází se, když se nehledá..

Nazdárek děvčata a kluci!Narazila jsem na Vaši diskuzi a nedá mi to, abych nepřispěla svou troškou do mlýna.Pro představu začnu takovou časovou osičkou: Za chvíli mi bude 24. Loni v létě se se mnou rozešel přítel, se kterým jsem chodila 5 let a znala nějakých 12 (7 let jsme spolu chodili na gympl do jedné třídy, takže jsme se znali velmi dobře). Taky jsem asi půl roku před rozchodem začala cítit, že mě už nemá rád a trápila jsem se. Těžko říct proč, ale stručně bych řekla, že do našeho vztahu vstoupily určitě životní problémy, se kterými jsme se ani jeden nevypořádali tak, abychom byli se sebou spokojení. Tak jsme si přestali vážit sami sebe a potom i toho druhého...Myslím, že náš rozchod probíhal podle scénáře: chci se s ní rozejít, ale jsem srab na to, abych to udělal (co kdybych se pak třeba cítil provinile nebo toho litoval???), takže ji budu soustavně vytáčet, aby ukázala, jaká je kráva (to mi pak nikdo nebude mít zazlé, že jsem se s ní rozešel) nebo se rozešla se mnou sama. Přes to všechno ten rozchod byl šok, člověk je prostě hluchý a slepý, když se zamiluje... On byl moje první a největší láska. Vzhledově ideál, povahově už trochu méně, ale měli jsme toho hodně společného (kdyby byl ochoten se i přizpůsobit, jistě by toho bylo víc), sex neměl chybu, kvalita i kvantita naprosto vyhovující a samozřejmě jsme velmi dobře znali jeden druhého. Viděla jsem v něm otce svých dětí, toužila jsem, abychom vedle sebe zestárli a bála jsem se, co když umře dřív než já.Takže Vám ani nebudu popisovat, jak jsem se cítila po rozchodu. Hodně věcí jsem si vyčítala (jak jsem se chovala, co jsem udělala, atd. atd.), upřímně řečeno - nebýt rozchodu, spousta věcí by mi nedocvakla. Takže mi to částečně pomohlo být lepší a ujasnit si, co chci, nechci, potřebuji, mám nebo nemám. Nevím, kde se ve mě tehdy vzalo tolik síly, ale první týdny jsem vydržela mu nepsat, nevolat, nelozit za ním... Později jsme občas byli v kontaktu, ale ne nijak intenzivně.Krátce po rozchodu jsem se seznámila s jedním mladým mužem. Velmi jsme si rozuměli, opravdu až zázračně, ale vzhledově mi moc nevyhovoval. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že jsou přece důležitější a hodnotnější věci... Rozvádět to dále nebudu, bylo to složitější (i z objektivních příčin), nakonec ten vztah bohužel nevyšel. Myslím, že i tím, že přišel příliš brzy. Byla to taková náplast, ale ne v tom smyslu, že by to bylo něco méně, ale spíš že to překrylo určité pocity, které si člověk musí prožít a nejde je přeskočit. Je to jako s ránou: když na ní máte náplast, tak si říkáte, že je to už zahojené, můžete se toho místa dotýkat a tolik to nebolí, ale když ji odděláte, tak zjistíte, že tam máte hnusný namokvaný bolák, který se ještě nezahojil. Každopádně tohoto člověka si strašně vážím a vždycky vážit budu - velmi mi pomohl nalézt zase sebevědomí a pomohl mi vidět věci i z jiné strany. Taky jsem zjistila, že problémy, které máte v jednom vztahu, vůbec nemusíte mít v dalším. Všechno je relativní.Když jsem se s tímto mladým mužem rozešla (na konci zimy), uvědomila jsem si, že přítele stále miluju. Dokonce jsem mu v té době i navrhla návrat, ale tvrdě mě odmítl a u toho jsme se velmi ošklivě pohádali. Úplně mě to dostalo. Navíc se v té době začaly projevovat i problémy se společnými kamarády (jiné jsem nakonec ani neměla, to byla taky chyba). Ti mi sice na začátku velmi pomohli, ale už to nebylo jako dřív. Oni byli dále jeho kamarády, moje deprese jim po nějaké době začala taky lézt na nervy, ..., asi si to dokážete představit. V té době jsem si teprve prožila opravdovou hrůzu. Obviňovala jsem sebe i jeho, až mě to nakonec přestalo bavit. Už jsem to měla omleto ze všech světových stran a nebavilo mě to analyzovat. Nepomáhalo mi to. Říkala jsem si, že se z toho nikdy nedostanu, že nikdy nezapomenu, že se už nikdy nezamiluju a že chci zůstat sama. Pak mi jeden člověk řekl, že musím zapomenout a že bude stačit, když budu chtít. Tak jsem to zkusila. Moc to teda nešlo. Ale pak mi hodně pomohlo, když jsem jemu i sobě odpustila. Smířila jsem se s realitou a najednou jsem se taky přistihla, že mi na něm nezáleží. A že se chci znovu zamilovat. Dnes se spolu můžeme normálně bavit, cítím, že je to v pohodě. Myslím, že tím odpuštěním jsem pomohla nám oběma. Nemám teda zájem ho nějak vyhledávat, ale ustojím to. Bude to pro mě těžký, až třeba naváže jiný vztah, ale snad to se mnou moc nezamává. V tuto chvíli je to asi 10 měsíců.Tehdy jsem stála (a částečně pořád stojím) před složitým rozhodnutím, které hodně ovlivnilo jeden krok, který jsem v životě udělala. Říkala jsem si, že je lepší něco zkusit, než si celý život říkat, jaké by to bylo, kdyby. Když jsem ještě s přítelem chodila, potkala jsem jednoho člověka, který mě byl velmi sympatický. Asi před dvěmi měsíci jsem ho kontaktovala, několikrát jsme se sešli a já se do něj zamilovala.Ale tento příběh bohužel nemá happy end. Tedy má v tom smyslu, že vidím, že pro jedno kvítí, slunce nesvítí. Bohužel se tento člověk do mě nezamiloval. A já jsem se asi taky zamilovala víc do jakési představy, kterou jsem si o něm vytvořila. Takže se zatím scházíme, ale trápím se, protože mám pocit, že to nevede nikam... Zatím nemám odvahu to utnout, samoty se bojím, ale zjišťuji, že toto asi není ono, že to není ten pravý. Ale zřejmě tu samotu na nějakou dobu potřebuju, takže to asi jinak nedopadne. Zase jsem ve fázi, kdy si říkám, že se už asi nikdy nezamiluju a ani nechci (protože mám obavu, zda je vůbec reálně možné, aby se do sebe dva lidé vzájemně zamilovali...), ale třeba to chce čas a taky trochu štěstí. Ale to je na jinou diskuzi.Takže snad jsem do Vás vlila aspoň trochu optimizmu. Doufám, že se Vám povede líp. Hodně štěstí a lásky - vylezte z Heart Break hotelů do světa a koukejte se kolem sebe!!!

Neztracím naději. Víc budu vedět až v červenci/srpnu.