Jak čelit své duchovní krizi

Jak čelit své duchovní krizi

8.3.2012 00:01  |  Duchovno

Jakmile se nevědomé emoce a prožitky začnou objevovat, počíná také proces jejich očišťování nebo uvolňování z těla a mysli.... celý článek

Komentářů: 37 | Poslední komentář: 24.4.2012 10:54

Komentáře

reagovat 8.3.2012 12:45 - jan

A kde je čas na chození do práce a vydělávání grošů?

reagovat 8.3.2012 12:56 - Šárí

Ale ono to není zas tak časově náročné. A především, nakonec jsme k některým těmto praktikám víceméně donuceni, protože jinak se to nedá přežít...

reagovat 8.3.2012 13:47 - 8.3.

A prožil někdo duchovní krizi?

reagovat 9.3.2012 10:35 - Šárí

Já ji prožívám. Právě procházím fází velmi silného strachu a skutečně mi nezbývá nic jiného, než si ten čas na různé techniky zvládání strachu udělat. Stejně jako zlomená noha se prostě musí zafixovat, aby srostla, tak strach se musí nějak zpracovat, jinak by to bylo na mašli.

reagovat 9.3.2012 12:12 - Adela

Já ji prožívám. Právě...

Jaký strach způsobit tvou duševní krizi, Šárí?

reagovat 9.3.2012 12:41 - hana

Jaký strach způsobit tvou...

myslíš duševní nebo duchovní krizi?

reagovat 9.3.2012 12:57 - Šárí

Krize je to duševní i duchovní :-)))

A způsobit ji rozdíl mezi tím, čím bych měla být, a tím, čím jsem. V dětství jsem neměla možnost stát se sama sebou a vytvořila jsem si tedy falešnou alternativní osobnost. A tu nyní postupně odkládám a vracím se jaksi ke svým kořenům.

reagovat 9.3.2012 13:25 - Ludi

Šárí, a kolik Ti je? Mě to potkává teď, kolem 45 let. Jakobych ten Tvůj poslední příspěvek napsala já. Připadám si jako rostlinka, která byla pod kamenem a teď se narovnává a míří ke světlu. To zní idylicky, ale kolik strachu beznaděje, bezvýchodnosti, kam jít dál, jsem si prožila. Všechno to k něčemu bylo. Máme jako ty kytičky obdivuhodnou schopnost mířit ke slunci, i po těch mnoha letech. Držím palečky.

reagovat 9.3.2012 13:35 - 9.3.

Krize je to duševní i...

A jaký je v tom rozdíl?

reagovat 9.3.2012 13:44 - Šárí

Datume,
rozdíl právě asi není v mém případě žádný.

Ludi,
je mi 42 skoro na fous. A taky doufám, že bude líp, nějaké kladné výsledky už se ale dostavují. Tak ať nám to dopadne co nejlíp.

reagovat 9.3.2012 13:55 - Ludi

Šárí,
mně to začínalo taky kolem čtyřicítky a po ní - než jsem si uvědomila, co se vlastně děje. Je to proces. Neměnila bych i za tu cenu, kterou to stálo. Nyní již vidím světlo na konci tunelu a troufám si říci, že jsem se hodně proměnila a hlavně je to cesta, po níž jdu dál a dál.

reagovat 9.3.2012 13:58 - 9.3.

Datume,
rozdíl právě asi...

Neříkej mi tak škaredě,připadám si pak jako nějaké číslo.
Každé to slovo znamená úplně něco jiného...

reagovat 9.3.2012 14:01 - hana

Datume,
rozdíl právě asi...

pokud máš duševní problémy, léčí je psychiatr. Duchovní problémy se týkají víry.

reagovat 16.4.2012 22:30 - Tlučhuba

pokud máš duševní...

Proč by se duchovní problémy měly týkat víry? Přesněji, jen víry? Myslíte snad, že jen věřící člověk žije duchovně? To je , tedy, dost omezený pohled na duchovno. Například já církeve nemám rád, věřící nejsem ale duchovně žiji. Osobně považuji za duchovno to, co si vytvořím sám. Ne, že něčemu věřím, co je mi předkládáno. Tady bych velmi, ale opravdu velmi souhlasil s některými pasážemi v článku. Ne se všemi souhlasím, ale například s těmi osobními rituály. Může to být cokoli. Tak třeba já. Mám výhodu v tom, že pracuji doma, nemusím brzo vstávat a tam nejsem naštvaný, že venku lije a že mě v rachotě čeká blbý šéf. Už to tak praktikuji od revoluce. Vždy večer, když si jdu lehnout, si proberu plán na další den. Když pak ráno vstanu, vím přesně, co mě čeká a nic mě nepřekvapí. A je tu první rituál. Sedemidecová konvička čaje. Většinou Pu Erhu nebo nějakého oolongu, tedy polofermentovaného čaje. A nejde jen o to popíjení v klídku, ale hlavně o tu pomalou přípravu. Nahřát konvičku, nechat vychladit vodu na patřičnou teplotu, podle čaje, který si připravuji. Pak postojím pár minut v kuchyni, než se čaj vylouhuje, a sednu do ušáku a psutím si nějakou klidnou muziku. Georga Deutera, Harolda Budda nebo nekoho takového, má těch cédéček doma patnáxt set, tak se vždy něco najde, na co mám chuť. Pak práce, a v deset se rituál opakuje, jenže s kávou. Připravím dvě nádherná espressa o 30ml a zatluču na stěnu, za kterou vyrábí má žena krásnou keramiku. Dáme spolu kafíčko, prohodíme pár slov a jdeme každý makat do té své rachoty. A tak se to opakuje denně 2-3x. Ale není to žádné dogma. Když není čas a nejde to, tak žádné rituály nejsou. Ale stává se to málokdy. U rituálů nejde o nic jiného, než si uvědomit, že je všechno v pořádku. Ale aby tyhle rituály měly smysl, musí vycházet z člověka. Ne, že si rychle musím nějaký rituál najít, jen, abych nějaký měl. Podstatné je těšit se, ža si ten čaj připravím, protože záleží na té cestě k němu. Ne o něj samotný.

reagovat 17.4.2012 06:35 - Gerta

Krize je to duševní i...

Šarí, můžeš to prosím více rozvést, zajímá mne to, protože cítím totéž...
To-"čím jsem a čím bych měla být..."!

reagovat 18.4.2012 08:20 - Tlučhuba

Já ji prožívám. Právě...

Nikdy není pozdě na to, začít na sobě pracovat. Nicméně, jedno staré pořekadlo zní, že starého psa novým kouskům nenaučíš a tak, jak roky přibývají, je učení se, těm kouskům, čím dál těžší až se stane nemožným. Každopádně, pokud člověk zůstává ve straém prostředí, je to o to těžší. Myslet si, že člověk překoná nějaké psychické těžkosti nějak uměle, je velmi naivní. Tyhle fobie se nikdy neztratí, jen se, dočasně, utlumí. Ale pokud někdo s němi žije 40 let, pochybuji silně, že se jich, natrvalo, zbaví. To je pak jen taková póza. Za podstatně lepší přístup považuji, naučit se s nimi žít a brát je jako normální stav. Nebojovat s nimi, ale koexistovat. Česky se tomu říká srovnat se se životem. Když příjmeme fakt, že nemý smysl s fóbiemi bojovat, protože je to, do velké míry, zbytečné a pokud si najdeme nějakou svou životní cestu, pokud se smíříme s tím, že nikdy nebudeme mít to, co bychom chtěli, penězi počínaje, lidmi konče, máme napůl vyhráno. Různé psychické problémy, zejména u žen, jsou uměle vytvořeny různými frustracemi, neschopností jasně formulovat své odpovědi, třeba šéfovi v práce, manželovi, dětem, různým žadatelům o pomoc a podobně. Moje máma mě, od malička, učila říkat NE. Jakmile toho dosáhneme, spousta fóbií zmizí. Stejně, jako když si, zejména ženy, uvědomí svůj věk a smíří se s tím, že už nikdy nebudou vypadat jako v osmnácti. Nejde totiž nikdy o nic jiného, než o zdravý rozum a potlačení ambicí, na které nemáme.

reagovat 18.4.2012 09:36 - Šárí

Tlučhubo,
o to, o čem píšeš, u mně vůbec nejde. Soudím, že o věci nemáš ponětí.

Gerto,
je to obtížné krátce popsat. Prostě jako by všechno, co mně v minulosti v životě podpíralo, postupně odešlo do ztracena, a mně nezůstalo vůbec nic, co by mi naznačovalo, jak dál... Ne že bych nevěděla, co chci, jen nevím, jak k tomu dospět. Tak se nějak udržuji v chodu setrvačností, nějak se pokouším zvládat své strachy, a doufám, že se časem dostaví nějaké východisko.
A hledám nějakou pomoc-teď jsem byla u dr. Lebenharta (napsal knihu Svlékl jsem bílý plášť, kterou jsem četla a moc se mi líbila) a dostala konstituční homeopatikum a autopatii. Tak teď budu pozorovat, jestli mně to nějak posune.

Mému současnému stavu předcházelo dost intenzivní emoční léčení. Zbavovala jsem se starých negativních emocí a bylo to velmi vyčerpávající, ale cítila jsem stále nějaký posun někam. Dnes není můj stav zdaleka tak náročný, leckdy už je mi dost dobře, ale právě necítím ten posun, mám nepříjemný pocit, že jsem se nějak "zasekla", a to už celý rok...

Napiš také něco o sobě.

A nejen ty, napište všichni, kteří prožíváte něco podobného.

reagovat 18.4.2012 14:26 - hana

Proč by se duchovní...

pokud žiješ duchovně, je to tvoje víra. Víra není jen to, co lidem cpe do hlavy jakákoli církev.

reagovat 18.4.2012 14:29 - Gerta

Tlučhubo,
o to, o čem...

Jsem na tom podobně, i když osudy máme jistě rozličné.I mně odešlo nebo bylo z mé vůle "odejito" všechno, co mne kdysi dělávalo člověkem veselým a často i šťastným.
I u mne nic nenaznačuje, jak dál a žiju jak robot, setrvačností. Mám však kolem sebe
hrstku těch, kvůli kterým nemohu žít po svém , a také řetěz povinností, které neumím setřást. Neumím opustit ač bych ráda, neumím zaměnit rutinu, ač bych také ráda. Bludný kruh. Čekám na "zázrak".
Příčiny jsou však hmatatelné, jasné, proto u mne nějaký druh léčby by byl zbytečný, mám své úzkosti a strachy prostě z toho, co je dané, určité, nejsou to démony...
Moc zdravím všechny podobně "postižené".
Těžko se o tom všem píše.

reagovat 19.4.2012 07:53 - Tlučhuba

Jsem na tom podobně, i když...

No, pokud Vám jde o tohle, tak to je jasná krize středního věku. Nrříkejte mi, že o tom nemám ani páru. Přesně vím, o co jde. Mě totiž, postihlo, přesně totéž. Jsem docela činný člověk, co pamatuji, tak fotografuji, poslouchám hudbu, které mám doma neuvěřitelné množství, hraji na různé hudební nástroje, čtu spoustu knih a tak dále. Dnes je mi 52 a zhruba před třemi lety jsem najednou zjistil, že to, co jsem považoval odjakživa za dané, za takové ty životní kotvy, mě, najednou, z ničeho nic, úplně přestalo oslovovat a když jsem ty činnosti dělal, položil jsem si otázku, proč v nich, vlastně, stále pokračuji. Například v hudbě byla mou kotvou sedmdesátá léta. Najednou jsem zjistil, že mi to hraje jen jako kulisa a že ji vlastně vůbec neposlouchám a že mě to nudí. Stejně tak filmy. Hudební nástroje beru do rukou už jen sporadicky a to jen, abych nevyšel ze cviku, i když mi to už žádnou radost nepřináší. A tak mi zůstalo jen to focení a láska ke kvalitním čajům. Cítil jsem se, tak nějak, ožebračen, možná až podveden, ale nevěděl jsem kým a proč. Tu muziku jsem už totiž slyšel tolikrát, že už byla totálně profláklá a bylo třeba s tím něco udělat. Začal jsem studovat soudobou moderní hudbu a světe div se, i dnes se hraje strašná spousta muziky, která mě oslovila a o které jsem neměl ani potuchy. Nutno ale dodat, že to není ta, kterou běžný člověk slýchává, třeba z rádia. No, a koupil jsem si štěně bernského salšnického psa, fenku, dnes je to tříletá slečna 40 kilo vážící a věřte nebo ne, je to balzám na nervy. Každodenní, aspoň hodinové vycházky do lesů a luk, paráda. A přišlo kafe. Jakkoli jsem kávě nikdy neholdoval a pil jsem ji jen vyjímečně, naprosto mě pohltila. Dal jsem se na baristiku, koupil jsem domů prvotřídní kávovar a dnes ke mě chodí přátelé, když mají chuť na opravdu dobré espresso, naprosto pravidelně, i když bydlím kapku z ruky, neboť, jako člověk z města, bydlím dnes už nějakých 15 let na venkově.

reagovat 19.4.2012 09:10 - Šárí

Gerto,
možná bys měla vyhledat nějakého dobrého psychoterapeuta a pár hodinek s ním strávit. Třeba by ti poskytl nějaké dobré rady, ukázal by ti jiný pohled na věci, posunul tě někam dál. Ať už jde o krizi středního věku nebo o něco jiného. Třeba by se ti ulevilo. Za zkoušku nic nedáš.
I zázraku se musí jít trochu naproti, myslím.

Máš aspoň kámošku, se kterou si o tom povídáte? To je hodně důležité. Já ji mám, léčí se z něčeho podobného, i když v mírnější podobě, a tak si navzájem rozumíme.

Já bych byla třeba celkem ráda, kdyby mé problémy byly krizí středního věku... to je známá věc a dá se řešit. Bohužel, moje psychiatrička to vyloučila. Ostatně si myslím, že s krizí středního věku bych si poradit dokázala bez potíží-proti mým současným potížím by to byla brnkačka...

reagovat 19.4.2012 09:15 - Šárí

Tlučhubo,
zdá se, že si s krizí dokážeš dobře poradit.

Já jsem se okolo čtyřicítky také trochu změnila a přeorientovala, našla jsem si pár nových věcí-ráda bych sice dělala víc, ale bohužel na to nestačím. Ale i to, co mám, je fajn. Je asi normální, že se člověk změní a začnou ho přitahovat trochu jiné věci.

Taková dobrá kávička z kvalitního přístroje-lahoda! Také ji lidem připravuji.

reagovat 19.4.2012 09:15 - Gerta

No, pokud Vám jde o tohle,...

Krizí středního věku jsem prošla bez větších potíží, začalo to později po určitých událostech, které věk neovlivňuje.
Díky za tvá slova, od mužskýho si cením, co jsi tak velmi upřímně napsal.

reagovat 19.4.2012 09:20 - Gerta

Gerto,
možná bys měla...

Šárí, se mnou nikdo, ani psychoterapeut "nehne". A kamarády, převážně optimisty,
v tomto stavu nevyhledávám ani nezvu, jsou naprosto "jinde"... Po dříve bohatém životě volím ústraní, tam si se sebou "rozumím nejvíce".
Jinak je všechno marné, všechno jsem vyzkoušela, věř mi...

reagovat 19.4.2012 19:12 - Tlučhuba

Šárí, se mnou nikdo, ani...

No, Gerto, to bude ono. Zavíráš se doma, jsi ráda sama, a to jen proto, že Tví kamarádi a kamarádky jsou úplně někde jinde. To je naprosto typické. O tom jsem se vůbec nezmínil, když jsem psal výše o své krizi. Já bych to radší ani krizí nenazýval, ale abychom si rozuměli, tak tedy krize. Já jsem nikdy neměl moc přátel, kamarádů ještě méně. Nejsem z těch, který je kámoš hned s každým. NAvíc to síto času, ty kámoše fest prosilo a na sítě jich zůstalo pramálo. A jsou to, bohužel, ti, kteří bydlí dále než dvacet kilometrů a stejně, jako já, jsou to živnostníci, takže ty víkendy, no, co budu povídat. Nebo zůstali ti, kteří, stejně, jako já, se dlouhodobě věnují čaji. To jsem psal úplně poprvé, myslím. Sbírám, kupuji a piji čaje vysoké kvality, zrovna tu mám, před sebou Tie Quan Yin Red Hearth, vynikající polofermentovaný čaj. No, abych se vrátil. Při tom kávování jsem objevil lidi, v mé blízkosti, o kterých jsem neměl ani tušení. Přitom je, od vidění, znám ale nikdy jsme neměli nějaký společný průsečík zájmů. Až teď. No, a právě ti noví lidé vlijí člověku do žil novou krev. Jako bych měl patnáct a právě s něčím novým, interesantním, začínal. Všechno je v lidech. Sám si vystačí málokdo. Ale chce to lidi, kteří něco tvoří. V průběhu let jsem došel k závěru, že nejsem šťastný, i když mám fůru peněz, které nejsem schopen utrati, když si koupím nové to či ono, ale, když něco smysluplného udělám. Krásnou fotku ve výstavním formátu, uvařím rodině nebo návštěvě interesantní jídlo, nebo někomu s něčím pomůžu. Ale s tou pomocí velmi šetřím a nechávám si ji jen pro přátelé. Ale poznat nové lidi, se kterými má vůbec smysl se scházet, to je na dlouhé lokte. Ale pokud nějaké najdeš, je to velká pomoc.

reagovat 19.4.2012 19:33 - *

Mně to teda válcuje fest a to je mi teprve 33 :-(

reagovat 19.4.2012 21:22 - Super

No, pokud Vám jde o tohle,...

láska ke kvalitním čajům :-)))

reagovat 20.4.2012 06:30 - Šárí

Gerto,
taky jsem si dlouho myslela, že se mnou nikdo nehne... a vida, nakonec se jedna terapeutka našla. Používala trochu netradiční metody-a těmi konečně dokázala proniknout skrze mou bariéru. Tedy měla to se mnou těžké (a já s ní taky), ale někam jsem se přece dostali. A naučila mně hlavně to nevzdávat a pořád doufat a hledat. Dnes už k ní nechodím, potřebuji jiný druh péče, ale hlavně díky ní jsem tak nějak pořád na cestě, i když s dlouhými zastávkami.

Taky špatně snáším některé optimisty... takové ty vlezlé a hlučné. Asi to vyplývá přirozeně z mé životní situace. Ale můj přítel je taky optimista a snášíme se velmi dobře :-))) Sama v poslední době už nějaký optimismus taky nalézám, zaplaťpánbůh.

reagovat 20.4.2012 09:26 - Tlučhuba

Gerto,
taky jsem si dlouho...

Jo, já taky nesnáším takové ty vlezlé optimisty, kteří jsou, okamžitě, s každým kámoši. Tihle lidé to sice mají v životě jednodušší, ale že bych si musel jít lehnout, když na nějakého takového narazím, to bych říct nemohl. Nehledě na to, že za těmito lidmi většinou není vidět vůbec nic, žádné výsledky.

reagovat 20.4.2012 15:55 - Gerta

Gerto,
taky jsem si dlouho...

Přeju ti to i závidím. Se mnou Šárí "nepohne" opravdu nikdo,nemusíš mi věřit, ale já to vím.A hledám, už hledám roky nejen u lidí, ale i v knihách a i třeba u věřících, zda bych nenašla někoho nebo něco, kdy bych si řekla: "Ano, to je ono..."
Prostě hledám asi Kámen mudrců, který stejně ještě nikdo nikdy nenašel a nikdy nenajde.

reagovat 20.4.2012 16:12 - Irena

Přeju ti to i závidím. Se...

Uspech spociva v tom, ze ty musis pohnout sama se sebou.

Nejlepsi a nejosvedcenejsi je psychologicke pravidlo cislo 1. a to je napumpovat do sebe co nejvice optimismu. Nejdrive nasilim a vytrvat tak mesic. Kazdy den rano si rict 5 pozitivnich veci, ktere delas dobre nebo na ktere jsi hrda, treba jsem chytra, krasna atd. Zni to humorne, ja vim, ale funguje to. Az se naucis videt to, ze sklenice je napul plna vic nez napul prazdna, tak se pohnes dopredu milovymi kroky.
Zakladem uspechu je pozitivismus.

reagovat 21.4.2012 10:58 - Tlučhuba

Uspech spociva v tom, ze ty...

No, nevím, kde je pravda. Já si se svým negativismem koexistuju docela slušně. Dokonce souhlasím s jistým názorem, že negativista je na to, co se života týče, lépe, protože, na rozdíl od pozitivisty, ho nic nemůže negativně překvapit. Myslím si, že takové to lpění na pozitivnosti za každou cenu není v pořádku. Je to, jakobych já, který jsem chlap každým coulem, najednou chtěl být ženskou. Není nic horšího, než se snažit změnit lidskou přirozenost. Kdo je cholerik, nikdy nebude sangvinik. Například.

reagovat 21.4.2012 12:59 - Gerta

No, nevím, kde je pravda....

Souhlasím naprosto s Tlučhubou.
To, co píše Irena, byť v dobré vůli,
je určeno pro slabší jedince, kteří se dají lehčeji manipulovat jinými nebo jejich myšlenkami. Násilím do sebe pumpovat optimismus je podle mne k ničemu, ani to vlastně nelze!

reagovat 21.4.2012 18:54 - Tlučhuba

Souhlasím naprosto s...

Přesně tak. Nehledě na to, že pokud chci někdy, tu a tam, probrat něco s nějakým přítelem, tak to nikdy nejdu řešit a tím, kdo je optimista. Pesimista mi vždy podal podtstně lepší argumenty, propracované a když už takový člověk řekl ano, tohle bych udělal, tak jsem si mohl být jist, že na tom něco bylo. Stejně tak chodí za mnou spousta kamarádů, když potřebují s něčím píchnout. Tedy poradit, protože vědí, stejně dobře, jako já, že rady od optimisty je mohou zcela zruinovat. Tak skončil třeba jeden můj kolega, který si zašel na radu za dobře naladěným finančním poradcem, absolutním optimistou, který mu poradil, že má investovat do investičního zlata, protože jeho cena vyrostla za pár let na šestinásobek a jen za poslední půlrok o 30%. Tak nakoupil zlata nevím kolik a když potřeboval prachy, tak byl v čudu, páč cena zlata je jen chiméra, protože v době, když stojí hodně, ho nikdo nekoupí. Já jsem, v tomto punktu, pesimista a investiční zlato bych nikdy nekoupil. To je jen jeden příklad. Ten poradce to obkecával hodinu, až ho ukecal.

reagovat 21.4.2012 20:49 - Irena

Ale lidé, vy mi nerozumíte nebo nechcete rozumět. Já přece nenabádám k optimistické naivitě a k tomu, abyste všude viděli růžové obláčky, kočičky s mašličkama nebo fakt, že všude kolem nás jsou ti nejhodnější lidičkové. To vůbec ne. Pokud mluvím o pozitivitě, je to myšleno ve vztahu sám k sobě. Samozřejmě z toho pak bude vycházet i optimističtější naladění vůči okolí. Základem je mít rád sám sebe a k tomu člověk dojde tehdy, když si uvědomí pozitiva ve svém životě. Nakonec Tlučhubo, ty jsi toho krásným příkladem a vlastně to děláš nevědomky. To že jsi cholerik, který koexistuje se svým negativismem se vůbec nevylučuje se spokojeností se sebou samým. Určitě napíšeš jak to není pravda atd. Ale podívej, co jsi tady o sobě napsal.
-miluji čaje vysoké kvality
-mám kávovar a dělám kávu pro přátele
-mám hodně peněz
-mám manželku co vyrábí keramiku atd.
Prostě si ve svém životě našel věci, které rád děláš a jsi na ně hrdý a dává ti to energii jít dál. A o tom mluvím celou dobu. člověk se musí přenést přes to, co je v životě špatně a to špatně mají všichni i optimisti, a naopak musí začít vidět ty věci kladné.
A jak píšeš o obchodním jednání s optimistou, kterej prodává zlato tak to je úplně o něčem jiném. Jde o falešný opimismus s cílem prosadit svou bez ohledu na zájem klienta. Lze to lehce prokouknout nezávisle na mentálním rozložení.
Takže se mějte rádi, hlavně sami sebe.
A pijte k tomu kvalitní čaje jako Tlučhuba :-)

reagovat 24.4.2012 10:39 - Ireno,

máš pravdu. Ale ne vždy tomu tak bylo. Já vím, že jsou lidé, kteří potřebují ke svému životu spoustu různých rádobyodborníků s papírem, ale i skutečných odborníků, různých těch šarlatánů, předávajících takzvanou vesmírnou energii prostřednictvím televizního vysílání a podobně. Taky naprosto chápu, že jsou v životě situace, kdy člověk opravdu potřebuje pomoc druhých, a taky vím, že mnohdy člověku uleví i naprosto nesmyslná věc, třeba milosrdná lež. A už vůbec nevylučuji, že se, do podobné situace, můžu dostat já, stejně, jako kdokoli jiný. Ale to mluvíme o skutečných životních problémech. Ne o kdejaké "blbé náladě", která trvá dýl, než den. Člověk ani nemusí mít nějaké hodně vyhraněné koníčky, aby se na další den těšil, nemusí mít ani přátelé, když na to příjde. Problém dnesška je, že se lidé nedokáží radovat z každodenních drobností. Mám dojem, že dnes, aby mnozí byli spokojeni, potřebují všechno agrómnoje, balšoje, konto, množství kamarádů, co možná nejdražší vybavení domácnosti, třikrát ročně dovolenou v cizině, pokud možno. Já takových lidí znám opravdu hodně, osobně, protože se mezi lidma furt pohybuju. Každý má, takzvané deprese, z něčeho jiného. Jeden, že má málo peněz. Druhý, že má hodně peněz. Další, že kolega má hezčí manželku. Ještě další, že to či ono. Ale, upřímně řečeno, tohle jsou úplné prkotiny. Opravdový problém nastane, když člověk takzvaně vyhoří. A je docela možné, že to bude problém některých lidí z této diskuse. Ztráty životních jistot. Ale ne materiálních, to ne. A neschopnost najít si za ně adekvátní náhradu. Pokud někomu pomůže psycholog, je to v pořádku. Já proti tomu nemám nic. Ale jakmile si někdo udělá z návštěv psychologa životní krédo, tak je ztracen. Všechno plyne přirozeně. Krize se střídají s euforiemi. Je to přirozené a tak je to třeba brát. Ale domnívat se, že euforie trvá navěky, je opravdu naivní. Někde jsem četl, že život se skládá z vypjatých situací, trvajících pár minut. A největší problém je přežít dobu mezi nimi.

reagovat 24.4.2012 10:54 - Šárí

Předchozí příspěvek, ať už ho psal kdokoliv, je opět mimo téma diskuse.

Možná by se jeho autor měl seznámit s tím, o co se tu vlastně jedná:
http://www.stinstromu.net/krize/johanova.pdf

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Souhlasím naprosto s Tlučhubou. To, co píše Irena, byť v dobré vůli,...
Gerta  |  21.4.2012 12:59

Přesně tak. Nehledě na to, že pokud chci někdy, tu a tam, probrat něco...
Tlučhuba  |  21.4.2012 18:54

Ale lidé, vy mi nerozumíte nebo nechcete rozumět. Já přece nenabádám k...
Irena  |  21.4.2012 20:49

máš pravdu. Ale ne vždy tomu tak bylo. Já vím, že jsou lidé, kteří...
Ireno,  |  24.4.2012 10:39

Předchozí příspěvek, ať už ho psal kdokoliv, je opět mimo téma...
Šárí  |  24.4.2012 10:54

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 

Reaguji na komentář - nereagovat

* *