Úloha žen v hinduistických obřadech

12.7.2007 00:00
Duchovno

Pozorujeme-li hinduismus v Indii zvnějšku, zdá se nám, že provádění obřadů je výhradně v rukou mužů, a to především kasty k tomu historicky předurčené bráhmanů.

Bráhman obsluhuje božstvo v chrámech a přináší mu oběti, bráhman je nepostradatelný při rituálech svatebních, předporodních, poporodních i posmrtných, bráhmany vidíme na ulicích v době velkých svátků, jak spěchají od domu k domu, od jednoho pouličního svatostánku k druhému, aby stihli všechny obřady, ke kterým jsou zváni. Bráhmana obětníka poznáme na první pohled. Okolo boků má ovinuté obřadní dhuti, nohy má bosé nebo obuté v sandálech na palec , hlavu má často vyholenou, s jediným dlouhým pramenem vlasů ponechaným na temeni, a přes obnažený hrudník mu od levého ramene k pravému boku visí bělavá bráhmanská šňůra, na dálku viditelný odznak jeho kastovní příslušnosti.

Bráhmanku, jeho manželku, však od ostatních žen nerozeznáme nijak. Ani tu bráhmanskou šňůru nenosí. Ano, oficiální, vysoké hinduistické obřadnictví náleží mužům. A platí-li hinduistická představa, že svět je ve svém bytí znovu a znovu udržován obětí, pak za svou existenci možná i my vděčíme hinduistickým bráhmanům.

Máme-li však možnost pobývat nějakou dobu v hinduistické domácnosti (skoro bych raději řekla: uvnitř hinduistické domácnosti), poznáme, že její existence leží téměř bezvýhradně v rukou ženy hospodyně. Nemluvím o ženině celodenní světské práci, mluvím o jejích obřadech.

Platí-li dále to, na čem se shodují psychologové a sociologové i u nás, že totiž společnost je tím stabilnější, čím hlouběji do minulosti sahá její historické povědomí, pak bengálské ženské obřady mají mimořádný význam, neboť s mírnou nadsázkou můžeme říci, že je Bengálky dělají od nepaměti. Jistě, v průběhu mnoha staletí se jejich podoba dnes už nezjistitelným způsobem všelijak proměňovala, mnohé možná zanikly, jiné mohou být poměrně nové. Podstatné ale je, že jejich jádro a funkce zřejmě opravdu sahají do archaické minulosti.

Každodenní obřady

Nás však zajímá současnost. Jak projevuje svoji zbožnost dnešní obyčejná, nábožensky nepříliš horlivá, avšak ani nijak vlažná hinduistka?

Bydlí-li ve městě, je místem jejích každodenních obřadů rodinná svatyňka. Pro tu bývá v bohatších domech vydělena zvláštní nevelká místnost. Staré rody mívaly i vlastní chrámy či chrámky, jaký byl např. ve velkém kolkatském domě Thákurů. Většina současných domácností má však k rituálním účelům vyhrazen pouze výklenek ve zdi nebo vitrínku v jinak světském kusu nábytku. Na nových sídlištích se obřady často odbývají stejně jako v pražském Aparádžitině bytě na podlaze v rohu ložnice.

Svatyňky, ať bohaté či chudé, obsahují zhruba stejný soubor předmětů uctívání. Je tu soška rodinného božstva, často i několik sošek a obrázků různých bohů, dále podobizna rodinného gurua (ten bývá jediný), fotografie zemřelých předků, případně podobizny hlasatelů a reformátorů hinduismu, jako byl Rámakršna či Vivékánanda. Kromě osob mohou být uctívány i předměty: Višnuův černý kámen šálgrám, rukopis náboženského díla, obětní nádoba symbolizující některou bohyni atd. Kolem jsou rozloženy obětní pomůcky: lampičky, svícny, nádobka a naběračka na vodu, lastura na obřadní vytrubování, držátka na vonné tyčinky, misky a podnosy na obětiny. Můžeme tu spatřit starobylé, přímo muzejní ukázky indické řemeslnické zručnosti, zejména u věcí z kovu, i laciné kousky sériové řemeslné výroby, půvabné svou jednoduchostí, jako jsou miskovité olejové lampičky z nízkopálené hlíny. Ty jsou však v poslední době zejména v chudších domácnostech bez skrupulí doplňovány plastovými lahvemi či plechovkami od džusů s drátem místo držadla.

Jak už bylo řečeno, denním obětníkem je tu zpravidla žena. Doby, kdy si rodiny i pro tuto službu celoročně vydržovaly domácího kněze puróhitu, pomalu mizí. Hinduistická obětnice v Kolkatě má oproti své pražské krajance snadnější práci s obstaráváním obětin. Specializované pouliční stánky či obchodníci prodávají každé ráno čerstvé květy či květinové girlandy. Na sídlištích je i v této oblasti rozvinuta donášková služba. Každé ráno najde hospodyně za dveřmi svého bytu vedle novin a mléka i objednané květy k oběti. Nejběžnější jsou oranžové aksamitníky afrikány a červené květy ibišku. I nejposvátnější ze všech vod voda z Gangy je tu snadno dostupná.

Vesničanky si obětní květy trhají samy ze stále kvetoucích tropických keřů a stromů, které mají na dosah. Červené ibišky, často vyšší než vesnické chalupy, jako by byly na světě jen proto, aby si obětnice každého jitra mohly přijít pro košíček květů z jejich nepřetržitě dorůstajících zásob. Vodu přinášejí od ranní koupele na ghátu místní řeky či rybníku. A protože téměř celé Bengálsko se rozkládá v obrovské deltě veletoku Gangy, dá se jen s mírnou licencí mít za to, že každý vodní zdroj je zásobován posvátnou ganžskou vodou. Většina zbožných hinduistek je o tom přesvědčena.

Minimum každodenního ranního obřadu hinduistické hospodyně je, že každý z vystavených idolů božských i lidských pozdraví úklonou se sepjatýma rukama dotýkajícíma se čela a tiše před nimi pronese krátkou mantru či oslavný verš. Rozsah obřadu i jeho hodina jsou dány zbožností obětnice a jejími pracovními povinnostmi. Pečlivá hinduistická manželka a matka, pokládající službu rodině za svou první náboženskou povinnost, zpravidla ráno nejprve uvaří snídani či velké jídlo pro manžela a děti (mnoho škol i úřadů začíná provoz až mezi desátou a jedenáctou hodinou), vypraví je z domu a teprve po jejich odchodu se sama vykoupe, obleče čisté sárí, obětuje a až potom se nají.

Zda se pak v pozdním poledni či ještě večer koná další oběť, to rovněž závisí na ženiných časových možnostech a zbožnosti.

Na konci dne však žena musí konat další obřad nezbytný pro pokoj rodiny, totiž troubení na lasturu. Je to úkon krátký, ale důležitý. Tajuplný předěl, kdy se den mění v noc a přicházející tma v sobě může skrývat neviditelná nebezpečí, odevždy vzbuzoval v lidech nejistotu a touhu po ochraně. V tropických krajích je stmívání krátké a o to dramatičtější. Než padne tma, ozývá se zvnitřku bengálských vesnických chalup a často i městských domů trojnásobné hučivé zatroubení s důrazným krátkým fortissimem na konci. To hospodyně s lasturou přitisknutou oběma rukama k našpuleným rtům a s tvářemi vydutými usilovným foukáním vyhánějí z tmavých koutů temné síly. S bengálským soumrakem je tento zvuk spojen tak, jako kdysi býval zvuk zvonu při večerním klekání spojen se soumrakem naším. Hlas lastury právě tak jako hlas zvonu vnáší řád do běhu lidských dnů a dává záruku, úměrnou naší víře, že někdo bdí nad naším příbytkem.

Na venkově patří ke každodenním ženským obřadům také péče o keřík posvátné bazalky tulsí. Tulsí rostlina Višnuova a Lakšmíina, se pěstuje na uzavřených dvorcích vesnických chalup na místě uzpůsobeném k pravidelnému rituálu a dobře přístupném obětnici, ale zároveň skrytém před zraky cizích příchozích. V chudých domácnostech to může být jen hliněná vyvýšenina s hliněným květináčem (v městském prostředí pouze květináč v rohu terasy), ale v bohatších dlouho usazených rodinách to bývají starobylé, i když mnohdy hodně omšelé oltáříky, ozdobené terakotovými reliéfy podobnými reliéfům na vesnických višnuistických chrámech.

Péče o tulsí je v tradičních patrilineárních velkorodinách povinností hospodyně, tedy manželky nejstaršího muže, který se stará o chod rodu. Spočívá v pravidelném zalévání a kropení, pokud možno ganžskou vodou, a v nedlouhém obřadu, který provádí obětnice hned ráno po příchodu od očistné koupele, často ještě v mokrém sárí, aby její rituální čistota nebyla ani v nejmenším narušena. Tak jako božstva v domácí svatyňce, i tulsí (která je podle legendy manželkou Višnuovou) je pozdravena úklonou se sepjatýma rukama a pak před ní hospodyně pronese mantru či oslavný verš na Lakšmí či Višnua. Podobný obřad se koná i večer. Při něm žena rozsvítí před tulsí lampičku, která chrání dům před zlými silami podobně jako zvuk lastury, jenž zněl těsně předtím. Mnohé ženy se nespokojují s pouhou úklonou. Sklánějí se před tulsí až k zemi, dotýkajíce se prsty podstavce oltáře a přenášejíce si pak jeho prach na temeno hlavy, tak jako by prováděly pranám před božstvem. Tím je pro ně tulsí opravdu: ochranným božstvem, přesněji bohyní, která udržuje kontinuitu rodu a jejíž zničení či opuštění by znamenalo pro rod zkázu.

Zdroj: Ó Matko Lakšmí, dej mi dar! Magické obřady bengálských žen , nakladatelství Dharmagaia

Související články

Lakšmí - hinduistická bohyně

17.7.2007 00:00

Hnutí Haré Kršna

11.3.2004 00:00

Bohové a bohyně Indie

7.1.2004 00:00

Hinduismus

4.12.2002 00:00

Ganga - zázračná řeka

24.1.2001 00:00

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Uloha zen ve vsech kulturach bylo odjakziva stat za plotnou a roztahovat nohy.
tomaslezal"yahoo.fr  |  8.4.2008 01:49

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *