Naše nebezpečné podmiňování od útlého dětství

9.5.2002 00:00
Duchovno

Podmiňováním máme na mysli vytváření pevných vazeb mezi určitým typem činností či myšlenek a jistým druhem následků. Jestliže má určitá činnost nebo myšlenka obvykle za následek ocenění (formou pochvaly, materiální odměny či pocitu sebeuspokojení), pak se stane nedílnou součástí našeho chování, bez ohledu na to, zda je sama o sobě skutečně hodnotná. A naopak, činnosti či myšlenky, po nichž následuje potrestání (ať už se jedná o nějaký přísný trest, nesouhlas okolí, nebo nespokojenost se sebou samým), mají tendenci z našeho chování vymizet, opět nehledě na to, zda jsou samy o sobě hodnotné či nikoli.

Podmiňování v raném dětství, dlouho předtím, než získáme dostatek vědomostí a sebedůvěry, abychom prokoukli a zavrhli ony chybné vazby, z nichž podmiňování vychází, je zvláště účinné. Jeho následky nás často provázejí celý život, dokud se nám pomocí sebezkoumání nepodaří odhalit jejich pravou tvář.

Může se například stát, že dítě, jehož zájem o spiritualitu a hlubší smysl života naráží na nesouhlas a posměšky dospělých, si vypěstuje podmíněný a hluboce zakořeněný předsudek proti takovým "pitomostem".

Podobně může podmiňování v raném věku vést k tomu, že chlapci začnou zavrhovat jemnější a citlivější stránku své povahy jako něco nemužného, zatímco naopak dívkám je podmiňováním vštěpováno, že sebeprosazování a snaha vyrovnat se mužským protějškům nebo je dokonce předčit je něčím neženským.

Zvláště buddhismus zdůrazňuje vazbu mezi podmiňováním a stavem nevědomosti, jejž považuje za jednu z hlavních překážek duchovního růstu.

Podmiňování je vlastně učením bez řádného pochopení a vede k mechanickému opakování vzorců myšlení a chování, které nejsou nikdy vystaveny na světlo praktického života, aby se prověřila jejich pravdivost a použitelnost. Výsledkem je, že převážná část našeho konání postrádá patřičné porozumění a sebepozorování.

Nezbavíme-li se podmiňování, prožijeme pravděpodobně svůj život v úzkých hranicích, do nichž byla naše mysl vmanipulována v době, kdy byla nejtvárnější. Nejsme si vědomi, jak praví Buddha, své skutečné podstaty, reality, která se skrývá za světem vnímaným našimi smysly, a neuvědomujeme si ani pravé pohnutky svých činů, život po smrti ani všechny ostatní pravdy, jejichž součástí jsme, ale většinou před nimi zakrýváme oči. Je jen na nás, nikdo jiný to za nás udělat nemůže, abychom se oné nevědomosti a onoho podmiňování, které hraje tak důležitou roli při jejím vzniku, zbavili. Teprve potom se naše oči otevřou lotosovému květu, jenž po celou dobu kvetl v prachu a blátě města.

Při hledání lotosového květu vnitřního vývoje je nutné se naučit rozpoznávat, kdy naše mysl funguje pod vlivem podmiňování a nevědomosti a kdy na základě skutečných vědomostí a pochopení. Je to důležité jak pro naše děti, tak pro nás samé.

Bude-li naše pravá podstata a podstata našich dětí doslova pohřbena pod vrstvami podmiňování a nevědomosti, pak se my sami staneme tímto podmiňováním a nevědomostí. Vytvoří z nás jakési umělé já, které bude, podobně jako mazanice naplácaná na mistrovské dílo, jen velmi málo podobat tomu, kým hluboko ve svém nitru skutečně jsme.

Ze všech moderních duchovních učitelů uvádí pravděpodobně Krišnamurti nejnázornější příklady některých postupů, s jejichž pomocí je možno se zbavit nevědomosti a podmiňování.

Krišnamurti učil, že se nám nikdy nepodaří vyřešit svůj problém či problém společenský, nebudeme-li mít jas ve své vlastní mysli. Jasu dosáhneme správným myšlením (je to mimochodem první pravda Vznešené osmidílné stezky buddhismu).

Správné myšlení vede ke správnému chápání a k porozumění sobě samému. "Pokud nepochopíte sebe," říká Krišnamurti, "pak se v myšlení nebudete mít o co opřít. Nebudete-li znát sami sebe, pak to, co si budete myslet, nebude pravda." Krišnamurtiho přístup až s úzkostlivou pečlivostí zkoumá každou myšlenku, každý uvedený pojem, ne kvůli jazykovému rozboru, ale aby prověřil jeho živý smysl.

Nejlépe to zjistíme, podíváme-li se, jak se jeho pečlivé odpovědi vracejí k otázkám samým. Například na otázku, jak má člověk jednat zbožně ve všech oblastech života, odpověděl:
"Zbožným jednáním ... máme na mysli způsob života, který nestaví hranici mezi světským a božím. Neboť taková hranice vytváří konflikt. A život v konfliktu není život zbožný?Abychom tento konflikt ukončili, je zapotřebí sebepozorování a ? uvědomění si vnějšího stejně tak jako niterného. Tento konflikt může být zrušen, teprve až pochopíme rozpor existující v nás samých." Člověk, který otázku položil, dostává návod. Ten je však vyjádřen odhalením skutečného smyslu otázky a obsahuje v sobě další otázku, o níž je nutno přemýšlet. (Jaký rozpor ve mně existuje?). Krišnamurti podněcoval aktivitu mysli člověka, který otázku položil, a poukázal, že je potřeba hledat raději vlastní odpovědi než přijímat od druhých už hotové nebo je hledat v dogmatech.

Zdroj: Daniel Fontana - Cesty ducha v moderní společnosti, nakladatelství Portál

Přidat komentář

 
* *