Setkání se smrtí

11.12.2007 00:00
Duchovno

Stojí tu napsaná pouze tato jediná věta: "Drásá nám srdce, že jsi od nás tak záhy odešel." Oznámení je černě orámováno. Tomuto muži bylo na den přesně čtyřicet let a tři měsíce.

Zanechal zde dvanáctiletou dcerku. A přátele. Zoufalé lidi, kteří nechápou, proč tento vynikající muž již není mezi nimi. "My, které tu zanechal," píše jeho přítel, "se musíme se ztrátou vypořádat - a také s pochybnostmi, že na světě existuje spravedlnost, která dobré lidi chrání."

Tak přítel vyjádřil svůj pocit; pocit, který obviňuje život. V pozadí toho se vtírá otázka: proč? Proč právě on? Tato otázka vrtá člověku hlavou, nedá mu spát, bere mu všechnu radost. Člověk kvůli ní naráží stále na tutéž zeď, až se o ni dokrvava potluče a slzy se mu řinou po tváři.

"Prostě si tuto otázku přestaň už klást!" Tato rada zní tak jednoduše a povrchně, že truchlícího rozzuří. Ale když nějaká zkušenost člověka neustále mučí, nějak tato rada pronikne silnou vrstvou zoufalství a uklidní trýzněné srdce. To potom na chvilku ztichne. Tam, v tomto tichu, zraje poznatek, že otázka po tomto "proč" je příliš velká pro lidskou bytost. Příliš velká na to, aby ji nějaký smrtelník opravdu dokázal zodpovědět. V tomto tichu může člověk zaslechnout hlas, který nepochází z jeho osobnosti, nýbrž ze zcela jiné přírody, z Boží přírody v něm.

Hlas mu šeptá: "To je v pořádku. I když tomu teď nerozumíš. Existuje větší spravedlnost než ta, která je na tomto světě, než ta, která se projevuje ve viditelném světě.

A v této chvilce má truchlící člověk šanci, nepředstavitelně velkou šanci. A sice naslouchat hlasu, dát mu prostor a začít pátrat po jeho původu. Zjistí, že při tomto hledání, k němuž ho pudí hlas jeho srdce, jeho pocity sice nezmizí - ani ty, které ho souží, ani ty, které ho rozesmávají -, že se mu však přihodilo něco nádherného: byla mu do rukou vložena zlatá nit, kterou může následovat.

Pak se takový člověk učí důvěřovat a vzrůstá v něm pocit jistoty. Chápe, že vše, co se děje, má svůj smysl, i když ho sám nedokáže vždy vidět, nedokáže ho zatím ještě pochopit.

Aby se tomuto smyslu přiblížil, musí se vydat na cestu, jež se stává cestou poznávání vlastní bytostí a vlastním životem, jež mu ukazuje odchod, ztrátu a bolest, ale zároveň ho i střeží a ochraňuje. Když se pak na této cestě setká se smrtí, vezme ji na vědomí jako sílu bez sympatií či antipatií, která ani netrestá, ani nechrání, ale prostě uskutečňuje zákon změny.

Přestože se tomu učí rozumět, nepřestane pociťovat smutek, když ztratí milovaného člověka. Bolest zůstane. Ale v hloubi srdce, v duši ví, že zemřelého zvedly tytéž ochraňující ruce, které nesou i jeho.

Zdroj: Lectoria Rosicrucianum

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Když už mi tedy chodíš dělat bordel do klubovny, zjisti si nejdříve...
Andy  |  20.12.2007 12:48

aby jsi jí následovala, náno!
Už  |  21.12.2007 04:16

Jako malé děti...
Adéla  |  10.1.2008 17:02

Já zažila svou vlastní malou klinickou smrt, ale také jako zdravotní...
Kamča  |  11.1.2008 14:06

Cesta tunelem, setkání se světlem a zemřelými přáteli či rodiči nebo...
ZÁŽITKY BLÍZKOSTI SMRTI  |  25.5.2009 11:16

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *