Ať žije panovník!

8.10.2008 00:00
Duchovno

...Vládce onemocněl. Jeho svita se polekala, potom zaradovala. Lékaři jej začali léčit. Každý den se marně snažili něco udělat, ale stále nic nepomáhalo!

Ubíhaly dny, ubíhaly měsíce a roky a panovník tak, jak byl ochrnutý, tak taky zůstal. Kolik jen dobyl zemí. Kolik jen národů dostal na kolena! Potom, co dobyl půl světa, se ukázalo, že je naprosto bezmocný před nemocí. Jednou se kvůli své bezmocnosti rozzuřil:
- Všem lékařům, kteří mě léčili, ale nevyléčili, usekněte hlavu a napíchněte ji na kůl před městskou branou.

Uběhl nějaký čas a kilometry městské hradby se bělaly lebkami učených mužů. Jednou si vládce zavolal svého hlavního rádce.
- Rádce! Kde jsou všichni tví lékaři?
- Můj pane, žádní lékaři tu již nejsou, sám jste nařídil, abychom je všechny popravili.
- Copak nezůstal ani jeden?
- Ne, můj pane, v celé zemi nezůstal ani jeden, který by byl hoden vaší pozornosti.
- Dobře jim tak.

A zase se táhly dlouhé neradostné dny. Jednoho dne se panovník znovu zeptal:
- Rádce, pamatuješ, jak jsi mi řekl, že už nezůstal žádný lékař, který by byl hodem mé pozornosti? Vysvětli mi, co to znamená.
- Můj pane, v našem království zůstal již jen jeden lékař. Žije nedaleko odtud.
- A umí léčit?
- Ano, umí. Jednou jsem u něj byl, ale je tak nevychovaný, tak nekulturní a hrubý! Když otevře pusu, neuslyšíte nic než vytříbené sprosťárny. Nedávno prohlásil, že zná tajemství, jak vyléčit samotného panovníka.
- Proč jsi mi to tedy nepověděl?!
- Pokud jej sem přivedu, dáte mě za jeho chování popravit, můj pane.
- Slibuji ti, že to neudělám. Přiveď jej ke mně.

Rádce lékaře po nějaké době skutečně přivedl.
- Slyšel jsem, že umíš léčit. - žádná odpověď.
- Proč mlčíš? Mluv! - rozkázal panovník.
- Můj pane, zakázal jsem mu otevírat ústa, - řekl rádce.
- Smíš mluvit! Co? Skutečně tvé schopnosti stačí na to, abys mě mohl vyléčit?!
- Do toho ti nic není. Můžeš mít pochybnosti o mých vladařských schopnostech, protože panovník jsi ty. Vyznáš se v panování a umíš řídit tuto zem, ale proč se snažíš cpát svým panovnickým rozumem do medicíny? V panování jsi dobrý, ale v medicíně nejsi o nic lepší než obuvník.
- Stráže!! - zařval rozzuřený vládce. - Setněte jej... ne... nejdřív jej napíchněte na kůl, polijte jej horkým máslem a pak jej rozčtvrťte.

Za celá ta léta si nikdo ani náznakem nedovolil říci něco, co by bylo jen trochu mimo rámec palácové etikety. Natož, aby si někdo dovolil takto odpovídat samotnému panovníkovi!
Stráž se chopila lékaře a táhla jej k východu, ten přes rameno jedovatě poznamenal:
- Hej! Jsem tvoje poslední naděje. Můžeš mě klidně popravit, jestli chceš, ale kromě mne tu není již nikdo, kdo by tě mohl vyléčit. Já tě můžu již dnes postavit na nohy.

Vládce rychle vychladnul. -Rádce! Vrať ho! Lékaře vrátili zpátky.
- Tak hned začni. Řekl jsi, že mě ještě dnes postavíš na nohy.
- Nejdřív musíš přijmout moje tři podmínky, teprve pak se do toho dám.

Panovník v sobě udusil další záchvat zuřivosti a přes zuby procedil:
- Mluv!
- Rozkaž, aby před městskou bránu připravili nejrychlejšího koně a malý měšec zlata...
- Na co?
- Je to dárek. Miluji koně.
- Pokud se ti podaří vyléčit mě, daruji ti čtyřicetičlenné stádo koní obtěžkané celými pytli zlata.
- To až pak, pak... necháš je za mnou poslat. Další podmínkou je, aby po dobu léčení v paláci nikdo nebyl.
- To jako proč? - Bude tě to bolet a asi budeš křičet. Nechceš přeci, aby tě někdo viděl ve slabé chvíli? - Dobře. Co dál?
- Za třetí, aby tví služebníci pod trestem smrti nereagovali na tvé volání a všechny tvé rozkazy začali vykonávat s hodinovým zpožděním.
-To mi vysvětli!
- Mohli by se snažit mou proceduru přerušit a léčení by nebylo dokončeno.

Panovník přijal lékařovy podmínky a poručil všem odejít z paláce. Zůstali sami dva.
- Tak začni!
- S čím mám jako začít ty starý osle? Kdo ti namluvil, že umím léčit? Chytil ses do mé pasti. Mám teď hodinu času. Tak dlouho jsem čekal na moment, kdy tě budu moci ztrestat, ty jeden cucáku prašivěj. Mám tři dávné sny, tři veliká přání. První - plivnout ti do toho tvého královského ksichtu!
A lékař se natáhl a se vší radostí plivnul panovníkovi do tváře. Panovník zlostí a bezmocí zbělal, protože pochopil, do jaké situace se dostal. Začal hýbat hlavou, aby mohl alespoň nějakým způsobem vzdorovat takovému neskutečně sprostému chování!
- Ty jedno shnilý poleno, starej smradlavej kojote, ty se ještě pořád hejbeš?! Tak to na tebe plivnu ještě jednou! Druhé moje přání bylo... ooo... jak moc jsem se chtěl vychcat na tvou panovnickou držku!
A začal plnit své druhé přání.
- Stráže!! Ke mně!! - zařval panovník, ale zakuckal se močí a začal odvracet hlavu od proudu moči a zvedat ramena, aby se mohl zakousnout do nohou lékaře.

Stráž slyšela panovníkův řev, ale nedovolila si porušit panovníkův příkaz.
- Ty jedna chcíplá herko! - řekl lékař a kopnul do něj.
Panovník dostal kopanec a ucítil palčivou bolest. Najednou si vzpomněl, že vedle postele stojí stolek se zbraněmi. Chce vzít nůž a seknout s ním proradného lékaře přes nohy. Poháněn obrovským přáním potrestat svého protivníka se začal natahovat směrem ke stolku.
- Jo, tak ty se ještě můžeš hejbat! - opovržlivě prohodil lékař.
- Třetí moje přání...

Když panovník uslyšel třetí přání toho samozvance, zařval jako raněné zvíře a zaskřípal zubama. S titánským úsilím se pohnul z místa, slezl z lože a opíraje se o lokty, začal se plazit ke stojanu se zbraněmi... - Rozsekám tě, - vrčel panovník, - sám tě osobně rozsekám na drobné kousíčky!!

Podařilo se mu postavit na vratké nohy a přidržuje se zdí podařilo se mu dojít ke stojanu. Třesoucíma rukama tak tak uchopil meč a když se obrátil, nikdo již v paláci nebyl... Sotva se doplazil k východu.

Náhle velmi litoval, že naletěl tomu zatracenému podvodníkovi a dal mu svého nejrychlejšího koně. Když pochopil bezvýchodnost své situace, přimotal se k nejblíže stojícímu koni a pokusil se nasednout. Neměl na to však sílu, neměl žádnou sílu. Chytil se tedy zuby za hřívu a přitáhl se do sedla slabýma rukama.

Probudil se v něm instinkt velikého bojovníka, velikého panovníka.
- Kde je? - zařval panovník na nedaleko stojící vojáky.
Ale ti se báli vyslovit jediné slovo a jen kývnutím hlavy naznačili směr, kterým se uprchlík vydal. Panovník se za ním pustil. Cítil, jak mu s každou minutou přibývá sil. Proletěl branami města a uháněl dál, kilometr za kilometrem.

A najednou mu to došlo: "Bože! Dvacet let jsem neseděl v sedle! Dvacet let jsem před sebou neviděl koňskou hřívu! Dvacet let jsem v ruce nedržel meč! Dvacet let jsem na své tváři necítil vítr!"

Najednou za sebou uslyšel dávno zapomenuté zvuky. Dupot koňských kopyt a nadšené výkřiky se stále přibližovaly.
Stovky jeho válečníků jelo za ním se vztyčenými meči a volali: "Ať žije náš panovník!"

Když k němu dojeli, zjistili, že se válí na prašné cestě a svíjí se v záchvatech smíchu.
- Ty jeden podělanej lékaři, ty jeden zatracenej bastarde! Vážně si zasloužíš pytel zlata!

Zdroj: Mirzakarim Norbekov: Jak se zbavit brýlí - Zkušenosti hlupáka aneb cesta k prozření

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Já vím že , nejsi DAP ... ALE KAM SE POĎEJEŠ SE SVOU TICHOU BOLESTÍ ?
sardanapal*  |  9.5.2018 18:37

Eduardo a co se tam tak v tom domově celý den dělá?
9.5.  |  9.5.2018 18:41

Šťastný domov? Určitě ne!
Tvarohov nad Chlebánkem  |  9.5.2018 20:52

Spokojené stáří? Také ne. Tolik bolesti v tom cítím!
Tvarohov nad Chlebánkem  |  9.5.2018 20:53

Ne, DAP rozhodně nejsem. Jednak nevím, co to znamená, jednak mě to...
Eduard Nud  |  10.5.2018 08:57

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *