Strach je plodem myšlení.

14.3.2006 00:00
Duchovno

Myslím na to, že jsem ztratil zaměstnání nebo že bych je mohl ztratit a myšlení vytváří strach. Myšlení se tak promítá v čase, protože myšlení je čas. Myslím na nemoc, kterou jsem prodělal; nemám rád bolest a bojím se, že se může opět vrátit. Zažil jsem bolest; strach z bolesti vzniká tak, že přemýšlím o tom, že bych ji již nechtěl zažít znovu.

Strach je velmi těsně svázán s potěšením. Potěšení řídí jednání většiny z nás. Potěšení je součástí myšlení a stejně jako pro zvířata, je pro nás nanejvýš důležité. Myslím-li na něco, co mi přináší potěšení, tak potěšení vzrůstá. Není to tak? Nevšimli jste si toho? Něco vás potěšilo -- krásný západ slunce nebo sex - a myslíte na to. Přemýšlení o tom potěšení zvyšuje, stejně jako přemýšlení o bolesti způsobuje strach. Myšlení tedy vytváří potěšení i strach. Je odpovědné za naši touhu po potěšení i po jeho udržení. Porozumíme-li tomu, vidíme to jako opravdový fakt.

Ptáme se, zda je možné na potěšení nebo na bolest nemyslet a zda je možné nechat pracovat myšlení jenom tehdy, když je to potřebné. Dobře teď poslouchejte. Myšlení je pro nás velmi důležité. Je to náš jediný nástroj. Vychází z paměti. Paměť je výsledkem času - zdědili jsme ji od zvířat a dále sami rozvíjeli. Jsou to nashromážděné zážitky, znalosti, vše, co kdy bylo. A myšlení je vlastně reakce na všechny tyto věci přicházející z paměti.

Někdy je myšlení samozřejmě nezbytné. Když jste ve svém zaměstnání, v kanceláři, musíte myslet, jinak byste nebyli schopni pracovat. Nemohli byste mluvit, psát ani dojít do práce. Zde musí myšlení pracovat. Musí však pracovat přesně a neosobně, nesmí být ovlivněno našimi vlastními sklony a tendencemi. Problém je v tom, že myšlení psychologicky promítá samo sebe do budoucnosti nebo do minulosti, a vytváří tak, jak jsme říkali, potěšení i strach. Tento proces otupuje mysl a ochromuje jednání. Je tedy možné ukončit takové myšlení o minulosti a budoucnosti založené na snaze o vlastní ochranu?

Mysl může vytvořit i přemoci strach. Přemoci strach znamená zvládnout jej, řídit a potlačit, přeměnit jej na něco jiného. Není v tom však tření? Když se bojím, říkám si: "Musím to zvládnout, musím jít za to, musím od toho utéct." Není v tom konflikt? Konflikt spotřebovává energii. Avšak v případě, že porozumím, jak strach vzniká, mohu si s ním poradit. Vím, jakým způsobem myšlení strach vytváří, a sám sebe se zeptám: "Je možné tento proces zastavit tak, aby se strach dále nerozvíjel?" Dále se zeptám: "Proč myslím na budoucnost? Proč myslím na minulost - na včerejší potěšení nebo na bolest?"

Jednou z vlastností myšlení je, že pracuje neustále, stále je něčím zaměstnáno, stejně jako je zaměstnána hospodyně přemýšlením o jídle, o dětech, o mytí nádobí. Vezměte jí toto zaměstnání a bude nešťastná, ztracená, bude se cítit nepříjemně, osaměle. Nebo vezměte boha člověku, který ho uctívá a je jím zaměstnán. Bude úplně ztracený. Myšlení tedy musí být neustále zaměstnáno tím nebo oním, buď sebou, nebo politikou, či snahou, jak změnit svět nebo nějakou ideologii... Většina z nás chce být něčím zaměstnána, jinak bychom se cítili osamělí a ztracení, nevěděli bychom, co máme dělat. Byli bychom konfrontováni s tím, jací vlastně jsme. Rozumíte? Jste-li tedy něčím zaměstnáni, je zaměstnáno myšlení, a brání vám tak podívat se na sebe samého takového, jaký opravdu jste.

Zajímá nás, jak změnit svět a společenský řád. Nezajímají nás náboženské víry a dogmata, pověry a rituály, nýbrž co je to opravdová duchovnost. Abychom byli schopni to zjistit, musíme být beze strachu. Víme, že myšlení plodí strach a že musí být stále něčím zaměstnáno, jinak se cítí ztraceno. Jedním z důvodů, proč jsme zaměstnáni bohem, sociální reformou, tím nebo oním anebo ještě něčím jiným, je, že se vnitřně bojíme být osamělí, vnitřně se obáváme být prázdní. Víme, jaký svět je: je to svět ošklivosti, surovosti, násilí, válek, nenávisti, národnostního a třídního rozdělení... A protože víme, jaký svět opravdu je - ne, jaký si myslíme, že by měl být - je naším zájmem, abychom v něm provedli radikální transformaci. K provedení této transformace však musí prodělat lidská mysl obrovskou změnu. A transformace nemůže nastat, je-li zde jakákoli forma strachu.

A tak se člověk ptá: "Je možné, aby myšlení skončilo, a člověk přitom žil plnohodnotným životem?" Všimli jste si někdy, že když vnímáte úplně, když věnujete něčemu svoji plnou pozornost, není zde žádný pozorovatel ani přemýšlející a není zde ani žádný střed, z něhož pozorujete? Udělejte to někdy, uplatněte svoji pozornost úplně - ale pozornost, nikoli "soustředění". Soustředění je nejabsurdnější forma myšlení a ovládne ji každý školák. To, o čem zde mluvíme, je "pozornost" - dát něčemu pozornost. Pokud nyní posloucháte celou svojí bytostí, svojí myslí, svým rozumem, svými nervy, s veškerou svojí energií - aniž byste přijímali, odmítali nebo srovnávali, ale posloucháte s úplnou svojí pozorností --, je zde nějaký subjekt, jenž poslouchá a pozoruje? Zjistíte, že zde není vůbec žádný pozorovatel. Když se díváte třeba na strom, dívejte se s plnou pozorností. Je zde tolik stromů, dívejte se na ně. Slyšíte-li hlasy vran, když jdete večer spát, naslouchejte jim plně. Neříkejte: "Ty hlasy se mi líbí," nebo "ty hlasy se mi nelíbí." Naslouchejte jim svým srdcem, svojí myslí, svým rozumem, svými nervy, úplně. Stejně tak se dívejte na strom, bez účasti myšlení. To znamená, že mezi pozorovatelem a tím, co pozoruje, není žádný prostor, žádný předěl. Věnujete-li tomu takto svoji plnou a celistvou pozornost, není zde vůbec žádný pozorovatel. A protože pozorovatel je středem myšlení, je to právě on, kdo vytváří strach. Je ?já?, je ego, pozorovatel je cenzor. Není-li zde myšlení, není zde ani pozorovatel. Tento stav není prázdný stav. Chce to hodně se dotazovat a nikdy nic nepřijímat.

Přijímáte celý svůj život. Tradici, rodinu, přijímáte společnost takovou, jaká je. Jste jenom jedinec, který říká "ano". Nikdy neříkáte "ne" žádné z těchto věcí. A když řeknete "ne", je to jenom revolta. A revolta vytváří svůj vlastní model, který se pak stane zvykem, tradicí. Když ale rozumíte společenské struktuře jako celku, vidíte, že je založena na konfliktech, na soutěžení, na bezohledném prosazování sebe za každou cenu: ve jménu boha, ve jménu země, míru...

Stav beze strachu tedy umožňuje plnou pozornost. Až vás příště přepadne strach - z toho, že se něco stane, nebo z toho, že se něco zase může stát - věnujte tomu plnou pozornost, neutíkejte od toho pryč, nesnažte se to změnit, nesnažte se to ovládnout, nesnažte se to potlačit. Buďte s tím úplně ztotožněni, celým svým bytím. Uvidíte, že pak zde není žádný pozorovatel, a není tu proto ani vůbec žádný strach.

Jedním z našich běžných omylů je, že strach vzniká působením našeho podvědomí a že hluboce zakořeněné věci v podvědomí mohou způsobovat různé druhy strachu. Rozumíte? Veškeré vědomí má své omezení. Máme-li vykročit za meze vědomého a podmíněného subjektu, není dobré oddělovat "vědomí" a "podvědomí". Existuje jenom pole vědomí, a jestliže uplatníte svoji pozornost v nějakém okamžiku úplně, setřete všechno jak z omezeného vědomí, tak i z podvědomí.

Pozornost nemůže být pěstována. Nemůžete ji získat žádnou metodou, systémem ani cvičením. Používáte-li totiž nějakou metodu k tomu, abyste dosáhli pozornosti, pěstujete tím spíše opak pozornosti. Snažíte se o kultivaci pozornosti ve stavu, v němž pozorní nejste. Sledujete-li nějaký systém nebo metodu, co vlastně děláte? Podle nějakého zvyku něco mechanicky opakujete, čímž nebystříte, ale spíše otupujete mysl. Zatímco dáte-li skutečnosti pozornost vteřinu nebo minutu úplně, uvidíte, že pozornost tohoto okamžiku s sebou odnáší to, čeho se obáváte. Pozorovatel splyne s tím, co pozoruje. Aby však mohl jít člověk do této věci hlouběji a porozuměl jí, musí zkoumat problematiku prostoru a času v celku.

Naše potíž je v tom, že jsme natolik podmíněni, že se vlastně nikdy nedíváme, nedotazujeme, nepochybujeme. Na všechno odpovídáme ?ano? a bereme všechno, co se nám předkládá. Současná krize si však žádá, abychom nikoho nenásledovali. Není-li vaše mysl čistá a jasná, nemůžete nikoho následovat, protože byste ho následovali ze stavu svého zmatku. Vidíte-li skutečnost jasně, nikdy nebudete nikoho následovat. A následujete-li někoho ve zmatku, vytváříte jenom další zmatek. A tak to, co musíte udělat nejdříve, je zastavit se, dívat se, dotazovat se a naslouchat.

Tato země má naneštěstí velmi dávnou takzvanou kulturu. "Kultura" je velmi dobré slovo. Bylo ale zneváženo politiky a lidmi, kteří o něm nepřemýšleli nebo nebyli schopni říci něco originálnějšího. Používali slovo "kultura" a zakryli tím, že je žádné vhodnější nenapadlo. K vytvoření nové kultury je třeba růst, kvést, nezůstávat na místě. A s tím musí začít každý sám u sebe. Jste plodem kultury s dávnou tradicí Indie, kultury s mnoha povrchnostmi, strachem, náboženskými, sociálními i jazykovými rozdíly. Jste částí toho všeho, jste tím, nejste od toho odděleni. Jakmile věnujete svoji plnou pozornost tomu, co jste, a to si uvědomíte, okamžitě z toho vystoupíte. Jste tím zcela osvobozeni od minulosti. Uplatníte-li plnou pozornost a uvědomíte-li si svoji podmíněnost, minulost od vás zcela přirozeně odstoupí. Ne v důsledku vůle, nějaké reakce nebo zvyku, jenom tím, že uplatníte pozornost.

Většina z nás však prochází životem bez této pozornosti. Málokdy jsme opravdu pozorní. A když jsme, reagujeme stejně naučeným způsobem pod vlivem nějaké podmíněnosti, například hinduismem, buddhismem nebo komunismem. Taková reakce vytváří jenom další podmíněnost a další pouto. Budete-li si ale své podmíněnosti vědomi - jenom vědomi - a budete-li jí věnovat trochu pozornosti, zjistíte, že vaše mysl již není dále rozdělena na oblast vědomí a podvědomí. Nebude se již stále toulat a bude opravdu citlivá. Jenom citlivá mysl může být tichá. Takového klidu nemůže dosáhnout mysl, znásilňovaná nějakým procesem, kterým ji chceme ovládnout, například mučivým opakováním manter, nazývaným meditace. Meditace je něco zcela jiného, k tomu se ještě dostaneme.

Říkali jsme, že je-li v mysli strach, nemůže zde být láska. Lepší svět není možné vytvořit bez lásky. Bez lásky nemůže být žádná oáza. Vytvořili jste společenskou strukturu a jste v ní chyceni. K tomu, abyste se z ní mohli dostat - a musíte se z ní dostat úplně --, musíte rozumět sami sobě, opravdu chápat, jací vlastně jste. Z tohoto pochopení pak vyjde jednání. Pak si najdete jinou životní cestu. Nekonformní cestu, která nic neopakuje a nenapodobuje. Skutečně svobodný život, který otevírá dveře něčemu, co je za vším myšlením.

Zdroj: Jiddu Krishnamurti: Vnitřní revoluce

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Klasický problém českého národa... Sedí si na vlastních zvycích a...
Patrick  |  14.3.2006 22:43

Jenže ty také zestárneš,životní zkušenosti tě naučí mysle a jednat...
Jarda  |  15.3.2006 12:01

Krásný článek. Máme sice svobodu migrační-nemáme svobodu...
michal  |  7.5.2006 08:35

Na toto téma a celkově pro lidi co mají problémy s neustálými...
Luban  |  15.8.2008 21:39

Ahoj Lubane, mohl by jsi prosím tě popsat, o čem kniha pojednává (Moc...
eee  |  16.8.2008 13:06

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *