Odvaha být zdravý

28.4.2002 00:00
Duchovno

Myšlenka, že to, jak člověk žije, nějak ovlivňuje to, jakou nemoc dostane, naznačuje, že se do jisté úrovně podílíme na vzniku své nemoci. Jenže - a to je velmi důležité - nesmíme sklouznout do prostého obviňování sebe nebo kohokoliv jiného za to, že jsme onemocněli. Lidé si zřídkakdy vědomě svou nemoc vybírají. Nemoc se vyvíjí jako důsledek jistého typu chování a postojů, o nichž si neuvědomujeme, že jsou biologicky toxické, dokud se takovými nestanou.

Rozhodující moment v mém životě se odehrál během pobytu ve Findhornu. Čekala jsem na oběd v přítomnosti dvou mužů, když vešla moje přítelkyně. Představila jsem ji. Právě v tom okamžiku vešel jeden z organizátorů a zeptal se: "Mary, měla bys čas 8. června? Potřebujeme, aby někdo provedl po Findhornu návštěvu."  Přestože na tuto otázku stačilo odpovědět ano nebo ne, Mary začala vysvětlovat: "Osmého června? Kdykoliv jindy, ale ne osmého června. To je den, kdy se setkávají oběti incestu a my jsme si slíbily, že se vždycky ten den sejdeme a ..." Vysvětlovala nejméně celou minutu, proč nemůže.

Po obědě jsem jí řekla: "Musím se tě na něco zeptat. Jak to, že jsi dvěma neznámým mužům, které jsi znala pár vteřin, hned pověděla, že, za prvé, jsi obětí incestu, za druhé, že tě to stále žere, za třetí, že nenávidíš muže, za čtvrté, že jsi to vždycky ty, která určuješ téma konverzace, za páté, že jsi to ty, která určuješ úroveň slovníku, za šesté, že jsi jim vlastně řekla, že jsi raněná a že vyžaduješ, aby na to brali ohled a o tvé bebíčko pečovali?" Na to ona pyšně odpověděla: "Protože já skutečně jsem obětí incestu."

Neříkám tím, že incest není velmi vážný, traumatizující a často dlouze léčený problém. Naznačuji, že jsem najednou začala rozeznávat, jak si lidé své rány a svá bebíčka celé roky nosí jako odznaky moci a privilegium. Viděla jsem, že podlehli moci sebelítosti. Každý máme nějaký problém. Život na Zemi je samý problém. Máme ale neustále podporovat negativitu vzpomínkami po třiceti letech, co někdo někdy třicet vteřin říkal nebo dělal?

Věřím, že se kvalita toho, co investujeme do emocí, stává kvalitou našich buněčných tkání. Pokud s každou vzpomínkou na kousek hněvu nebo nespokojenosti zanecháme kousek naší duše, těžko se pak dokážeme vyrovnat s událostmi v přítomnosti.

Proč se tak bojíme vyléčit se? Domnívám se, že je to proto, protože ve skrytu duše víme, že vždy, když odpustíme, vždy když něco skutečně pochopíme, náš život se zrychlí, a my se bojíme rychlosti, kterou bychom se takto mohli pohybovat. Bojíme se svých schopností tak, že neustále zpomalujeme.

Žádáme o pomoc a o radu, ale bojíme se skutečného rádce, protože by nás nutil se změnit nebo učinit rozhodnutí. Bojíme se změn, které si přejeme.

Přejeme si osvícení, ale bojíme se světla. Chceme být silní, ale bojíme se síly. Uvízneme tak mezi dvěma oběžnými dráhami, mezi tím, co jsme a tím, čím bychom chtěli být.

Je nesmírně důležité pokusit se zjistit, proč se tak obáváme stát se těmi, kterými chceme být, a jak bychom mohli vypadat, kdybychom toho docílili. Věřím, že to největší, co můžeme této planetě dát, je nalézt odvahu k rozhodnutí ke změnám ve vlastním životě.

Když jsem psala knihu Anatomie duše, pochopila jsem spoustu věcí. Nikdy jsem třeba nepřemýšlela o roli cti v rámci péče o zdraví a život. Nikdy předtím jsem si neuvědomovala, že člověk musí nalézt odvahu k tomu, aby byl k sobě a svému zdraví čestný, poctivý.

Každý z nás potřebuje nalézt jakýsi klíč k poctivosti, klíč, který ozřejmí náš vztah k sobě samému, k jiným lidem, k  tělu, k  duši, k  emocím. Právě tyto úrovně jakéhosi vnitřního slibu sobě samým tvoří základ, ve kterém pak nalezneme odvahu vzdát se svých sebelítostí a ran, o kterých si myslíme, že je potřebujeme.

Především bychom svá poranění měli identifikovat. Pak potřebujeme někoho, komu bychom mohli říci: "Tahle rána bolí." Někoho, komu bychom to mohli říci třeba třikrát. Pokud to ale řekneme po čtvrté, měl by nám ten člověk říci (a i my bychom tohle měli dokázat říci těm, které milujeme) - "Pozoruji tvou bolest už dlouho. Nech to být. Odetni se od toho, protože takto se postupně užíráš i na buněčné úrovni. Já ti nepomůžu. Ty sám (sama) se utápíš v sebelítosti a blokuješ tak svůj přirozený vývoj."

Cesta pak pokračuje odpuštěním. Odpuštění neznamená, že tomu druhému řekneme "Co jsi udělal, nic není a je to v pořádku." V odpuštění je ukryta schopnost uvědomit si, že někdo v mém životě hrál důležitou, jakkoli bolestivou, roli. V jistém smyslu je odpuštění tou nejsobečtější věcí, kterou pro sebe můžeme udělat, protože jsme se tak rozhodli podívat se na toho, který nám ublížil, jako kdyby ho (nebo ji) poslal Bůh, abychom prošli zkouškou a stali se silnějšími. Neměli bychom tedy střílet posla.

Nějak si prostě musíme uvědomit, že léčení je také odvaha opustit naše staré rány a odpustit. Ten den, kdy  člověk zjistí - "Už vím, v čem je problém s odpuštěním. Není to protože se hněvám, je to protože nevím jak žít bez svých bolestí. Abych to zjistil, měl bych se vžít do osoby, na kterou se hněvám. Nikdy jsem nezažil moc odpuštění,  takže asi potřebuji sílu svých minulých poranění. " - ten den začne skutečné léčení. Většinou jsme totiž na svých minulých poraněních závislí, a to je velmi vážná věc.

Co s tím můžeme udělat? Měli bychom zjistit, kolik našich poranění jsme již takto přeměnili. Kolik z nich používáme jako výmluvu? Kolikrát jsme se takto vymlouvali, jen abychom nemuseli učinit nějaké důležité rozhodnutí?

Jakmile takto své staré rány identifikujeme, měli bychom přestat používat starý způsob vymlouvání se. Lidé málo hovoří o tom, jak se cítí dobře. Pokud vůbec mluví o svých přednostech, lehce se dá zjistit, že jejich pocit síly pochází ze starých poranění. Lidé obvykle neříkají: "Jsem silný a schopný, protože takový chci být. Jsem samozřejmě také zranitelný a mám ty a ty slabosti - i to je součást mne jako celku."

Musíme si uvědomit, že můžeme navázat s jinými lidmi tak intimní a blízké vztahy, jaké potřebujeme, jaké chceme, ale zároveň můžeme být zdravou dokonalou osobností. Abychom byli oblíbení, nemusíme být poranění.

Měli bychom si postupně uvědomovat a realizovat možnost, že můžeme být silní a pocit dobré pohody vyzařující lidé, a přesto být oblíbení. Co takhle oslavit dobrý pocit větou: "Někdo se mne nepříjemně dotkl, ale já stále zářím pohodou."

Vyvinuli jsme si celý systém podpůrných metod okolo léčení ran, které jsme utržili na své cestě poznání sebe sama. Jenže to je jako sednout do loďky, abychom se dostali na druhou stranu řeky, a zapomenout pak vystoupit. Abychom se skutečně vyléčili, měli bychom si třeba sednout s přáteli a těmi, kteří nám mohou pomoci, a zeptat se jich: "Myslíte, že už jsem pochopila dost - myslíte, že sedmnáct let po autohavárii stačí, nebo bych měla ještě pokračovat?"

Měli bychom se naučit vzít všechny tyto věci na vědomí a s pomocí vůle podle nich začít žít. Naučit se žít den po dni, okamžik po okamžiku v přítomnosti. Nečekat nic, nesoudit, nevzdávat se, když to zrovna nejde podle našich představ. Naopak bychom se měli vzdát obviňujícího slovníku a jazyka, nepěstovat svá "bebíčka".

Každé slovo, které vyslovíme, je pokynem pro naši duši: proto bychom měli hovořit vždy v přítomném čase a nereprodukovat minulost. Tohle je práce, která nikdy nekončí.

Útěcha není tak důležitá - důležité je vyléčení. Měli bychom se vážně zamyslet nad tím, nakolik chceme žít jen v minulosti a jak dlouho to hodláme takto vydržet. Měli bychom najít sílu a odvahu začít žít teď a tady, daleko od onoho stylu vnímání, který nás vždy spolehlivě zraňoval. Proto je odpuštění tak mocné. Pak to chce už jen nalézt odvahu změnit život, protože on se opravdu změní. Opravdu.

Zdroj: Anatomie duše, Caroline Myssová

Přidat komentář

 
* *