ŽIVOT S MUSLIMEM

Jsem provdana za muslima a...A to si psala sama nebo nějaký odličtěný stroj? Tato uspokojivá zpráva o divných vztazích se tu již objevila...

Podle psychologa by...Jsem provdana za muslima a ziji v jeho zemi, tak o tom neco vim. Seznamili jsme se v Evrope a zili jsme spolu jako moderni evropsky par. Pak jsme se ale rozhodli odstehovat do jeho rodne zeme. Predem mi podrobne vysvetlil jak tam bude nas zivot po svatbe vypadat. Mam se dobre, ale je na mne abych se prizpusobila manzelovi a jeho kulture a to se mi vetsinou dari. Rodina a pratele doma by asi nepochopili, co vsechno to zahrnuje, ale je to muj zivot.

Dobře jim tak! některé ženštiny jsou velmi náročné a o "Českého Honzu" nestojí. Myslím, že soužití s echt čmoudem je pro ně hodně dobrá škola.

Jsem přejícný a českým husičkám to přeju z celého srdce. Negativních příkladů je přehršel, nicméně některým lidem to zřejmě nikdy nedojde. Pokud zhrzené husičky, kterým normální chlap není dost dobrý, hledají soucit, u mě nepochodí. Je to jejich problém.:-)

Podle psychologa by jednoznačným varovným signálem mělo být, pokud muž od ženy vyžaduje striktní dodržování jeho kulturních tradic – například žena nesmí při návštěvě jeho komunity nosit oblečení, které je obvyklé v naší kultuře, jídla se připravují výhradně podle jiné kultury, omezuje se styk s přáteli. Nebo jeden z partnerů odmítá akceptovat společenské nároky toho druhého. Rovněž neshody v počtu dětí a jejich výchově jsou důležitým ukazatelem možných problémů v budoucnosti.

Doporučuje se v každém případě počkat, až přejde období první zamilovanosti a kouzlo nových zážitků. O manželství lze uvažovat, až bude jasné, že i v cizí kultuře si žena může zachovat vlastní cenu a své zvyky.

I když se jedná o vztah kulturně odlišných lidí, podle znalců musí jít o vyrovnaný svazek.

A navrch praktická rada: Doporučuje se uzavřít předmanželskou smlouvu. Ta by měla zajistit, podle jakého práva se bude posuzovat případné ukončení manželství.

Ať si každá napřed...Když už ty ženský nutně potřebují chlapa typu "okouzlující Tunisan", můžou si zajet na sever Čech, Šluknova, Janova atd., tam jich mají! Vypadají a chovají se stejně...!

Ať si každá napřed rozmyslí s kým si začne... U těchhle čmoudů obřízlých to končí většinou dramaticky! Ale některé slepice jsou nepoučitelné...

...potvrzuje, že nemuslimka si muslima brát nemá. Ona už muslimkou byla a bylo to její svobodné rozhodnutí.

http://zena-in.cz/clanek/bohdana-alsmoudi-ceska-provdana-stastne-za-muslima/kategorie/rodina

Mela jsem kamaradku, ktera se blaznive zamilovala do muslima. Byla to laska na prvni pohled. On zil u nas a podle toho se aj choval. Svatbu meli v Evrope a pro zivot si vybrali Francii.

Vsechno to bylo ok a z do doby, kdy se on nutne kvuli nemoci otce musel vratit domu. Zacalo premlouvani a slibovani. Kamaradka v te dobe jiz i matka, byla presvedcena, ze sveho muze zna a byla zvedava na jeho rodinu. Nakonec souhlasila s odletem.

No a tak odleteli. A tim asi pribeh konci, protoze od te doby o ni nikdo neslysel, nikdo ji nevidel. Jen jeji rodice po zhruba deseti letech dostali oznameni, ze jejich dcera zemrela. Nic vic, nic min. Porodila mu tri deti, ktere jeji rodice ani nevideli a ani neuvidi. Stalo ji to zivot a nikdo z nas si neumi predstavit, co tech 10 let prozivala a co prozivali jeji rodice.

Jestli Vam ani tohle nestaci jako varovani, tak Vam uz neni pomoci.

Mozna vas oslnilo pozlatko exotiky a krasnych slovicek. Uvedomte si, ze tohle vsechno po svatbe pomine...

A co vam zbyde? Obycejne vezeni a nejspis sikana. A to jeste v tom lepsim pripade. Takhle chcete opravdu zit?

Ne? tak si najdete normalniho chlapa a tohle sem netahejte!

Křesťanství a islám nejdou dohromady. To jsou tak velké kulturní rozdíly, že lidé by si měli dobře rozmyslet, jak bude vztah vypadat za deset, dvacet let. Co může být u nás normální, to islám tvrdě potírá a naopak. Nekritická zamilovanost trvá jen omezenou dobu a kdo v ní přejde o rozum, probudí se později do hořkého rána.

Pár povedených manželství s muslimem nevyváží většinu neúspěšných – byť to nemusí být mnohdy vidět dříve, než muž svou ženu zabije, či ji jinak ublíží a dostane se to na veřejnost.

K tématu doporučuji texty v brožurce Rozmanitostí proti předsudkům, v nichž se místopředseda Výboru pro prevenci domácího násilí Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů (a autor knihy o islámském právu šaría) Jan Potměšil věnuje ožehavé otázce domácího násilí v prostředí menšin, včetně té muslimské.

Před vztahy s muslimy varuje i zlínské Intervenční centrum.

"Případy týrání ženy manželem - muslimem nejsou ničím výjimečným. Muž často lásku a něhu vymáhá jako povinnost a vyžaduje chování podle vlastní zažité normy, bez ohledu na zdejší zákony a to někdy i velmi tvrdě..."

Co s tím dělat?

Nechat...nechat muslimstvo jeho obyčejům. ALE dávat si sakra pozor, kde ty obyčeje uplatňují. U nich? Dobře. Ale nedopustit, aby se to dálo u nás!!!!

Je neuvěřitelné kolik multikulturních a "islámotolerantních" spoluobčanů je schopno nejen tolerovat barbarské zvyky a náboženské předpisy, ale k tomu ještě vinit ženu z toho, že se bezvýhradně násilníkovi nepodvolila.

Co s tím dělat?

Nechat muslimstvo jeho obyčejům, které nepředěláme, i koncům, k nimž to s nimi přivede. A starat se raději o budoucnost vlastní civilizace, která nemusí být právě veselá, jak se tak rozhlížím po té naší Evropě. Neprobudíme se už z iluzí? Byl by nejvyšší čas.

Lze z té patálie vyvodit dvojí poučení. Jedno pro naivní dívenky, potkavší někde milého, vtipného, tolerantního muslimského mládence. Slyšely sice o případech, kdy takový svazek skončil v zoufalství a ronění slz krvavých, ale myslí si – můj Alí je přece jiný, od něj se takových konců nedočkám. A dočkají se.

Pročež, milé dívky a dámy...
Když už bezpodmínečně musíte jít pod čepec s někým hodně exotickým, vdávejte se za Japonce, za Číňany a třeba i za Indiány nebo za Eskymáky, muslimské fešáky však ze svého výběru vypusťte, chcete-li se uchránit hořkého zklamání.

Neboť muslim, byť i pivo pijící a povinné modlitby zanedbávající, je především muslim.

Nikdy neustoupí od role muže jako pána a majitele své ženy, nikdy nepřivolí, aby se jeho děti nestaly muslimy, ať se narodily kdekoliv a z kterékoliv matky. Takové opomenutí by se rovnalo odpadnutí od víry; a odpadlictví trestá zákon islámu smrtí, račte si nalistovat příslušnou stránku koránu.

Druhé ponaučení se týká hojně vzývané postavy umírněného muslima, jemuž není nic tak vzdáleno jako nějaké radikální běsnění. A ono mu třeba vzdáleno opravdu je.

Existuje však určitá hranice, již ani nejumírněnější muslim překročit nesmí a nemůže.
Koránem jasně, nedvojsmyslně formulovaný předpoklad nadřazenosti islámu nad všemi ostatními vírami, zákony a životními způsoby, co jich Alláh rozsel ve své nezbadatelnosti po světě.

Muslim se k nevěřícímu může chovat přátelsky, zdvořile, laskavě, nápomocně, jak sám z vlastní zkušenosti vím. Nikdy ho ale nenapadne, aby připustil nebo dokonce převzal jeho stanovisko; byla by to zrada na nejsvětějších principech islámu.

Pročež se netěšme, že ve sporu s násilnickým islamismem máme umírněnou většinu muslimů na své straně. Běžný muslim je dost rozumný, než aby reagoval hystericky na každou známku jinakosti, ale už jen ve vzájemné debatě – natož pak ve sporu – ví, kde je jeho místo.

V dost už se zahušťující atmosféře současné Evropy bychom to měli vědět i my.

Udál se nedávno v jedné krásné a bohaté evropské zemi takovýto příběh. Seznámila se mladá, pohledná dívka na dovolené s fešným Tunisanem.

Bylť to mládenec veselý a příjemný, mravů světských, nic nábožného mu na nose neviselo, pivo pil, do mešity nechodil, vzor umírněného, sekularizovaného muslima, o jakých se rádo píše, že oni a ne nějací blázniví extremisté tvoří jádro muslimské populace.
Užili si spolu líbánek, ujistili se vzájemnou láskou a odešli ruku v ruce do dívčiny vlasti za účelem uzavření svazku manželského. Od té chvíle se příjemný, umírněný a tolerantní Tunisan začal měnit.

Rozpomněl se na přikázání své víry a jal se je přísně dodržovat, černý vous si narůst dal, do mešity pilně docházel, pětkrát denně o modlitební kobereček čelem tloukl, a jelikož se během toho času stačili šťastnému páru narodit dva chlapci, na obřízce trval, neboť není přípustno, aby syn muslimského otce nekráčel v šlépějích Prorokových.

To už bylo mezitím poněkud zmoudřelé mamince jaksi příliš, vzala oba kluky a od milého chotě odešla. Ten se však nedal a využiv příležitosti i vlídných zákonů oné krásné a bohaté země, unesl oba synky do Tuniska. Tu nastalo mnoho popotahování, žádostí spisování a žalob podávání, vše jako by evropský hrách na tuniskou zeď házel.

Až nevědouc si už jiné rady vyhledala zoufalá matka jistou pokoutní, leč vysoce odbornou organizaci, kterážto za poplatek 15.000 eur unesla oba chlapce na oplátku zase z Tunisu a předala mamince.

I dopadlo všechno ještě dost dobře. Jest znám vysoký počet jiných, za orientální fešáky se provdavších dívek, které se takového happy-endu nedočkaly...

U muslimů má žena tři práva: mlčet, milovat svého muže, rodit děti.

Ti radikálnější tvrdí že má mít v zádech bič, v očích slzy, v břiše dítě.

Předevčírem byl dokument ke dvanáctému výročí 11.září... myslím, že je jasné, že tahle ,,kultura" nemá v současném světě co dělat...