O dávání dárků

A těch druhých bývá o vánocích někdy hodně! Pak si lámeme hlavu, běháme po obchodech, vybíráme naše účty? A přitom si často zapomeneme dát sami sobě otázku, co osobního bych mohl tomu člověku dát? Z čeho by měl opravdu radost?

Někdy vybíráme dárky praktické - tam obvykle nemáme takový problém něco vymyslet. Ale praktické věci si můžeme dávat celý rok. Vánoce jsou časem, kdy jsou lidé citlivější, více vnímají své blízké. Vánoce jsou časem osobních setkání a také osobních dárků.

Takovým osobním dárkem rozhodně není obálka s penězi s dovětkem: "Kup si za to, co chceš." Také nikomu srdce nerozbuší sada nových ponožek nebo pomůcky do školy. Ne že by takové věci podle mě neměly být pod stromečkem, ale rozhodně by neměly být tím hlavním, co chceme darovat. Leda že bychom chtěli tomu dotyčnému říct takovým dárkem, že jsme si nenašli pro něho ani chvilku času a že si tím jen odbýváme dárkovou povinnost.

Chtít dát někomu osobní dárek znamená chtít mu trochu porozumět. Nemusíme se vždycky úplně strefit, ale i přesto takový dárek zůstává projevem náklonnosti nebo přímo lásky. Při koupi nebo výrobě takového dárku zažíváme radost poprvé a při předávání podruhé.

Dá se dokonce říct, že tím uděláme něco pro nás oba a pro náš vztah. K tomu přidávám závěrem jeden krátký příběh:

Farmář, jehož obilí získávalo každým rokem v soutěžích ta nejvyšší ocenění, se vždy dělil s okolními farmáři o svou nejlepší setbu. Když se ho kdosi zeptal, proč to dělá, odpověděl: "Mám na tom vlastní zájem - vítr přenáší pyl z pole na pole a kdyby mí sousedé pěstovali podřadnější obilí, křížením by klesala kvalita i toho mého. Proto chci, aby i oni měli to nejlepší obilí." A poučení? Snad že co uděláme pro druhé, uděláme i pro sebe.
Autor: Jan Kulhánek