Víra a náboženství

29.2.2008 00:00
Duchovno

Stále se setkávám s tím, že si lidé pletou „víru" a „náboženská přesvědčení". Systémy náboženských přesvědčení jsou šatníkem víry, odrážejí vkus a styl jednotlivých epoch a kultur, jimiž víra prochází. Náboženství je hlubinnou strukturou společnosti a její kultury; náboženství staví a integruje lidský svět - víra překračuje hradby. Náboženství je domov, do kterého se člověk rodí, - víra je však věcí volby, rozhodnutí, svobodné odpovědi na povolání - a vydání se na cestu.

Židovství mělo obě tváře - náboženství i víru, chrám i proroky, tradici kmene a krve i ?vyjití" na cestu pouští. Křesťanství ]e ve své podstatě vírou, cestou následování. I když na své dějinne cestě na sebe vždy znovu bralo tvar náboženství, stavělo chrámy a vyjadřovalo se bohatým jazykem náboženství, ba podnítilo zvláštní propojení filozofie a náboženství, umění a politiky, vždy znovu - v osobách proroků, světců, reformátorů a kacířů - vyšlehával žhavý plamen víry. Dynamika evropské civilizace, její krize a proměny, vnější rozpínavost i vnitřní nepokoje, pramení z velké části z této trvalé polarizace mezi vírou a náboženstvím. Hovoříme-li o "krizi náboženství", mohli bychom v ní vždy vidět šanci pro víru jakožto volbu.

Zatímco v katolické tradici vždy převládala tendence posilovat harmonii mezi vírou a náboženstvím, reformační tradice byla od počátku citlivá pro napětí mezi nimi - chtěla to, co je specificky křesťanské, osvobodit od všeobecně náboženského substrátu. Luther chtěl vyprostit víru z houštin středověkých náboženských přesvědčení, spekulací a praktik, toužil po kráse a pravdě "nahé víry", o níž už mluvili mystikové, toužil ji svléknout ze všeho, čím ji k nepoznání zakryli a obtěžka-li tentokrát křesťanští veleknězi, zákoníci a farizeové. Luther odmítl stavbu scholastické metafyziky se stejnou razancí, s jakou apoštol Pavel odmítal filozofii gnostiků a jiné pyšné projevy "moudrosti tohoto světa".

Nejvýznamnější protestantský teolog dvacátého století Karl Barth výslovně postavil víru a náboženství do naprostého protikladu. Víra je pro něj poslušné přijetí Božího Slova, zatímco náboženství jsou pošetilé, rouhavé, v posledku hříšné pokusy člověka vyšplhat se k Bohu vlastními silami. Věren lutherské tradici, kořenící už v Augustinovi, vidí Barth lidskou přirozenost jako zcela zkaženou prvotním hříchem. V důsledku této praviny se obrací v marnost vše, co by člověk chtěl udělat sám ze svých sil, bez Boha. Mezi Bohem a člověkem - v Barthově pojetí, zesilujícím jisté pavlovské a zejména augustinovské motivy - zeje bezedná propast, vyhloubená Adamovým pádem. Tu nelze překlenout žádnou filozofií, žádným náboženstvím, žádnou kulturou - může ji překlenout jen Bůh sám svým Zjevením, svým Slovem, obětí svého Syna. Barth odmítl humanistické spekulace liberální teologie a "kulturní protestantismus", stejně jako katolickou "přirozenou teologii". Spásu chápal jako čirý dar milosti skrze víru, víru jako poslušnou odpověď na projev Božího sklonění se k člověku. V této horlivosti pro víru teolog Barth přijímá a podpisuje novověkou kritiku náboženství, zejména Feuerbachovu - neboť víry, toho, oč mu jde, se tato ikonoklastická aktivita ateistů přece netýká. Podle Bartha tato ateistická kritika boří náboženství, avšak víře nechtěně pomáhá.

Barthovi žáci - zejména Bultmann a Boenhoffer - jdou ještě dál. Boenhoffer ve svém "nenáboženském křesťanství" odmítá tradiční, metafyzikou zatížený pojem boha. Člověk musí žít dospěle i ve víře, neopírat se o hypotézu mocného Boha, "žít s Bohem a před Bohem bez Boha": jediné místo, kde se křesťan může autenticky setkat s Bohem, je solidární a trpící lidství Ježíše Nazaretského. Bultmann zas vyjadřuje víru, vysvobozenou z hávu novozákonních mytologických představ (které nicméně nechce odstranit jako liberální teologové, nýbrž interpretovat) v kategoriích Heideggerovy existenciální ontologie. O Bohu není možné mluvit v předmětných kategoriích, Bůh není entita, nýbrž zasahující moc, událost. Tillich hledá způsobem, připomínajícím poněkud Mistra Eckharta, "Boha nad bohem teismu". Podle této generace evangelických teologů je víra "odvaha k bytí" a k sebenasazení pro druhé.

Tento teologický radikalismus pokračoval v šedesátých letech v "teologii smrti Boha" a latinskoamerické "teologii osvobození". Tito teologové konečně zdvihli rukavici, kterou na konci devatenáctého století křesťanům hodil Nietzsche: transcen-dence v jejich pojetí není zradou pozemskosti ve jménu "onoho světa", je to transcendence uprostřed světa, překročení egocentrismu, ježíšovský krok k druhým. Není těžké poznat, že kmotrem jejich pojetí víry je Kierkegaard: víra je odvaha k radikálnímu vnitřnímu přerodu, vášnivá a odhodlaná účast celé osobnosti; její pravdivost posoudíme podle toho, nakolik mění život v konkrétních situacích.

Zdroj: Tomáš Halík - Co je bez chvění, není pevné - Nakladatelství Lidové noviny

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Kdyby Bůh byl nemohl by být mimo přírodu byl by vní, kde bych ho měl...
Kala-pokračování  |  3.11.2009 16:39

Reaguji na sebe sama na svou chybu. ČLOVĚK NENÍ ÚČELAM CÍLENÝM JE...
Kala  |  3.11.2009 17:11

víra,není jen náboženský r.je to i víra v sebe,nejen v Boha, pokud...
lidi  |  12.11.2016 20:40

a co je tohle za bludy....
lidi  |  12.11.2016 20:42

Ahoj osobo Lidi, bud Buh je a poradek si udela, nebo jsou to prazdne steky
rose  |  14.11.2016 17:32

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *