Nedávej ničemu přednost

17.5.2006 00:00
Duchovno

Velká cesta je snadná, pokud ničemu nedáváš přednost.
Když není lásky ani nenávisti, vše se stává jasným a nezastřeným.
Ale učiň sebemenší rozlišení a nebesa budou oddělena od země nekonečnou vzdáleností.
Toužíš-li spatřit pravdu, nestav se pro ani proti.
Stavět milé proti nemilému, to je nemoc mysli.

Není-li pochopen hluboký smysl věcí, je základní mír mysli zbytečně rušen.

Je to tak jasné! Vše je řečeno již zde, v prvním verši, pokud si to jen dokážeme plně uvědomit. Je ovšem otázkou, zda jsme schopni to přijmout. Je nám opravdu jasné, kdy se dopouštíme upřednostňování a jak se tím svazujeme? Víme, že připoutanost či lpění na 'já' je příčinou utrpení a zmatku. Buddhova První ušlechtilá pravda (nazývaná ušlechtilou proto, že přesahuje kategorie pravdy a nepravdy) říká, že duhkha čili strast nebo spíše neukojitelnost je základním stavem existence. Druhá ušlechtilá pravda praví, že příčinou strasti je lpění. Z nevědomosti a zmatku povstává lpění na sobě a potřeba udržovat pocit odděleného 'já' či ega, což se projevuje právě zálibami a vybíravostí. Chytáme se nejrůznějších vazeb příjemné a nepříjemné, láska a nenávist, vášeň a agresivita.

Například to, co obvykle nazýváme láskou, bývá velmi často založeno na pouhém lpění. Máme o každém ze svých vztahů určité představy a vlastní obrázek. Když pak říkáme můj manžel, moje manželka, moji rodiče nebo mé dítě, dostavují se vlastnické pocity a s nimi celý soubor požadavků ohledně toho, jací by ti druzí měli být. Následují stavy žárlivosti a strachu ze ztráty, máme-li pocit, že je vztah ohrožen. Začneme být na určitém vztahu závislí. Vzhledem k tomu, že chováme vlastní představu o tom, jak by měl celý vztah vypadat, začneme na toho druhého dohlížet a snažíme se jej ovládat. Potom se stává, že zacházíme s partnerem, rodiči či dětmi, jako by to ani nebyli lidé, a snižujeme je na úroveň pouhých předmětů. Tím ovšem vyjadřujeme pouze vlastní závislost a nikoliv opravdovou, nepodmíněnou lásku. Pak se divíme, proč naše vztahy nefungují, proč nejsme spokojeni ani my, ani ti druzí...

Stav našeho ega je patrný nejen při obřadech, ale projevuje se vlastně ve všem, co děláme. S přibývající otevřeností, citlivostí a vnímavostí naše ego slábne, což je vidět i navenek. Každý z nás je jako otevřená kniha, naprosto čitelná pro každého, kdo není uvězněn sám v sobě. Ve skutečnosti si nás ovšem prakticky nikdo nevšimne! Domníváme se, že nás ostatní sledují, upadáme do rozpaků a jsme celí vystrašení. Ale lidé nás většinou nevidí, i když se na nás dívají. Jsou totiž zaměstnáni sami sebou a dumají nad tím, co si asi my myslíme o nich. "Vidí mi skrz masku? Vidí, že to nezvládám, že nevím, kdo jsem, proč tu jsem a k čemu je tohle všechno dobré? Vidí, že jsem vlastně nikým?" Takhle opravdu uvažujeme - jsem nikým. Pak se ovšem snažíme dokázat, že přeci jen něco jsme tou snahou ovládat sebe i ostatní.

Pokud skutečně nahlédneš do své mysli, můžeš své ego prokouknout skrz naskrz. Když přišel Eka, jenž se stal později druhým patriarchou, v zoufalství za Bódhidharmou a stěžoval si, že jeho mysl stále ještě není v klidu, Bódhidharma na to odpověděl: "Tak mi tu svoji mysl ukaž! Kde je ta takzvaná mysl, která se nemůže upokojit?" Použil nádhernou taktiku, aby přiměl Eku obrátit světlo pozornosti dovnitř. Eka hledal usilovně svoji mysl a deset dní seděl nehnutě dnem i nocí. Jak to, že mu to trvalo tak dlouho? Ale vždyť většina z nás již hledá deset let, nebo dokonce déle, a přesto ještě stále věří v existenci 'já' a 'moje'. Neuvědomujeme si, že kořenem problému je právě toto 'já'. Jsme přesvědčeni, že je máme a že jím jsme.

Nakonec se Eka vrátil, aby znovu předstoupil před velkého mistra Bódhidharmu, kterému bylo tou dobou již více než sto patnáct let. Teď na něj mistr zíral svýma strašnýma, obrovskýma očima bez víček. Když mu tehdy poprvé řekl: "Tak mi ukaž tu svoji mysl!" Eka se roztřásl a vzal nohy na ramena. Ale během těchto deseti dní se z něj stal úplně nový člověk. Když se ho nyní Bódhidharma znovu zeptal, Eka odpověděl po pravdě: "Hledal jsem svoji mysl všude a nakonec jsem zjistil, že je neuchopitelná, nedosažitelná, nepoznatelná." Proč ji není možno spatřit a proč nemůže být uchopena? Protože mysl nemá tvar, nemá formu, není to věc. Je to ne-věc. Je širá, rozsáhlá, neohraničená a neomezená. Proto říkáme, že provádíme praxi, aniž bychom chtěli něčeho dosáhnout. Neboť cokoliv získáš, se ti stejně obrátí v rukou v prach. Nic z toho, co považuješ za svoje, nebudeš mít na věky. Snažíme se něco uchvátit, abychom se o to mohli opřít, neboť půda, po níž kráčíme, je značně nepevná a cítíme se jako na pohyblivém písku. Vlastně je to dokonce ještě horší. Půda, na níž stojíš, vůbec neexistuje - není tedy divu, že je tak třaslavá. Pusť se a odhoď představu mysli. Odhoď ji úplně!

Samozřejmě, že ji není možno odvrhnout na povel. Musí sama odpadnout, ale to musíš být nejprve ochoten pustit. Zde vstupuje do hry záměr. Záměr není totéž co cíl. Záměr, to je nasměrování, které je ze všeho nejpodstatnější. Naším úmyslem musí být pustit a odhodit tělo i mysl. Nemůžeš chtít držet, získávat a hromadit, protože tudy cesta nevede. Jedině když je tvůj úmysl čistý, když prostě jen sedíš, aniž by ses snažil někam dostat nebo svým cvičením něčeho dosáhnout, jen tehdy se opravdu dokážeš vzdát těla a mysli. A pokud najdeš odvahu do své mysli pohlédnout, uvědomíš si, že žádná mysl není. Nemá žádnou podstatu, není to nic daného, nic pevného. Není žádné 'já', žádné ego.

Když je nám poprvé uloženo, abychom našli toho, kdo myslí, všichni říkáme: "Samozřejmě jsem to já, kdo myslí. Kdo jiný by vytvářel všechny ty myšlenky, když ne já?" Když se však podíváme zblízka, zjistíme, že je to opravdu podivné. "Bože můj, odkud se vlastně všechny ty myšlenky berou? Nevím! Vypadá to, jako by přicházely odnikud, z prázdného prostoru." Vyplouvají jako bubliny. Objeví se a zase zmizí. My si mezi nimi ovšem vybíráme a ty, které se nám nelíbí, potlačujeme. Po nějaké době cvičení se nám může začít dařit přestat jedny odmítat a jiné hýčkat. Jak můžeme některými myšlenkami pohrdat a jiné upřednostňovat? "Tahle bublina je lepší než tamta. Tahle je větší, pěknější." Ale bubliny jsou jen bubliny a myšlenky jsou jen myšlenky. Proč vidíme takový rozdíl v tom, jaká myšlenka zrovna vypluje? Stejně nad nimi nemáme žádnou kontrolu. Uvědomuješ si to? Nemáš nad nimi kontrolu. Nedokážeš ovládat myšlenky, které se ti objevují v mysli. Přicházejí odnikud a vracejí se do nikam. Úplně stejné je to i s našimi emocemi. Myslíme si, že vládneme svým pocitům, ale to v žádném případě není pravda. Když sedíme na podušce, mohou nám smutkem téci slzy. Proč bychom měli nenávidět smutek a milovat radost? Co je na slzách špatného? Pláč je přece přirozenou funkcí těla a mysli, určitou formou uvolnění a očisty.

Myšlenky, pocity, emoce a dokonce i pláč jsou jako kolem ubíhající krajina. Když si vyjedeš ven, sedíš v autě a jen pozoruješ, jak věci běží kolem. Nezabýváš se tím, co se ti kde zamlouvá a co ne, jen se díváš, bez zvláštního zájmu či zaujetí, ale přesto s jistou dávkou pozornosti. Buď nestranným pozorovatelem, buď jako zrcadlo. Nech vstoupit vše, co přichází, a když to mizí, nechej to jít. Nic nepotlačuj, ani se na nic nevaž. Chápeš-li myšlenku jako bublinu, jak se na ni můžeš vázat? Je to pouhá bublina.

Totéž platí i pro nejrůznější sny a představy při sezení. Zendži Dógen, zakladatel japonské školy Sótó, nikdy neřekl: "Zbav se snění." My si ale říkáme: "Neměl bych se oddávat představám." Co je na nich špatného? Prostě je pozoruj. Stejné je to i s nevědomostí. Jestliže chci dosáhnout osvícení, neměl bych být nevědomý. Co je to? Nic než další upřednostňování. Stavíme osvícení před nevědomost. Co je tak skvělého na osvícení? Není to zase tak báječné, život v nevědomosti může být mnohem zábavnější! Můj učitel róši Maezumi vždy říkával: "Já osobně dávám přednost iluzi." Už je mi jasné proč. Je to totiž mnohem větší legrace. Pokud se rozhodneš být nevědomý v době, kdy nevědomý skutečně jsi, stáváš se Jedním a nežiješ již ve vnitřním konfliktu. Nepanuje v tobě žádná neshoda. Jestliže si myslíš, že je třeba dosáhnout osvícení, je zřejmé, že kdesi hluboko uvnitř věříš ve vlastní nevědomost. A jelikož nevědomý je zkrátka ten, kdo si to o sobě myslí, pak když se domníváš, že musíš dosáhnout osvícení, jsi oklamaný hlupák! Sám sebe klameš, pokud si říkáš: "Ach ano, tihle velikáni, tihle velcí osvícení mistři, ti jsou tak skvělí, ale já, já nejsem nic, jsem jen obyčejný hlupák."

Zvol si nevědomost, je to snazší. Buď prostě ochoten být nevědomý. A vlastně jdi ještě dál a opravdu si to přej! Věř mi, jde to snadno, nebudeš se muset snažit dlouho. Ve chvíli, kdy se rozhodneš pro nevědomost, jsi již osvícený. V naší praxi si nevybíráme. Jsi nevědomý, v pořádku! Jsi osvícený, také dobře! Koneckonců obojí, nevědomost i osvícení, jsou jenom koncepty. Ve skutečnosti žádná nevědomost ani osvícení neexistuje. Ten, kdo si tohle dokonale uvědomí celou svojí bytostí, bývá nazýván 'osvíceným'.

Zdroj: Dennis Genpo Merzel: Oko nikdy nespí. Přímo do srdce zenu. Nakladatelství DharmaGaia

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Já si z článku vytáhla následující: "Nevybírej si myšlenky, které...
Jiřka  |  25.9.2006 09:31

Já si naopak myslím, že podstata v rozhodování a i v myšlení je...
xxcd  |  25.9.2006 09:42

pro "typhon": Tento článek je opravdu skvělý,jenže ho může...
Příchozí  |  9.8.2011 23:07

Myslet si, že když tučně někomu zaplatíte a on vás na oplátku za to...
my  |  5.5.2013 21:41

Nebo ne. A nejhorší je, když je blbec pilný.
pro my  |  6.5.2013 13:39

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *