Zákon rezonance

10.7.2007 00:00
Duchovno

Pojem rezonance je všeobecně znám z fyziky (latinsky re-sonare - souznít). Ladička se rozezvučí při zaznění tónu, odpovídajícího pouze jejímu kmitočtu. Pokud tomu tak není, tón pro ladičku neexistuje, jelikož ho nemůžeme vnímat.

Rozhlasový přijímač nastavený na střední vlnové délky je schopen na základě své rezonance přijímat pouze střední vlny, jelikož nezná VKV a dlouhé vlny; tyto nepatří do jeho "obrazu světa". Stejně tak i člověk potřebuje pro každé vnímání mít v sobě analogii schopnou "souznít", která mu svojí rezonancí toto vnímání umožní. Goethe to vystihnul větou: "Kdyby oko nebylo slunné, nemohlo by slunce nikdy zhlédnout"; jak by pak mohlo nás "božské nadchnout, kdyby v nás nebyla vlastní síla Boží?".

Tyto Goethovy formulace již opouštějí ryze fyzikální oblast rezonance a přenášejí zákon rezonance pomocí analogie do naší zájmové sféry. Člověk je schopen vnímat pouze ty části skutečnosti, pro něž má rezonanční schopnost. To se netýká jen smyslového vnímání, nýbrž celkového zachycení skutečnosti. Vše, co leží mimo tuto rezonanční oblast, člověk nemůže vnímat, a proto to pro něj neexistuje. Z těchto důvodů také každý věří, že zná skutečnost jako celek a mimo ni již není nic. Čtenář knihy věří, že přečtenému porozuměl, přestože je známo, že je schopen přijímat pouze to, co je v souladu se současným stavem jeho vědomí. Ze tomu tak opravdu je, zjistíme sami nejlépe, přečteme-li si nějakou knihu po létech znovu. Jelikož se naše vědomí za tuto dobu rozšířilo, rozumíme knize "ještě lépe".

Všechny uvedené souvislosti jsou každému z nás více či méně známé a běžné a nám slouží pouze k objasnění principu, který je možno zcela všeobecně aplikovat také na osud.

Člověk může navázat kontakt pouze s lidmi, situacemi a myšlenkami, pro které má vlastní rezonanci nebo, jak budéme v dalším výkladu tuto vlastnost nazývat, pro něž má afinitu. Bez odpovídající afinity nemůže nikdy dojít k manifestaci. Dostane-li se někdo do hádky nebo do rvačky, nestane se tak nikdy náhodou, nýbrž vždy jen na základě vlastní afinity k takové události. Zcela shodně s tím je spoluvinen za následky rvačky i ten, kdo se domnívá, že byl do ní zavlečen bez vlastního přičínění. Bez odpovídající afinity by se do ní nemohl zaplést. Je-li někdo na ulici přejet, pak skutková a právní vina pachatele nic nemění na skutečnosti, že přejetý byl zralý pro onen zážitek, jinak by tato událost nemohla vstoupit do okruhu jeho zkušeností.

Zdroj: Thorwald Dethlefsen - Osud jako šance

Související produkty

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

to že sú to pre niekoho blepty, len potvrdzuje, čo sa píše v článku.....
na  |  26.2.2010 22:07

Jde tedy o to jak to zařídit aby nám do cesty přišli je ti správní...
monáda  |  27.2.2010 16:14

podľa mňa to tak už zariadené je, že sa človek stretáva s ľuďmi,...
na  |  28.2.2010 22:07

Je to tak ako T.Dethlefsen pise. Perfektna kniha, vyborny autor. Jednoducho a...
HesTia  |  25.11.2011 17:34

My lidé jsme vybrační bytosti. Životní situace si k sobě přitahujeme...
Jiří  |  25.11.2011 18:04

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *