Všichni si uvědomujeme, že smrt existuje. Obzvláště starší lidé, ale i mladí, kteří si jí všímají. A musíme se k ní každý nějak postavit. Mladí říkají: "Počkáme, a až smrt přijde, tak se uvidí." A staří, kteří jsou již smrti blízko, vyhledávají všelijaká útočiště.
Když se hádáme, jsme v zajetí sebestřednosti.
Všechny touhy nejsou podobné, ale všechny jsou tužbami. Můžete mít přání nasměrované k bohu, já mohu mít přání se opít. Oba dva jsme však něčím tlačeni, vy jedním směrem, já jiným.
Existují otázky, na něž musíme stále znovu hledat odpověď, protože žádná odpověď nemůže mít definitivní platnost. Jednou z takových otázek je "Komu mohu důvěřovat?"
Život je cesta. Jeho trasa je v podstatě pro každého stejná, ačkoli startujeme z různých podmínek a s různou zátěží. Každý se narodí, každý zemře, a většina projde celým cyklem od zrození přes dětství, dospívání a zralost až ke smrti.
Na otázku "Komu pomůže moje pomoc?" neexistuje jednoduchá a jednoznačná odpověď. V první chvíli se možná přikláníme k názoru, že slova "pomoc" a být "nápomocen" hodnotíme vždy jako něco kladného.

Stránky