Proč jsme nešťastní?

13.3.2009 00:00
Duchovno

"Všechny vnímající bytosti mají sklon jednat způsobem, jenž nepřináší štěstí." Jamgon Kongtrul, Pochodeň jistoty

Ti, kdo žijí ve společnostech vyznačujících se technologickým rozvojem a hmotným dostatkem podléhají pocitům bolesti, zlosti, osamělosti a zoufalství stejně jako lidé žijící v poměrně méně rozvinutých oblastech.

Po několika letech kontaktu s lidmi při veřejných přednáškách i soukromých konzultacích mi začalo být jasné, že když pozornost věnovaná hmotnému rozvoji převáží nad úsilím o rozvoj vnitřního vědomí, lidé zjevně trpí hlubokými emocionálními konflikty, aniž jsou pro souboj s nimi vybaveni jakoukoli metodou práce s myslí. Přebytek materiálních předmětů poskytuje tak bohatou škálu vnějšího rozptýlení, že člověk ztrácí kontakt se svým niterným životem.

Představte si například, kolik lidí zoufale hledá jakýsi pocit vzrušení v tom, že jdou do nové restaurace, navážou nový vztah nebo změní zaměstnání. Na nějakou dobu tato novost poskytuje určitou stimulaci. Po čase ale vzrušení pomine a nové podněty, noví přátelé či nový druh odpovědnosti zevšední. Ať bylo štěstí, jejž zprvu pociťovali, jakkoli intenzivní, je pryč.

A tak to zkusí jinak. Třeba tak, že začnou chodit na pláž. Znovu přijde pocit uspokojení. Slunce hřeje, voda je skvělá a je tam celý dav lidí, s nimiž se lze seznámit. Také si tu mohou vyzkoušet nové a vzrušující zábavy jako vodní lyžování nebo létání na padáku. Po nějaké době ale dokonce i pláž začne být nudná. Staré známé konverzace pořád dokola, písek je drsný, slunce příliš pálí nebo se skrývá za mraky, oceán začne být studený. Takže je čas se přesunout. Zkusit novou pláž, možná novou zemi. Mysl začne vytvářet vlastní mantru: “Chci jet na Tahiti... Tahiti... Tahiti...“

Problém všech těchto řešení spočívá v tom, že jsou ze své podstaty dočasná. Všechny jevy jsou výsledkem střetnutí příčin a podmínek, a tudíž nevyhnutelně podléhají nějakému druhu změny. Když se změní základní příčiny, jež vytvořily a udržovaly pocit štěstí, většina lidí z toho začne obviňovat buď vnější okolnosti - jiné lidi, místo, počasí atd. - nebo sama sebe: “Měl jsem říct něco milejšího nebo chytřejšího.“ “Měl jsem jet někam jinam.“ Protože se ale jedná o reakci na ztrátu důvěry v sebe sama nebo důvěry ve věci, které nám přece měly přinést štěstí, jak nás učili, toto obviňování naši pouť za štěstím ještě víc komplikuje.

Zdroj: Yongey mingyur Rinpočhe - Radost ze života - Štěstí jako vědecká disciplína, nakladatelství DharmaGaia

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Je to hnus velebnosti.
Konopnice  |  1.2.2009 20:50

Pozoruji,že do komentáře píší jen vypatlanci,kteří se neumí ani...
Zuza  |  13.3.2009 10:17

Zuzo neber to tak dramaticky. To ke štěstí nevede. Předchozí si zřejmě...
Tom  |  13.3.2009 12:26

První stručný výklad nebo konkrétní dotaz nabízím zdarma a pokud...
Jana  |  5.5.2009 22:38

♥♥♥ MILUJI LUCKU VONDRÁČKOVOU !!! ♥♥♥
Superman  |  17.6.2011 16:34

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *