Buddhův odchod - Životu nelze uniknout

30.4.2002 00:00
Duchovno

Cesta, po níž kráčíme z bezpečného domova dětství ke svému budoucímu osudu, od nás obvykle nevyžaduje, abychom se vzdali všech životních radostí a vyměnili je za asketické odříkání. Po této cestě se mohou vydat ti, jejichž posláním se stal náboženský život. V Buddhově příběhu se však skrývá mnoho témat, jež oslovují každého z nás. Otec prince Siddhárthy, stejně jako tolik jiných otců, vkládá do syna všechny své naděje a sny a doufá, že syn jednou zdědí jeho trůn. Stejně tak může jiný otec snít o tom, že jeho syn po něm převezme podnik nebo si zvolí stejné povolání.

Otec prince Siddhárthy, stejně jako tolik jiných otců, vkládá do syna všechny své naděje a sny a doufá, že syn jednou zdědí jeho trůn. Stejně tak může jiný otec snít o tom, že jeho syn po něm převezme podnik nebo si zvolí stejné povolání.

Na nejhlubší úrovni si princův otec nepřeje, aby syn vůbec poznal život, neboť život mimo dosah rodičovského dohledu promění každého člověka a probudí v něm vnitřní potřeby a vlastnosti, jež jsou pro každého jedince specifické a nemusí být vždy v souladu s rodičovskými přáními.

Král zejména nechce, aby se jeho syn setkal s utrpením, neboť právě ono znamená ten nejopravdovější růst a rozvoj. Zůstane li princ dětinskou bytostí, může ho otec vychovávat a tvarovat podle své vůle a syn zůstane doma.

Rodičovské sny nejsou samy o sobě zlé ani negativní, jsou však naprosto marné. Každý mladý člověk je nezaměnitelným jedincem, a má-li si uchovat vnitřní vyrovnanost, musí naplnit svou vlastní identitu.

Ani manželská a rodičovská pouta nezabrání Siddhárthovi v odchodu. Je to kruté ponaučení, k němuž musí dospět mnoho mladých lidí. Jestliže člověk založí rodinu v době, kdy je ještě příliš mladý a vlastně dosud neví, kdo je a kam směřuje - a zejména tehdy, kdy výběr partnera byl spíše rodičovskou záležitostí, byl otázkou existenčního zabezpečení nebo jen ochoty nezklamat druhé - život ho dříve či později zavolá jiným směrem. Vnitřní puzení stát se sám sebou je potom provázeno bolestí a smutkem z odloučení.

Jako rodiče můžeme předcházet této poměrně běžné zkušenosti tím, že nebudeme na potomky naléhat, aby se "usadili" dříve, než sami zjistí, kým jsou a co chtějí v životě dělat. Čím usilovněji se snažíme, aby s námi děti zůstaly, tím větší trápení jim způsobíme, až se nakonec odhodlají skutečně odejít. Potomci někdy musí snášet rodičovský hněv a zklamání, aby se vyhnuli ještě většímu zklamání a trápení, jež by se dostavilo později, kdyby se zpronevěřili vlastní duši.

Kdyby Siddhárthův otec nespoutal syna manželstvím, ušetřil by ho přinejmenším bolestného loučení s milovanou manželkou a synem. Žena a syn však byli součástí otcova světa, a nikoli světa, který byl princovým osudovým předurčením. Bohužel, neexistuje způsob, jak by Siddhártha mohl následovat své vnitřní puzení a současně zůstal dítětem svého otce, manželem své ženy a otcem svého dítěte.

Rodiče často přijímají s posměchem nebo s hněvem rozhodnutí mladého člověka věnovat se konkrétnímu povolání, pokud oni sami toto povolání neuznávají zejména jestliže to vyžaduje, aby se mladý člověk vzdálil nebo začal žít ve světě, o němž rodiče nic nevědí. Mnozí mladí lidé později změní směr svého života.

Nelze očekávat, že dvacetiletý člověk s naprostou jistotou ví, co chce dělat až do konce života. Někteří lidé to však skutečně vědí. Ať už je jejich poslání trvalé, nebo vydrží jen v jistém životním období, pokud vyvěrá ze srdce, potom žádný rodinný příslušník, učitel, přítel nebo poradce nemá právo s postranními úmysly vymlouvat mladému člověku jeho rozhodnutí.

Siddhárthovo poslání je duchovní a vyžaduje, aby mladík opustil všechny světské vazby a radosti. Stejně tak může být plnohodnotným posláním pěstovat hudbu, malovat, psát nebo založit podnik, cestovat kolem světa nebo stát se lékařem, účetním či farmářem. Pro někoho může být posláním provdat se za milovaného člověka a založit rodinu. Záleží jen na hlasu srdce.

Podobné volání nemusí zaslechnout každý mladý člověk, ale zaslechne je snáze, nebude-li přehlušeno nesouhlasným pokřikem druhých lidí.

Rodiče, kteří dokážou smysluplně komunikovat se svými potomky a dokážou rozeznat jejich individualitu, nebudou dopředu rozhodovat, jako to udělal Siddhárthův otec, čím se musí potomek stát. Nebudou kolem něj stavět obrazné ochranné hradby a otevřeně či skrytě hrozit zavržením či trestem, jestliže potomek nesplní rodičovská přání.

V příběhu o Buddhově odchodu je hluboký smutek, neboť jeho otec, žena a syn ho již nikdy nespatří. Přesto je většina obyvatel světa přesvědčena, že díky Buddhovu rozhodnutí dojdou ke konečnému spasení. Je to tedy rozhodnutí, kterým Siddhártha obětoval osobní štěstí ve prospěch vykoupení milionů lidí.

Doufejme, že budou-li rodiče povzbuzovat děti, aby šly za hlasem svého srdce, obohatí to v konečném důsledku život rodičů i jejich potomků a snad i jejich širokého okolí. Buddhův příběh nás učí, že každý člověk má svůj osud, velký či malý. Jsme-li připraveni naslouchat a rozeznat rozdíl mezi poživačností a posláním a poslechneme-li hlas svého srdce, můžeme obohatit nejen vlastní život, ale i život mnoha dalších lidí.

Zdroj: L. Green, J. Sharman- Burke -Životní cesta v zrcadle mýtů , nakladatelství Portál

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

"Podobné volání nemusí zaslechnout každý mladý člověk, ale zaslechne...
T  |  4.6.2007 17:26

To je chytrý, pánové...Právě jsem si znova uvědomil, proč katolíci...
vašek  |  4.6.2007 19:11

Volání? Takže když mě přijde domů synek a řekne , že právě potkal...
Tommy  |  4.6.2007 19:14

Nedávno zemřel jeden odbojář proti komunismu, který neváhal zabít...
KB  |  4.6.2007 19:29

"Říct jasně svůj názor a pak nechat syna ať se rozhodne, tak je to...
iob  |  20.3.2010 19:39

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *